Existují kapely, které k tomu, aby zaplnily sál, potřebují kamiony aparatury, tuny světel a alespoň šest členů. A pak jsou tu takové, jako 5’nizza (čte se „Pjatnica“, tedy „Pátek“). Dva kluci z Charkova, jedna akustická kytara a beatbox. Nic víc. A přesto se na přelomu tisíciletí stalo, že hudba téhle minimalistické sestavy zněla z každého druhého dvorku v postsovětském prostoru.
Jejich písně měly v sobě něco z atmosféry pátečního večera. Lehkost, slunce, moře, kouř z ohně na pláži. Jen málokdo tehdy tušil, že právě z té zdánlivě bezstarostné muziky vzejde jedna z nejsilnějších protiválečných písní celé éry, který o dvacet let později dostane úplně nový, krvavý smysl.
ZAČALO TO V CHARKOVĚ
Sergej Babkin (Сергій Бабкін) a Andrej Zaporožec (Андрій Запорожець) se potkali v roce 1994 v charkovském Lyceu umění č. 133, kam Babkin přestoupil do desáté třídy. Byly to dvě protichůdné osobnosti. Babkin, kluk z důstojnické rodiny (otec podplukovník, bratr major) byl odkojený klasickým divadlem, baletem a Vysockým. Zaporožec, syn lékaře, byl ponořený do západní hudby a hip-hopu. Po maturitě se jejich cesty zdánlivě rozešly. Zaporožec šel na medicínu, Babkin na herectví na charkovskou univerzitu umění. Dál se ale scházeli, často na kolejích, kde spolu se skupinou Orkestr Če (Оркестр Че) pořádali akustické sešlosti a skládali první písničky.
Jako rok vzniku skupiny se obvykle uvádí rok 2000. Tehdy dvojice konečně vymyslela název a napsala první společné věci. Jméno se zrodilo náhodou.Parta kamarádů se prý jednou oblékla do červeného, a když padla otázka, jaký je den, někdo navrhl pojmenovat se „Krasnaja pjatnica“ (Červený pátek). První slovo brzy odpadlo (aby nevznikaly asociace s recesistickou kapelou Krasnaja plesěň) a zbylo prosté „Pjatnica“, které Zaporožec přetavil do stylizovaného 5’nizza. A s názvem přišel i pocit, že jsou opravdu kapela.
KAZANTIP A MOSKVA
Skutečný průlom přišel v létě 2002 na festivalu Kazantip na Krymu. Plážová vystoupení dua vzbudila takový ohlas, že si jich všiml Eduard „Šum“ Šumejko, frontman skupiny W.K.?, a nabídl jim, ať vyrazí na pár koncertů do Moskvy. 5’nizza souhlasili, a už při druhém vystoupení byl klub vyprodaný.
V jednom moskevském studiu pak duo nahrálo za pouhých třicet dolarů své první album. Vyšlo neoficiálně, ale během několika týdnů se přes pirátské kopie rozprodalo v počtech, o jakých se mnoha vydavatelům ani nesnilo. Teprve potom vznikla oficiální verze se stejnými skladbami a několika bonusy. Z té doby pochází i první klipy. Video k písni „Zima“ (Зима), natočená v zimě u Finského zálivu v Petrohradě, se hudebníkům nelíbila a nikdy nespatřilo světlo světa. Zato klip k „Soldatovi“ (Солдат, Voják) zamířil rovnou do televize, stejně jako video k „Jamajce“ (Ямайка). Popularita skupiny rostla raketově, a po Moskvě dobyli další města, kde už hráli v sálech po několik tisíc diváků.
DVĚ DESKY A DOST
Diskografie 5’nizzy z prvního období obsahuje jen dvě alba, která vyšla během tří let. Po úniku neoficiálně šířeného materiálu vyšel v roce 2003 oficiální debut „Pjatnica“ (Пятница), záhy následovaný albem „О5″ (čti „opjať“, tedy „znovu“; 2005). Neobsahovaly žádné velké opusy. Jen krátké písničky, často postavené na dvou akordech, kytaru, zpěv a beatbox. A přesně v té úspornosti byla jejich síla.
Vrcholem jejich repertoáru zůstává písnička „Soldat“. Na začátku nultých let vznikla jako ironická protiváha k uřvaně vlasteneckým vojenským písním typu „Kombat“ od skupiny Ljube. U 5’nizzy, na rozdíl od Ljube, je „kombat“ spíš měkká, lidská figurka. Voják je vykreslený jako vyloženě antihrdinská, tragická bytost, „nedonošené dítě války“. Skladba se stala alternativní protiválečnou hymnou desetiletí. Pikantní je, že její drsné medicínská obrazynost (roztržená ústa velitele, „bílá vata, červená vata“) vyrůstaljí z rodinného zázemí obou autorů. Babkinova vojenského a Zaporožcova lékařského.
Druhý pól tvorby tvoří píseň „Jamajka“. Bezstarostná, prosluněná píseň, která dokonale vystihje to letní, uvolněné naladění, jež se stalo poznávacím znamením skupiny. Mezi těmito póly se ve zbylé tvorbě klene celý škála nálad a schopnost přejít od existenciálního chvění k čiré radosti, aniž by se ztratila opravdovost.
