Co je to vlastně ten hrdelní zpěv? V Tuvě, Mongolsku, Chakasii a na Altaji se mu říká chöömej (хөөмей, v anglosaské literatuře přepisovaný jako khoomei nebo hoomei).
V češtině se vžil výraz hrdelní zpěv. Hudební teorie preferuje přesnější název alikvotní zpěv. Princip je vždycky stejný: zpěvák udržuje hluboký, bzučivý základní tón a nad ním jako píšťalu zvedá jednotlivé harmonické svrchní tóny. Fyziologicky se na tom podílejí pravé i nepravé hlasivky (ventrikulární řasy), faryngeální dutina a jazyk. Pro západní vědce z oboru fonetiky je to exotická záležitost, pro tuvinského pastevce součást každodenního života.
Pět tuvinských stylů
Tuvinská tradice rozeznává pět základních technik. Chöömej je nejstředovější a nejméně namáhavá, má znít jako vítr v rákosí.
Sygyt (сыгыт) tvoří vysoký, pískavý tón, s čistou alikvotní melodií nad spíš okrajovým spodkem. Symbolizuje ptáky a horské bystřiny.
Kargyraa (каргыраа) jde opačným směrem. Vytváří hluboký, drnčivý tón, s vibracemi pravých i nepravých hlasivek najednou. Je to jediný tuvinský styl s přímou paralelou k tibetském mnišském zpěvu.
Borbangnadyr (борбаннадыр) je trylkující a rolovaný tón, podobný cvrkotu hmyzu.
A ezengileer (эзенгилээр), pojmenovaný po slově třmen, napodobuje rytmické cinkání jezdecké výstroje při klusu.
Pastevec, lovec, jezdec, voda, vítr, kůň. Všechny tyto styly zpěvu vyplynuly ze zvuků, které kočovník v centrální Asii slyšel kolem sebe.
Příbuzné techniky vyvinuli také Inuité v severní Kanadě (katajjaq, ovšem zpívaný v duetu jako hra), tibetští mniši, sardinští pastevci cantu a tenore (jejichž bassu a contra užívají falešných hlasivek úplně stejně jako kargyraa) a chakaští i altajští pěvci epických písní (kai/khai). UNESCO zapsalo mongolský chöömej na seznam nehmotného kulturního dědictví v roce 2010, sardinské cantu a tenore o pět let dříve. Tuvinský chöömej zatím samostatný zápis nemá. V Kyzylu to dodnes některé lidi štve.
Z jurty na pódium
Hrdelní zpěv se v krajinách rocku a popu věc začíná objevovat v Tuvě na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
V roce 1993 vyrazila výprava tuvinských zpěváků na turné do USA. Po koncertech a setkáních s Frankem Zappou (kterému tehdy zbývalo už jen pár měsíců života a který jim ještě stihl říct, že je to nejlepší věc, co kdy slyšel) a s členy Kronos Quartetu, vznikla první společná nahrávka. Móda různých syntéz world music a ostatních žánrů tehdy zrovna vrcholila a evropské labely sháněly autentický zvuk z koutů světa, o kterých měl běžný posluchač představu zhruba jako o Marsu.
Z této vlny vykrystalizovaly čtyři projekty, na které se v tomto díle podíváme. Tři pocházejí z Tuvy nebo z její bezprostřední blízkosti, jeden tak trochu TikTokový z Krasnojarsku.
ХУУН-ХУУР-ТУ
Nejvýznamnější tuvinská kapela vznikla v roce 1992 v Kyzylu pod původním názvem Kunguruk (Кунгуртук). Krátce nato si změnila jméno na Huun-Huur-Tu (Хүн Хүртү), tedy výraz, který se obvykle překládá jako „rozptýlené paprsky slunce“ nebo „dělení slunečního světla nad horizontem“. Obojí je trochu poetický překlad. V tuvinštině jde o konkrétní optický jev za úsvitu, kdy paprsky vycházejícího slunce rozráží mlhu a horizont se na pár minut rozdrobí do svazků světla. Přesně ten obraz, na kterém je celá jejich estetika postavená.
Zakladatelská sestava byla čtyřčlenná. Kajgal-ool Chovalyg (Кайгал-оол Ховалыг, zpěv, igil), bratři Alexandr a Sajan Bapa (Александр / Саян Бапа, dospuluur, perkuse, zpěv) a Albert Kuvezin (Альберт Кувезин, zpěv, kytara). Dali si poměrně ambiciózní cíl. Vrátit do veřejného povědomí autentický tuvinský repertoár, který byl po dekádách sovětských folklórních úprav zploštělý a vyprázdněný. Stanovili si bylo jasná pravidla. Žádné moderní nástroje. Žádné elektrické igily, žádné kytarové verze dospuluuru.
