Reggae se zrodilo pod karibským sluncem, z žáru Kingstonu, z víry, která zaslíbenou zemi hledá v daleké Etiopii. A přesto zakořenilo i v zemi, kde je léto, řečeno slovy jednoho z jeho zdejších proroků, strašnější než bubák a kde se sluneční paprsek jen stěží prodere zmrzlou půdou.
Reggae dlouho platilo za nejproblematičtější žánr ruské hudby. Jeho interpretace si totiž žádá dvě věci. Poctivou adaptaci a opravdový prožitek víry. Většina domácích rastamanů ale zůstala u nejmělčí karikatury. U dredů, náramků v barvách semaforu, požadavku na legalizaci trávy a u exotické představy Afriky, kam nikdy nedojedou. Rastafariánské učení se na ruské půdě neujalo.
Tím cennější jsou výjimky. Hrstka muzikantů, kterým se podařilo přenést jamajský rytmus do reality paneláků a zasněžených periferií, aniž by ztratili kořeny a aniž by skončili u laciné nápodoby nebo estrády.
Proč se jamajská ostrovní víra v SSSR vůbec uchytila? Podle pamětníků i badatelů sehrála roli náboženská spřízněnost. Rastafariánství hledalo své kořeny v etiopském pravoslaví, k němuž má to ruské blízko, a ztracené sovětské a postsovětské mládeži nabídlo pocit bratrství a smyslu v rozpadajícím se světě.
Nejvýraznější postavou téhle myšlenkové linie byl Nikolaj Sosnovskij, historik a afrikanista přezdívaný „rasta-profesor“. Před reggae koncerty držel přednášky o rastafariánství a jeho kandidátská práce, kterou v Sovětském svazu z ideologických důvodů neobhájil, kolovala mezi fanoušky jako vzácný artefakt. Studovali jí prý i muzikanti z Jah Division.
První pokusy o implementaci jamajských motivů do sovětského rocku patřily velikánům osmdesátých let. Šlo o experimenty Akvária s reggae z časů Modrého alba, „Bošetunmaj“ skupiny Kino nebo „Rastafara“ Zooparku. Se skutečným reggae měly tyhle skladby společného málo. Bylo to spíš ironické pohrávání si s žánrem než jeho přijetí. Výjimečné postavení měla skupina Strannyje igry (Странные игры), jediná z první řady domácího rocku, která hrála ska, dynamičtějšího příbuzného reggae. O „otcovství“ opravdového ruského reggae se vede dodnes spor. Část kritiků odvíjí jeho dějiny od osoby Alexandra Barykina a jeho „Karnavalu“ (Карнавал), ale i tohle prvenství je sporné.
Opravdovým hudebním průkopníkem byl až Andrej Kunicyn , známý jako Doktor Ajbolit. Reggae propadl už v polovině osmdesátých let, zpíval písně reggae barda Alpha Blondyho z Pobřeží slonoviny po sovětských hospodách a později dokonce psal texty v patois, jamajském dialektu angličtiny, což v SSSR svedla jen hrstka lidí. Po rozpadu svazu konečně dostala scéna i svá ohniska. V Petrohradě jím byl klub TamTam Vsevoloda Gakkela, bývalého violoncellisty Akvária. Což byla vůbec líheň nové nezávislé hudby. V Moskvě devadesátých let pak hodně znamenal label Lion, King of Kings (zkráceně LKK), který vydal i tři přehledové kompilace „Roots in Russia“ (1996, 2000 a 2007) a které dnes nabízejí cenný průřez celou scénou.
A právě tahle scéna zrodila čtveřici, o které bude řeč. Komitet Ochrany Tepla z Kaliningradu, který ruskému reggae vtiskl tvář. Moskevskou Jah Division, jež z první vlny jako jediná dodnes funguje doma. Petrohradské Markscheider Kunst, nejslunečnější skupinu scény, kde se reggae potkalo se ska, afrobeatem a latinou. A konečně Steppa Style, moderní, už zcela globalizovanou bandu, kterou zná i svět za hranicemi. Tyhle čtyři kapely ilustrují čtyři způsoby, jak si v ruském mrazu uhlídat vnitřní teplo.
KOMITET OCHRANY TEPLA
Když chce někdo pochopit, proč se v Rusku reggae vůbec stalo něčím víc než módní pózou, musí začít v Kaliningradu. Tam totiž v roce 1987 založil šestadvacetiletý Sergej Bělousov, všem známý jako Oldi (Олди), skupinu Komitet Ochrany Tepla (Комитет Охраны Тепла, Výbor pro ochranu tepla). První a dodnes nejvlivnější reggae kapelu Sovětského svazu i Ruska. A udělal to programově. Hned od začátku mířil ke zvuku, který nemá nic společného s takzvaným ruským rockem.
