Některé kapely se proslaví díky jedinému nástroji. U skupiny Ноль (Noľ) je to baján — ruská tahací harmonika, kterou si většina lidí spojí spíš s vesnickou veselkou nebo lidovým souborem než s rockovým pódiem. Zatímco celá leningradská scéna druhé poloviny osmdesátých let snila o západní kytarové zvukové stěně, jeden zarostlý mladík z leningradského předměstí postavil svůj rokenrol na zvuku tak okázale ruském, až to hraničilo s absurditou.
Výsledkem byl jeden z nejosobitějších a zároveň nejtragičtějších příběhů ruského rocku. Příběh, který začíná školní recesí a končí psychiatrickou léčebnou, sektářstím a emigrací. Mezi obojím přitom leží jen pár let, během nichž Noľ natočili několik desek, kterou dnes zná v Rusku takřka každý.
OD SCRAPU K NOLI (1983–1986)
Školní trio a cesta k Tropillovi
Kořeny kapely sahají do leningradské školy číslo 532, kde se v roce 1983 ocitli ve stejné třídě Fjodor Čistjakov (Фёдор Чистяков), Alexej Nikolajev (Алексей Николаев) a Anatolij Platonov (Анатолий Платонов). Společným koníčkem se jim stala hudba a recitace Čistjakovových humorných veršovánek. Trojice se rozhodla založit kapelu a pojmenovala ji Scrap (v překladu „šrot“). Na jaře 1984, když Čistjakovova matka musela strávit čtrnáct dní v nemocnici, využili prázdný pokoj v komunálním bytě a nahráli první demo album. Bicí si smontovali z invalidního vozíku, pionýrského bubínku a činelu, který dávno ztratil tvar. Další chybějící části soupravy nahradily hrnce a krabice od bot. Právě tady, napůl jako legrace, zazněl v jedné písni poprvé baján.
V roce 1985 si Čistjakov přečetl v listě Smena, že jistý Andrej Tropillo ve studiu Domu mladých techniků na Ochtě zadarmo nahrává rockové muzikanty. Šlo o téhož člověka, jehož studiem prošli Akvárium, Kino i Alisa. Čistjakov k němu tehdy zamířil s nahrávkou Scrapu. Tropillo souhlasil, že s nimi bude pracovat, ale jméno skupiny se mu nelíbilo. Chtěl víc ruský název. A když uslyšel rokenrolovou odrhovačku „Invalid nuľovoj gruppy“ (Инвалид нулевой группы, Invalida nulté skupiny), kterou Čistjakov napsal pro baján a sám se ji ostýchal komukoli pořádně přehrát, prý prohlásil, že na kytaru se hrát vůbec nemá. Z té písně vzešel i nový název skupiny: Ноль. Skladba bývá označována za vůbec první píseň ruského rocku, v níž je sólovým nástrojem baján.
LENINGRADSKÝ ROCKOVÝ KLUB A PRVNÍ DESKY (1986–1990)
Debutové album „Muzyka dračovych napiľnikov“ (Музыка драчёвых напильников, Hudba hrubých pilníků) vyšlo v roce 1986. nahráli ho v Tropillově studiu Čistjakov s Nikolajevem prakticky ve dvou. Téhož roku, 26. prosince, kapela poprvé vystoupila v Leningradském rockovém klubu (mimo jiné s Akváriem) a okamžitě se zařadila mezi výrazné objevy.
Okamžitě následovala vyčerpávající koncertní šňůra po celé zemi. Obzvlášť zdatně si Noľ vedli na V. festivalu rockového klubu a na přehlídce v Černogolovce. Z těchto záznamů později vzniklo dvojalbum „Škola žizni“ (Школа жизни, Škola života), vydané už po rozpadu kapely. Jeho titulní píseň se stala hymnou generace osmdesátých let.
Na přelomu desetiletí se ustálila klasická sestava. K Čistjakovovi (zpěv, baján) a „Nikolsovi“ Nikolajevovi (bicí) přibyl basista Dmitrij „Monstr“ Gusakov , který předtím prošel skupinami Vydumal a Cvetnyje sny, a v roce 1987 kytarista Georgij „Goša“ Starikov. Když Nikols narukoval na dva roky na vojnu, vystřídala se za bicími celá řada bubeníků (mimo jiné Sergej Šarkov a Djuser, který později hrál v Tequilajazzz). Druhé album „Skazki“ (Сказки, Pohádky, 1989) přineslo hit „Skazka o kolbase“ (Сказка о колбасе, Pohádka o salámu) a další oblíbené kusy — „Kommunaľnyje kvartiry“, „Doktor Hajder“, „Bolty vperjod“. Třetí deska „Severnoje bugi“ (Северное буги, Severní boogie, 1990) se nesla v delších, propracovanějších a monumentálnějších aranžích.