V roce 1993 odjela část sestavy na výše zmíněné legendární americké turné. Téhož roku, mezi Londýnem a Kalifornií, vznikl debut 60 Horses In My Herd: Old Songs and Tunes of Tuva (1993). Před druhým albem odešel Albert Kuvezin. Chtěl si vyzkoušet, jak bude hrdelní zpěv znít v kombinaci s elektrickými nástroji. Tehdy vznikla jeho skupina Yat-Kha a celá tuvinská scéna na tom jen vydělala. Místo Kuvezina nastoupil Anatolij Kuular (Анатолий Куулар), pak Andrej Mongoš (Андрей Монгуш), a po roce 2005 v sestavě zakotvil Radik Tjuljuš (Радик Тюлюш), který je tam dodnes.
Po Kuvezinově odchodu vznikly desky The Orphan’s Lament (1994, New York / Moskva) a If I’d Been Born An Eagle (1997), kde se poprvé vedle původního folklóru objevily i tuvinské písně z druhé poloviny dvacátého století. Album Where Young Grass Grows (1999) je pak jejich první crossover. Vedle tuvinských nástrojů tu slyšíme harfu, skotské malé dudy a syntezátory. Někteří vyhranění tradicionalisté to brali jako zradu ideálů, ostatní posluchači jako zlomový moment, kterým se Huun-Huur-Tu stali kapelou s vlastním uměleckým programem, a ne jen nositeli kulturního dědictví.
Americké spolupráce
V dalších letech pak pokračovala série produkčních spoluprací s americkou stranou. Nejprve album Altai Sayan Tandy-Uula (2004) s producentem Andrejem Samsonovem, který dal tradičním melodiím pomalu pulzující elektronický podklad. Eternal (2009) s producentem Carmenem Rizzem představil Huun-Huur-Tu generaci, která tuvinský zpěv znala maximálně z reklam. A v dubnu 2024 vyšlo na Dark Horse Records (label kdysi založený Georgem Harrisonem) album Dreamers In The Field — vůbec první spolupráce Huun-Huur-Tu, Carmena Rizza a Dhaniho Harrisona (Georgeova syna, dvojnásobného držitele Grammy). Mastering dělal Paul Hicks, nahrávalo se v Los Angeles, Praze, Henley-on-Thames, v Permu a v Žilině. Na Record Store Day 2024 vydali v limitované sérii 800 čirých vinylů. „Slova nejsou potřeba,“ řekl k tomu Tjuljuš. „Stačí poslouchat.“
ЯТ-ХА
Když Albert Kuvezin v roce 1993 odešel z Huun-Huur-Tu, udělal to způsobem, který se jeho exkolegům zdál trochu podezřelý. Přestěhoval se z Kyzylu do Moskvy. Sehnal si Ivana Sokolovského (Иван Соколовский), bývalého klávesistu a programátora skupin Nočnoj prospekt (Ночной проспект) a Centr (Центр), tedy jednoho z nejnápaditějších elektronických muzikantů v zemi. A začali nahrávat něco, co se v roce 1993 v Tuvě opravdu nedalo čekat. Kombinaci kargyraa s industriální elektronikou ve stylu raných Front 242 a Ministry. Stejnojmenné album Yat-Kha (1993) bylo úsporné, černobílé a syrové. Sokolovskij později vlastní mix téže nahrávky vydal pod názvem Tundra’s Ghosts (1996/1997). Jejich cesty se po debutu rozešly.
Jméno Yat-Kha (Ят-Ха) je odvozené od stejnojmenného strunného nástroje. Je to tuvinská přemostěná citera, vzdálená příbuzná mongolské yatgy a čínského guzhengu, na kterou Kuvezin sám občas hrával.
Po Sokolovského odchodu industriál vystřídal rock, postpunk a výsledek nejlíp popsal sám Kuvezin: „Jsme moderní lidi, takže nám je rock’n’roll blízký. Ale naše kořeny tvoří bez debat tradiční hudba. Hrdelní zpěv, autentické nástroje. Elektrické kytary znějí na pozadí rytmů, které pro rockovou hudbu nejsou typické. Jsou živější, asijské, někdy arabské.“
Devadesátá a nultá léta
V průběhu let se v Yat-Kha objevili lidé, kteří zvuk kapely obohatili. Britský basista Lou Edmonds, známý hlavně z Public Image Ltd. Johna Lydona (mimochodem do Lydonova okruhu pronikl právě přes Yat-Kha). Tuvinský zpěvák a multiinstrumentalista Radik Tjuljuš, který se později stal členem Huun-Huur-Tu anebo bubeník Jevgenij Tkačjov (Евгений Ткачёв), který s Kuvezinem hrál dvacet let, do roku 2020.
Důležitá alba: Yenisei Punk (1995, francouzská cena Découvertes Est), Dalai Beldiri (1999, cena německých kritiků), Aldyn Dashka (2000), Tuva.rock (2003) a hlavně Re-Covers (2005). Jedna z nejnečekanějších desek dekády. Kuvezin v kargyraa zazpíval Joy Division (Love Will Tear Us Apart), Kraftwerk (The Man-Machine), Iron Butterfly (In-A-Gadda-Da-Vida) a Led Zeppelin (When the Levee Breaks). Posluchač, který znal originály, slyšel něco ohromujícího. Posluchač, který originály neznal, slyšel hlas, jaký nikdy předtím neslyšel. V obou případech to fungovalo.
