Skupina Vopli Vidopljasova (Воплі Відоплясова), zkráceně VV, patří mezi zakladatele ukrajinského rokenrolu a etno-rocku. A jejich frontman Oleh Skrypka je člověk, jehož životní příběh ilustruje proměnu celé země. Ukazuje, jak se z rusky mluvícího sovětského inženýra stal jeden z nejvýraznějších hlasů ukrajinské kultury.
KYJEVSKÝ UNDERGROUND (1986–1989)
Kapelu VV založili kytarista Jurij Zdorenko (Юрій Здоренко) a basista Oleksandr Pipa (Олександр Піпа), kteří spolu od roku 1984 hráli heavy metal ve skupině SOS. Žánr se rozhodli změnit v roce 1986, poté, co se seznámili s hudebníkem a showmanem Olehem Skrypkou (Олег Скрипка). Čtvrtým do party se stal bubeník Serhij Sachno (Сергій Сахно).
Název skupiny vymyslel Pipa, který se tehdy zbláznil do četby Dostojevského. Vidopljasov je lokaj posedlý literární tvorbou z románu Ves Stěpančikovo. Své opusy, plné nářků duše, nazýval „vopli“, tedy výkřiky. „Výkřiky Vidopljasova“ — lepší jméno pro tuhle divokou směs punku, rokenrolu a folkloru si lze těžko představit.
Hudební vzdělání neměl nikdo z nich, a byla to spíš přednost než handicap. Skrypka přišel k rokenrolu z divadla a z vojenské továrny, kde po studiu na Kyjevském polytechnickém institutu pracoval jako inženýr. Zdorenko byl instalatér, Sachno se učil bubnovat u bubeníka kyjevského hudebního divadla a Pipu vyhodili z hudebky už v nižších ročnících. „V životě jsem nepotkal basáka, který by hrál hůř než já,“ přiznával v rozhovorech se svým typickým sebeironickým humorem.
V roce 1987 debutovali na festivalu Kyjevského rock-klubu a rovnou si odnesli cenu Skupina roku. „Písní roku“ se stal jejich „Plač Jaroslavny“ (Плач Ярославни, Nářek Jaroslavny). V prvním koncertním programu zněly skladby jako „Tovaryš major“ (Товариш майор, Soudruh major), „Rozmova z Machatmoju“ (Розмова з Махатмою, Rozhovor s Máhátmou), „Buly denky“ (Були деньки, Bývaly časy) a především „Tanci“ (Танці, Tance). Což je píseň, která se stala neoficiální hymnou kapely, překročila hranice republiky a představila celému Sovětskému svazu nadějné nováčky z Kyjeva.
V roce 1988 založili VV s ukrajinskými kolegy ze skupin Koležskyj asesor a Rabbota Ho společenství zvané Rok-artil a vyrazili na turné. Zahráli si na vilniuském Rock-fóru-88, debutovali v moskevském Domě kultury Gorbunova, objevili se ve francouzském filmu Rock kolem Kremlu, kde symbolizovali ukrajinskou národní rockovou hudbu, a vystupovali na festivalech Kyjev–Varšava a Rok-syrok. Doma se z nich stali téměř národní hrdinové.
PAŘÍŽSKÝ EXIL (1990–1996)
V roce 1990 VV objeli evropské země a jejich slovanská exotika padla do oka hlavně Francouzům. Ti jim už v březnu nabídli smlouvu na několik desek. Do Francie se skupina dostala v roce 1991 díky programu kulturní výměny mezi SSSR a evropskými zeměmi a díky doporučením tehdy už proslulého hudebního kritika Artěmije Trojického. Skrypka a Pipa se přestěhovali do Paříže a tvůrčí služebka se protáhla na pět let. Skrypka si našel stálé místo uměleckého vedoucího dívčího sboru v divadle choreografa Philippa Découfléa, v jehož představeních dokonce sám tančil. VV se proměnili v mezinárodní kvartet a do sestavy přibyli francouzský kytarista Philippe Moget a bubeník Stéphane Mouflier. Občas hráli po pařížských klubech a párkrát zajeli i do bývalého Sovětského svazu. Z tohoto období pocházejí jejich první desky. Koncertní živák „Abo-abo“ (Або-або, Buď anebo, 1991), vůbec první dlouhohrající vinyl skupiny, a „Zakustyka“ (Закустика, 1993).