Z Kemerova do Kaliningradu
O Oldiho mládí toho víme jen málo a prameny se rozcházejí už u místa narození. Některé uvádějí Osinniki v Kemerovské oblasti, jiné Barnaul nebo prostě Altaj. Jisté je datum 16. října 1961. Bělousov žil ve Střední Asii, odseděl si krátký trest za výtržnosti a v roce 1976 přijel do Kaliningradu k matce, aby se vyučil lodním kuchařem.
Přivydělával si jako výtvarník-aranžér v Domě kultury námořníků, a právě tam našel prostor vhodný k nahrávání. Sbíral vinyly Boba Marleyho, stěny i strop bytu měl natřené načerno a v pozdních osmdesátkách platil za nepřehlédnutelnou ikonu místního undergroundu. Sehnat partu na hraní pro něj nebyl problém. Z původní, ničím nevýrazné formace Svobodnyj člen (Свободный член) vznikl na podzim 1987 Komitet. Oldiho životní projekt. Za zvuk raných nahrávek z velké části odpovídal basista Valerij Simčenko, přezdívaný Stěn.
Zuby, Král pozérství a cesta k dubu
První deska „Zuby“ (Зубы) vznikla za jedinou noc v Domě kultury námořníků a vyšla na počátku roku 1988, byť část pramenů ji datuje už do roku 1987. Je to syrová, expresivní nahrávka, kterou změkčuje jen melancholická flétna, a navzdory technické bídě při nahrávání zní svébytně. V dobrém slova smyslu lo-fi. Oldi na ní zpíval poněkud teatrálně, místy připomínal Petra Mamonova. Texty se hemžily konkrétními obrazy pozdní perestrojky a vůči společnosti zněly skrznaskrz skepticky.
Druhá deska „Koroľ ponta“ (Король понта, Král pozérství), známá i pod názvem „Zombie“, vyšla v roce 1989. Zvuk zhutněl a přitvrdil, basa je zlostnější a agresivnější a poprvé tu zaznívají pozdější klasické fláky „Afrika“, „Novyj soldat“ a „Opjať popali“. Kritik Alexandr Kušnir tehdejší podobu Komitetu trefně označil za „přiuankované reggae“. Punku v nahrávce bylo totiž ještě víc než reggae. Tohle album byla ale jen zastávka na cestě k onomu temnému dubu, který nakonec k apokalyptickým textům kapely seděl ze všeho nejlíp.
V únoru 1989 vystoupil Komitet na moskevském festivalu SyRok (СыРок). Hned potom se Oldi přestěhoval do Moskvy a kapela záhy dosáhla svého vrcholu. Oním vrcholem se stala deska „Rany tepla“ (Раны Тепла, Rány tepla). Vznikala dlouho a pomalu v bytě Herberta Moralese, mezi věčnými hádkami mezi členy kapely. Z punku ani z klasického reggae na ní nezbylo skoro nic. Mnohem blíž má k post-punku a gotice v duchu Joy Division či Southern Death Cult. Monotónní, mrazivý zvuk s důrazem na bicí doprovází odtažitý zpěv, připravený každou chvíli přejít v pláč.
Voják, který hlídá teplo
Název kapely je sám o sobě klíčem k její poetice. Dle Oldiho jen hrstka vyvolených, těch, které Oldi nazýval rastamany, si v sobě uchovává částečku tepla, již se jim snaží uloupit „rudí vlci“ a „šedé krysy“. Smyslem života v téhle studené zemi je teplo za každou cenu ubránit a skrze ten paprsek prvotního světla se přiblížit k Jahovi. Bránit se vnějšímu chladu lze jedině tak, že v sobě člověk vychová vojáka. Jeho obraz Oldi pojímal čistě duchovně, bez jakéhokoli vlasteneckého podtextu. Slovo „Vavilon“ přitom záměrně nepoužíval. Pokládal je za vyprázdněné a vymyšlené jen kvůli zdánlivému protestu. Mluvil radši vlastní, šifrovanou řečí.
Oldiho kariéru nakonec ukončila heroinová závislost. Sice našel sílu vůle ji překonat, ale hudebně už se nevzpamatoval. Poslední roky se toulal po Rusku, žil při klášterech i v rastamanské komuně u Kaliningradu, dal se pokřtít a stal se pravoslavným. Zemřel 4. listopadu 2010 na cirhózu jater (část pramenů uvádí noc na 5. listopadu). Zůstalo po něm pět dcer. Komitet pod vedením bývalého bubeníka Alexandra Vereška hraje dodnes, ale málokdy opouští rodný region.