„PÍSEŇ O NEOPĚTOVANÉ LÁSCE K VLASTI“ (1991)
Na podzim 1991 vyšlo nejznámější album skupiny, „Pesňa o bezotvětnoj ljubvi k Rodině“ (Песня о безответной любви к Родине, Píseň o neopětované lásce k vlasti). Deska zachytila Noľ na vrcholu a dala vzniknout řadě písní, které zlidověly: „Ulica Lenina“ (Улица Ленина, Leninova ulice), „Etot russkij rok-n-roll“ (Этот русский рок-н-ролл, Tenhle ruský rokenrol), „Pesňa o nastojaščem indějce“ (Песня о настоящем индейце, Píseň o opravdovém indiánovi) a především „Čelověk i koška“ (Человек и кошка, Člověk a kočka), což je dodnes nejhranější skladba kapely.
Právě v téhle době se naplno projevila stylizace Noli do „opravdových indiánů“. Rozpustilý, ušmudlaný a divoký rokenrol v ruské selské košili, ideální ruský rock na export. Klipy k „Čelověku i koške“ a k „Idu — kurju“ (Иду — курю, Jdu — kouřím) běžely často v televizi. Natáčel je tým, který v té době proslul reklamní minisérií o prostém chlapíkovi Leňovi Golubkovovi, který zbohatl na vkladech do pyramidy MLM. A z peněz, pocházejících z téže pyramidy, byly ostatně klipy financovány. Noľ objížděli i zahraničí. V letech 1989–1991 si zahráli ve Finsku, Německu, Francii i v Československu.
ROZKLAD: „POLUNDRA!“, GOVNOROK A ROK 1992
V létě 1992 vznikla, už bez kytaristy Starikova, deska „Polundra!“ (Полундра!, námořnické zvolání „Bacha!“), patrně nejtvrdší a nejhlučnější nahrávka od dob debutu. Obsahuje epické songy „Mažorišče“ a „Bluždajuščij biorobot“, bluesové „Zvuki prirody“, konečně i studiovou verzi „Školy žizni“. A taky parodicky patetický „Govnorok“ (Говнорок), díky němuž se ve slovníku ruských hudebních kritiků usadil stejnojmenný termín.
Album ovšem vznikalo ve stínu Čistjakovova zhoršujícího se duševního stavu. Dne 8. října 1992 v Komarovu u Leningradu napadl nožem svojí známou, a způsobil jí několik bodných ran. Útok později vysvětloval bludnou představou, že je čarodějnice. Žena přežila. Čistjakov strávil zhruba rok ve vyšetřovací vazbě v petrohradské věznici Kresty. Soud ho uznal nepříčetným a s diagnózou paranoidní schizofrenie ho poslal na nucené léčení do petrohradské psychiatrické nemocnice č. 3 Skvorcova-Stěpanova. Tím skončila první a nejdůležitější kapitola skupiny.
PĚTILETÉ TICHO A DRUHÝ DECH (1993–1998)
Po propuštění, někdy kolem roku 1995, se Čistjakov stal jehovistou. Podle vlastních slov mu víra doslova zachránila život. Přestal pít, kouřit i sprostě mluvit a načas odmítl hrát staré písně, které byly podle něj postaveny na jeho dřívějších neřestech. V roce 1997 zahájil sólovou dráhu albem „Kogda prosňotsja Bach“ (Когда проснётся Бах, Až se probudí Bach), sestaveným převážně z instrumentálních úprav J. S. Bacha. Kritika i posluchači je přijali chladně. Mezitím zbylí muzikanti natočili bez Čistjakova pod hlavičkou Ноль без палочки (Noľ bez paličky) album „Breďa“ (Бредя).