Život v Paříži ale nebyla žádná procházka rajskou zahradou. „Dnes už bych za nic na světě v Paříži nežil. Složité město,“ řekl Skrypka pár let po návratu. A přece se právě tady odehrála ta nejdůležitější proměna. Do Francie odjel rusky mluvící apolitický rocker a vrátil se z ní ukrajinský patriot, který mluvil ukrajinsky a stýskalo se mu po domově. Cizina z něj paradoxně udělala vlastence. V roce 1996 se skupina natrvalo vrátila do Kyjeva.
NÁVRAT A ETNO-ROCK (1997–2006)
Po návratu poslali VV francouzské spoluhráče zpátky domů a sestavu doplnili opět Sachnem a novým kytaristou Jevhenem Rohačevským (Євген Рогачевський). Novým zvukovým producentem se stal bývalý lídr Rabboty Ho Serhij Popovyč. V roce 1997 podepsali dlouhodobou smlouvu s vydavatelstvím Gala Records a vyšla deska „Muzika“ (Музіка, Hudba) s novými superhity „Vesna“ (Весна, Jaro) a „Jura“. Následovala „Kraïna mrij“ (Країна мрій, 1998), z velké části složená z nahrávek z počátku devadesátých let. Této praxi zůstávají VV věrní dodnes a do nových desek pravidelně zařazují archivní kousky.
Na začátku roku 2000 přišla „Chvyli Amura“ (Хвилі Амура). Vedle čerstvých hitů „Ljubov“ (Любов, Láska) a „Buly na seli“ (Були на селі, Byli na vsi) tu byla i řada starších písní, ale posluchače nejvíc potěšila novinka „Deň narodžennja“ (День народження, Narozeniny). Jejímu úspěchu hodně pomohl podařený videoklip ve stylu bollywoodských filmů, v němž muzikanti vystupovali jako žhaví indičtí mládenci. Téhož roku VV objeli Izrael a Spojené státy a zahráli i před americkým prezidentem Billem Clintonem během jeho oficiální návštěvy Ukrajiny. V roce 2004 se aktivně zapojili do Oranžové revoluce. Album „Buly denky“ (2006) věnovali dvacátému výročí kapely. V lednu 2007 skupinu po dvaceti letech opustil Oleksandr Pipa a na jubilejní turné vyrazil s VV nový basista Oleksij Melčenko. V roce 2008 natočili VV rockovou verzi ukrajinské státní hymny a vydali dvojalbum ze svého vystoupení na festivalu Rock-Sič.
SKRYPKA MIMO VV
Skrypkovi začaly být hranice kapely těsné. V roce 2004 založil mezinárodní etnický festival Kraïna Mrij (Země snů), pojmenovaný po stejnojmenné písni a albu. První ročník se odehrál na kyjevském Spivočném poli. Festival se stal jedním z největších etnokulturních svátků východní Evropy a platformou pro obrození ukrajinského folkloru. V roce 2008 byl Skrypka jako jeho prezident navržen na Ševčenkovu cenu. Odmítl jí převzít, s tím, že nechce být vyznamenán jako jedinec, když festival produkuje spousta dalších lidí.
Založil také festival ukrajinské rockové hudby Rok-Sič, projekt Le Grand Orchestra, rádio Kraïna FM a přijímal herecké role ve filmech i účast v porotách talentových soutěží.