Běloruský kritik Ljapis Trubeckoj kdysi popsal, čím Oldi vyčníval mezi svými kolegy: nikoho neodváděl do éterických fantazií, ale popisoval život rastamana v reáliích našeho Severu. S místní lůzou a chybějícím lidským teplem…
JAH DIVISION
Jestli Komitet vtiskl ruskému reggae tvář severního chladu, skupina Jah Division (Джа Дивижн) mu dodala druhý pól. Sametovou, romantickou melancholii a poetiku stříbrného věku. A jako jediná z první vlny se plynule vyvíjí dodnes.
Od flamenca k Jahovi
Skupina vznikla díky přátelství dvou výrazných osobností: Herberta Moralese, zvaného Gera, syna kubánského revolucionáře Leopolda Moralese, přítele Che Guevary, a Alexandra Delfinova, básníka a textaře. První pokusy o vlastní tvorbu ssahají do roku 1989, kdy spolu začali hrát flamenco pod názvem Otrjad plemeni Go (Отряд Племени Го). Pod jménem Jah Division, které jasně odkazuje k britským Joy Division, vystoupili poprvé v roce 1991. O to, kdo je vlastně zakladatel skupiny, se dodnes vede přátelská přetahovaná. Morales tu roli připisuje sobě, jiné prameny zdůrazňují, že iniciativa i název vzešly od Delfinova, který Moralese k reggae přivedl. Moralesův údajný původ z bojarského rodu Zacharjinů, jímž se kapela ráda ohání, berme spíš jako součást její mytologie.
Kubana
Jejich nejslavnější písní se stala „Kubana“ (Кубана) s refrénem „Cuba, Cuba, cubana / Legalize Marijuana!“, jejíž text napsal Delfinov už roku 1991. První ucelená deska stejného jména vyšla na kazetě v roce 1995 (oficiální debut pak až v roce 2000). Podílel se na ní Dmitrij „Dim-Dim“ Vasiljev z petrohradské dubové formace Karibasy (Карибасы). Už na ní byla slyšet pro Jah Division typická zpěvnost a jistá ozdobnost zvuku, kořenící v ruském romansu. Morales si odjakživa cenil Alexandra Vertinského a dodnes vystupuje i s programem „reggae-romance stříbrného věku“. Ze všech domácích kapel sedí označení „ruské reggae“ právě na Jah Division nejvíc. Jejich texty navazují na poezii přelomu 19. a 20. století a jamajský rytmus přetavují do mystických, snových obrazů.
Po Delfinovově odchodu se kapela proměnila v Moralesův sólový projekt s hostujícími muzikanty a její zvuk se postupně rozrůstal do barvitějších, vícevrstvých aranží. Vyvrcholením téhle fáze je album „Dubska Division“, nahrané s polskou skupinou DubSka (2007). Na přelomu tisíciletí byl Moralesův moskevský byt jedním z center rastamanské mládeže. Mezi „žáky“ patřil i mladičký Decl. Z první vlny ruského reggae je Jah Division jediná, která si dodnes udržela jak koncertování, tak slušnou úroveň materiálu.
MARKSCHEIDER KUNST
A teď k nejslunečnější kapele celé scény. Zatímco Komitet temně pohlížel k nedosažitelné Jamajce a Jah Division snili ve verších stříbrného věku, petrohradští Markscheider Kunst začali rovnou žhavit sály na teplotu jamajského léta. A k reggae navíc přidali ska, afrobeat, sukus, rumbu i latinu.
Báňské umění
Kapela vznikla na podzim 1991 (promo materiály i Wikipedie uvádějí rok 1992) a založili ji studenti petrohradského Báňského institutu. Odtud pochází i název. Markscheider je německy důlní měřič, Kunst umění. První koncerty odehráli v klubu TamTam Vsevoloda Gakkela, líhni mladé nezávislé scény. Začínali jako svižní rockabillyoví muzikanti, ale brzy je to omrzelo a přes blues se propracovali ke ska, reggae a africko-latinské etnice. Tak v Rusku tehdy nehrál nikdo.
Lídrem, kytaristou, zpěvákem a autorem většiny písní byl Sergej Jefremenko, přezdívaný Efr, který svou kapelu s úsměvem nazýval „orchestrem milovníků rumby“. Vedle baskytaristy Kirilla Oskina a bubeníka Sergeje Jegorova ji v letech 1996–2003 zdobil i konžský zpěvák Serafim Selenge Makangila v, jehož podání zněl afrobeat naprosto autenticky.