V roce 2007, uprostřed nahrávání třetího alba, se ale cesty obou hudebníků rozešly. Zaporožec chtěl zvuk kapely rozšířit, ke každé skladbě přidat nějaký nástroj, otevřít sestavu dalším hudebníkům. Babkinovi, jehož kytara dosud zastávala práci celé rytmiky, to bylo proti srsti. Sešla se sice doprovodná skupina a vznikly první nahrávky, jenže kytara, a s ní i Babkin, ustoupila do pozadí a charakteristický uvolněný zvuk dua se vytratil. Po různých sporech nakonec padlo rozhodnutí, že 5’nizza zůstane v paměti jako akustické duo se dvěma alby, a nový materiál se stane sólovým projektem Andreje Zaporožce. Tak vznikl projekt SunSay.
KAŽDÝ NA SVÉ CESTĚ
Osm let šel každý vlastní cestou. Babkin se naplno rozvinul jako autor, herec a sólový hudebník. Hrál v charkovském Divadle 19, vydal přes deset sólových alb, později se stal porotcem v ukrajinské verzi show Holos kraïny (Hlas země). Zaporožec pod hlavičkou SunSay experimentoval s funkem, reggae a elektronikou a v roce 2016 se přihlásil do ukrajinského národního kola Eurovize s anglicky zpívanou písní „Love Manifest“ a prohrál až s Džamalou a její pozdější vítěznou „1944″. Oba se přitom v rozhovorech shodují, že porozumění, které mezi nimi funguje, je nepřenosné — mluví spolu jakýmsi jen jim srozumitelným jazykem.
NÁVRAT A POLITICKÉ TŘENICE
4. března 2015 skupina oznámila návrat. Nejprve vyšly singly„I Believe In You“, „Vperjod“ (Вперёд, Vpřed) a „Alo“ (Алё, Haló), a v roce 2017 dlouho očekávané třetí album „Ku“ (КУ; název odkazuje na kultovní sovětskou sci-fi komedii Kin-dza-dza!). Deska vznikla v Petrohradě a nahrál a smíchal jí Andrej Aljakrinskij.
Návrat skupiny na scénu ale přišel ve chvíli, kdy se rusko-ukrajinské vztahy začaly přitvrzovat. A 5’nizza v tom začala lítat. I přes napětí ve vztazích po okupaci Krymu totiž pokračovala v koncertech v Rusku, což jí na Ukrajině vyneslo ostrou kritiku. Rozbuškou se pak stal rozhovor pro ruský kanál LifeNews, pověstný svým postojem k válce na Donbasu. Samotný rozhovor se sice politiky netýkal, ale už fakt spolupráce s tímto kanálem zvedl doma vlnu nevole a část ukrajinských komentátorů začala oba muzikanty označovat za zrádce. V říjnu 2015 ukrajinští aktivisté zablokovali Babkinův koncert ve Lvově a požadovali, aby veřejně označil Rusko za agresora a zavázal se tam už nevystupovat. Koncert se nakonec nekonal.
Babkin svůj postoj k Rusku obhajoval zdlouhavě a místy rozporně. Na jednu stranu se přihlásil k ukrajinskému vlastenectví, ale na druhou stranu trval na tom, že hrát pro deset tisíc lidí, kteří v centru Moskvy zpívají ukrajinsky, je svého druhu vítězství. Sám sebe důsledně řadil mimo politiku — „my hrajeme pro lidi, ne pro politiky“.
Po únoru 2022 se ovšem všechno změnilo. A změnil se i „Soldat“. Babkin píseň v březnu 2022 přepsal. Z ironického antihrdiny nultých let se stal ukrajinský voják bránící svou zemi, a refrén nově mířil na ruskou válečnou mašinérii. Vznikla z toho neoficiální hymna pro vojáky na frontě, kterou si bojovníci sami vyžádali ve studiové verzi. Píseň, napsaná před dvaceti lety jako nadčasový obraz nesmyslnosti války, tak dostala bolestně konkrétní rozměr.
V roce 2025 vyrazila 5’nizza na jubilejní turné „25’Nizza“, oslavit čtvrt století od chvíle, kdy dva kamarádi z Charkova vymysleli na koleji jméno a první písničky.
PROČ POSLOUCHAT 5’NIZZU
Protože je to důkaz, že k dobré hudbě může stačit málo. Kytara, dva hlasy a naprostá upřímnost. Podařilo se jim podařilo zachytit náladu jednu generace. Prázdninovou, slunečnou lehkost, za kterou se ale vždycky skrývalo cosi vážnějšího. Když dnes posloucháte „Soldata“, slyšíte zároveň obě jeho podoby. Nadčasový protest proti válce vůbec i konkrétní výkřik země, která válku zažívá na vlastní kůži. Možná právě v tom je 5’nizza nejsilnější, v té schopnosti být současně lehká jako páteční večer a vážná jako všechno, na čem doopravdy záleží.