UKRAJINSKÁ IDENTITA A OBČASNÉ KONTROVERZE
Skrypka se narodil 24. května 1964 v Sovětabadu (dnes Hafurov) v Tádžické SSR, do rodiny ukrajinských přesídlenců. Otec byl lékař, matka vychovatelka ve školce. Dětství strávil na ruském severu, v Murmanské oblasti, kde vychodil hudebku a s vyznamenáním absolvoval hru na bajan. V roce 1986 dokončil radiotechnickou fakultu kyjevské polytechniky. Ukrajincem v plném slova smyslu se stal až v cizině. Právě tahle osobní cesta, vědomé poukrajinštění, z něj udělala vytrvalého propagátora a obhájce ukrajinského jazyka.
Občas ho ovšem zápal zavedl na tenký led. V roce 2017 v rozhovoru v rámci žurnalistické školy Ukrajinské pravdy, vysílané rádiem Skovoroda, Skrypka prohlásil, že lidé, kteří se nedokážou naučit ukrajinsky, mají nízké IQ, a napůl ironicky navrhl, že by se pro ně mělo zřídit ghetto, kde by jim dobrovolníci pomáhali. Vypukl skandál. Skrypka se hájil, že slovo ghetto bylo vytrženo z kontextu, a zdůraznil, že to byl ironický nápad. Nakonec se pokusil výrok obrátit naruby: ukrajinsky mluvící Ukrajinci prý sami žijí v malém bezprávném ghettu uprostřed rusky mluvícího moře a někteří za právo být Ukrajincem umírají na východě země. Slova o vytvoření ghetta ostře zkritizoval tehdejší ukrajinský ministr vnitra Arsen Avakov a ruská diplomacie je vděčně použila k propagandě. Část ukrajinských intelektuálů se naopak Skrypky zastala s odkazem na postkoloniální jazykové trauma. Ať tak či onak, epizoda dobře ilustruje, jak citlivým a rozjitřeným tématem jazyk na Ukrajině je, a jak snadno se z upřímného přesvědčení stane zbraň v cizích rukou.
VÁLKA A SOUČASNOST (2014–2026)
Po anexi Krymu v roce 2014 Skrypka odmítl vystupovat v Rusku. V srpnu téhož roku Rusové zrušili VV koncerty v Moskvě a na Kubáni, jak to Skrypka lakonicky shrnul, „protože jsme Ukrajinci“, a kapela se de facto ocitla na ruské černé listině. Skrypka pak opakovaně zpíval ukrajinským vojákům přímo na frontě, mimo jiné v Debalcevu, v městech v blízkosti fronty a v nemocnicích. V létě 2016 podnikli VV „Frontové turné“ a zahráli bojovníkům v Marjince, Kostjantynivce a Selidovém. Téhož roku oslavili třicáté výročí vzniku velkým koncertem v kyjevském Paláci sportu a rozjeli světové turné s názvem VV XXX. V roce 2017 odešel basista Melčenko a nahradil ho mladý Mykola Usatyj (Микола Усатий). Ruský kritik Artěmij Trojickij tehdy VV označil za etalon živě hrajícího východoslovanského rockového bandu.
Po zahájení plné invaze v roce 2022 se z VV stal jeden z kulturních hlasů válčící země. Skrypka jezdí na charitativní turné po Severní Americe i Evropě a vybírá peníze pro ukrajinskou armádu a na humanitární pomoc. V srpnu 2022 dostal řád „Za zásluhy“ III. stupně (zasloužilým umělcem Ukrajiny je od roku 2005). V roce 2024 vystoupili VV dokonce na festivalu Burning Man v nevadské poušti na pojízdné scéně Modrý býk, inspirované obrazy Marije Prymačenko, a Skrypka oslavil šedesátiny velkým koncertem s Národním orchestrem lidových nástrojů. V roce 2026 slaví kapela čtyřicáté výročí velkým turné napříč Ukrajinou, Evropou i zámořím a vydává nové singly. Dnešní sestavu tvoří Skrypka, Sachno, Rohačevskyj a Usatyj a VV hrají až dvě stě koncertů ročně.