Děngi a most k rastamanské scéně
Právě přes Markscheider Kunst se dostala k širšímu publiku jedna z klíčových reggae písní devadesátek, „Děngi“ (Деньги, Peníze), proslulá veršem „Peníze jsou vymyšlený způsob klamu, pro rastamana je vším marihuana“. Text napsal Andrej Rogov, vystupující jako Džakobo Mantěki, hudbu Doktor Ajbolit. Mantěki sám nazpíval první sloku. Tahle skladba, která vyšla na desce „St. Peterburg Kinshasa Tranzit“, je pěkným důkazem toho, jak propojená celá scéna byla. Markscheider Kunst si vybudovali bezmezně oddané publikum, jejich písně zazněly v řadě filmů a nadlouho se stali jednou z nejlepších živých kapel Petrohradu. Součástí kulturního kódu města, kde slunce, když nesvítí na nebi, září aspoň v duši. Sergej Jefremenko zemřel 22. ledna 2024 ve věku 51 let. Kapela ale pokračuje dál.
STEPPA STYLE
Poslední kapitola už patří do jiné doby. Globalizované, propojené se světem a zpívané v patois. Je v tom i jistá ironie. V zahraničí nejuznávanějším ruským reggae interpretem se stal člověk, kterého by leckdo na nahrávce tipoval na rodáka z londýnských předměstí. Ve skutečnosti jde o Moskvana Stěpana Volkova, moderátora rádia Megapolis FM, vystupujícího jako Steppa Style.
Ragga ze severu
Reggae, ragga, jungle a dancehallu se začal věnovat zhruba od poloviny nultých let. V roce 2006 se napojil na moskevskou soundsystémovou a promotérskou partu Trudebwoiz, která do Ruska zvala přední jamajské i britské muzikanty.
Texty od počátku psal anglicky a v patois, jamajském dialektu, aby zněly co nejautentičtěji a hlavně nadnárodně. Vyplatilo se mu to. V roce 2010 byl vyhlášen nejlepším dancehallovým interpretem Ruska a postupně začal vystupovat s legendami žánru jako General Levy, Congo Natty, Ragga Twins nebo Deadly Hunta. Objížděl velké světové festivaly od chorvatského Outlooku, přes britský Boomtown, po slovenský Uprising a stal se jedním z mála ruských reggae muzikantů, kteří jsou známí i zahraničí. Jeho skladba „Call Pon Me Phone“ zazněla ve filmu „Chorošij maľčik“ (Хороший мальчик, Hodný kluk), sám se objevil v dokumentu „Reggae ze severu“, kde vystupují i Lee „Scratch“ Perry, Artěmij Troickij, Decl a Herbert Morales.
V posledních letech se Volkov stále víc obrací ke grime a UK garage. Jeho cesta vedla od jamajských kořenů k současnému zvuku britských klubů, ale rytmus zůstává týž.
Vybraná diskografie
Komitet Ochrany Tepla
„Zuby“ (Зубы, ~1988) — syrový lo-fi debut nahraný za jedinou noc.
„Koroľ ponta“ (Король понта, Král pozérství, 1989) — nejexperimentálnější deska, Kušnirovo „připunkované reggae“; klasiky „Afrika“ a „Novyj soldat“.
„Rany tepla“ (Раны Тепла, Rány tepla, ~1992) — vrchol Oldiho tvorby, mrazivý post-punk blízký Joy Division; nejlepší album Komitetu.
Jah Division
„Kubana“ (Кубана, kazeta 1995 / deska 2000) — debut s nejslavnější písní; zpěvná melancholie s kořeny v ruském romansu.
„Recycled“ (2003) — přepracované starší věci v rychlejších, jazzovějších aranžích.
„Dubska Division“ (2007) — barvitá spolupráce s polskou DubSkou, jedna z nejpovedenějších Moralesových desek.
Markscheider Kunst
„St. Peterburg Kinshasa Tranzit“ — deska s hitem „Děngi“; rané propojení ska, reggae a africké etniky.
„Krasivo sleva“ (Красиво слева, 2001) — poprvé s dechovou sekcí; díky ní získali statut nejlepší klubové ska-reggae kapely země.
„Chameleon“ (Хамелеон, 2016) — pozdní album s příměsí funku.
Steppa Style
„See the World“ — reprezentativní album s mezinárodními hosty; ukázka ruského dancehallu zpívaného v patois.
řada singlů a spoluprací s britskými a karibskými producenty (Dreadsquad, Dub FX, Solo Banton aj.).
Proč mít rád ruské reggae
Protože Komitet, Jah Division, Markscheider Kunst i Steppa Style se každý po svém snažili poradit se stejným paradoxem — jak si v zemi mrazu uchovat vnitřní teplo a nesklouznout přitom k laciné nápodobě. Jejich osudy jsou rozdílné stejně jako jejich zvuk. Jedni vyhořeli, druzí dodnes zpívají ve verších stříbrného věku, třetí dokázali přenést jamajské léto na břehy Něvy a čtvrtý odešel zpívat rovnou do světa.
Ruské reggae nikdy nebylo masovým hnutím a je celkově málo a špatně zdokumentované. Tak snad i tento článek přinese trochu nového poznání.