V letech 1997–1998 kapela nakrátko ožila. Sešla se základní sestava Čistjakov–Nikolajev–Gusakov–Starikov, doplněná o Pjotra Strukova ze skupiny Děti. Pod názvy „Fjodor Čistjakov i Orkestr električeskogo foľklora“ a „Fjodor Čistjakov i Noľ“ odehráli několik koncertů; z nich vzešlo koncertní album „Čto tak serdce rastrevoženo“ (Что так сердце растревожено). Druhý dech ovšem rychle vyprchal a v květnu 1998 se Noľ definitivně rozešli.
DOZVUKY (2000–2025)
Celou diskografii Noli postupně reeditovalo moskevské vydavatelství Otdělenije Vychod. V roce 2003 vyšel archivní výběr „Sozrela dur“. Od roku 2010 Čistjakov vystupuje s vlastní kapelou F4Band a dlouho zásadně odmítal hrát starý repertoár, který se příčil jeho novému světonázoru. Ke třicátému výročí skupiny ale v roce 2016 vydal sbírku přepracovaných starých hitů „Noľ +30″ a v červenci 2017 představil singl „Vremja žiť“ (Время жить, Čas žít) — poslední společnou práci s bubeníkem Nikolsem ve „starém“ duchu Noli.
Plánované plnohodnotné obnovení kapely zhatila politika. V dubnu 2017 ruský Nejvyšší soud prohlásil organizaci svědků Jehovových za extremistickou a zakázal ji. Čistjakov, který byl právě na turné po USA, se rozhodl nevrátit a usadil se v New Yorku. V roce 2022 mu vyšly singly „Vojna na poroge“ a „Vežlivyje ljudi“ a album „Pesni na čornyj děň“.
V roce 2025 vydal label Otdělenije Vychod archivní edice raných nahrávek skupiny — „Na troich“ (На троих, Ve třech; záznamy z let 1986–1988) a „Šušary ’87“.
KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE (VÝBĚR)
Muzyka dračovych napiľnikov (Музыка драчёвых напильников, 1986) – Syrový debut nahraný ve dvou v Tropillově studiu. Baján jako provokace i programové prohlášení. Klíčové skladby: „Invalid nuľovoj gruppy“, „Ulica Lenina“.
Skazki (Сказки, 1989) – Album, které kapelu proslavilo v celém SSSR. Recesistická poetika komunálních bytů a prázdných obchodů. Klíčové skladby: „Skazka o kolbase“, „Doktor Hajder“, „Kommunaľnyje kvartiry“.
Severnoje bugi (Северное буги, 1990) – Příklon k delším, ambicióznějším aranžím a větší monumentálnosti. Přechodový článek k vrcholné desce.
Pesňa o bezotvětnoj ljubvi k Rodině (Песня о безответной любви к Родине, 1991) – Vrchol tvorby. Souhrn zlidovělých hitů a obraz rozpadajícího se impéria. Klíčové skladby: „Čelověk i koška“, „Ulica Lenina“, „Etot russkij rok-n-roll“, „Pesňa o nastojaščem indějce“.
Polundra! (Полундра!, 1992) – Nejtvrdší a nejtemnější deska, nahraná na pokraji osobní katastrofy. Klíčové skladby: „Škola žizni“, „Mažorišče“, „Bluždajuščij biorobot“, „Govnorok“.
Škola žizni (Школа жизни, vydáno 1990, koncertní záznamy z let 1987–1990) – Dvojalbum dokumentující koncertní energii „bajánové“ éry. Titulní píseň jako generační hymna.
PROČ MÍT RÁD NOĽ
Příběh Noli je v malém příběhem celé jedné epochy. Bezstarostná, „indiánská“ hravost, s jakou kapela zkřížila vesnický baján se západním rokenrolem, dokonale ladila s rozkládajícím se pozdním Sovětským svazem. A stejně rychle jako ten svaz se i ona zhroutila do temnoty. Z recese o člověku a kočce, o salámu a o tom, jak se „jde a kouří“, se během několika let stal jeden z nejtíživějších osudů ruského rocku.
A přece zůstává v paměti hlavně to světlé. „Čelověka i košku“ zpívá v Rusku dál kdekdo, „Ulicu Lenina“ si broukají i lidé, kteří o existenci kapely nikdy neslyšeli, a baján, který kdysi zněl jako provokace, se mezitím stal jednou z poznávacích značek ruského rocku. Noľ — nula, samé nic. V indiánském nářečí kapely ovšem „ten nejlepší“.