Album Poets and Lighthouses (2010) se v lednu 2011 vyšplhalo na první místo European World Music Charts. Pro tuvinskou kapelu zpívající převážně rodným jazykem výsledek poměrně neuvěřitelný. K tomu cena BBC Radio 3 World Music Awards v kategorii Asie/Pacifik 2002. A v roce vyšel 2001 živý soundtrack k němému filmu Vsevoloda Pudovkina Potomek Čingischána (Потомок Чингис-Хана, 1928, anglicky známý jako Storm Over Asia).
Nečekané peníze od Apple
V září 2023 se stalo něco, co si Kuvezin sám neuměl vysvětlit. Apple ve své kampani pro iPhone 15 Pro Titanium použil jako podkresovou hudbu skladbu Karangailyg Kara Hovaa (Dyngyldai) z alba Yenisei Punk z roku 1995. Název se překládá zhruba jako „V nekonečné černé stepi“. Reklama nasbírala čtrnáct milionů zhlédnutí, asi desetkrát víc než stejně masivně nasazený spot Apple se skladbou Olivie Rodrigo.
Kuvezin v rozhovoru pro Wall Street Journal prozradil, že iPhone si nikdy nekoupil, protože je drahý. „Mám Huawei. Byl výrazně levnější.“ O výši honoráře se vyjádřil podobně úsporně. „Pro neznámého muzikanta dobré. Pro rockovou hvězdu zhruba jeden koncert.“ Jestli si po téhle akci lidé budou pamatovat jméno kapely, si ale jistý nebyl.
Poslední studiové album We Will Never Die vyšlo v roce 2021 na německém labelu Lollipoppe Records. Vzniklo částečně v Německu po posledním předpandemickém turné, částečně v Kuvezinově domácím studiu v karanténě, metodou vrstvení zvuku. Coververze Beatles (While My Guitar Gently Weeps) a Black Sabbath (Solitude), tuvinská lidovka Kongurgai, ale taky autorské skladby v ruštině — Umyvalsja nočju na dvore a On The Path, jejíž text Kuvezin napsal už v roce 1989. V dubnu 2025 vyšla koncertní deska Koncert v Barnaulu ze záznamu z dubna 2022.
Kuvezin dnes žije v malé horské vesnici v Tuvě, už ne v Moskvě. Hostuje občas u jiných kapel — na albech Alisy (Алиса), finských Amorphis nebo doom-metalového STEPPENDOOM. A taky se stal národním umělcem Republiky Tuva…
БУГОТАК
Skupina Bugotak představuje třetí cestu pronikání hrdelního zpěvu do širšího povědomí. Nejde ani o autentický revival, ani o tvrdý rock. Je to sibiřský folk-rock se širokou jazykovou paletou a jediným pevným bodem v podobě multiinstrumentalisty Georgije „Sajana“ Andrijanova (Георгий «Саян» Андриянов).
Skupina oficiálně vznikla v Novosibirsku v roce 2004, ač první nahrávky kolovaly internetem už od roku 1998. Jméno Bugotak (Буготак) má severotjurkský původ a znamená v podstatě „býčí hora“ (puga = býk, tag = hora). Tak se říká osamělé sopce uprostřed stepi, viditelné z velké dálky. Existuje i stejnojmenná vesnice u Novosibirsku.
Andrijanov hraje na všechno. Zvládá kytary, programování, tuvinské, altajské a kazašské strunné nástroje (igil, topšur, kazašská domra), čukotsko-mansijská flétna lymbi, hubový chomus. A několik stylů hrdelního zpěvu. V rozhovorech uvádí chöömej, kargyraa, ezengileer a ještě dzarin.
Repertoár Bugotaku je z velké části jazykově hybridní. Skladby zní v ruštině, archaickém altajském jazyce, tatarštině kuznecké aglomerace a v takzvaném čoldonském hovoru — jihosibiřském ruském subdialektu, který si dodnes drží specifické tvarové archaismy.
Diskografie není rozsáhlá. Siberian Tales (2005, Panfiloff Music) je akustická deska zčásti z autorského materiálu, zčásti z lidové sbírky profesora Šejkina. Kaverlar (Каверlar, 2006, internetová verze) obsahuje rockové coververze, hrané na tradiční sibiřské nástroje (varganová verze Smoke On The Water je opravdu vtipná). Následovalo album Čelověk iz tajgi (Человек из тайги, 2007). A vrcholem tvorby je zřejmě Koljosa dolžny vraščaťsja (Колёса должны вращаться, 2009), kde rocková ostrost přechází ve folkový minimalismus a kde skladby jako Molodoj šaman vozvraščajetsja domoj posle okončanija medinstituta nebo Dolina, pokrytaja ldom iz sljoz usopšich ljudej dokazují, že Andrijanov je primárně textař a teprve pak hudebník.
Mediální ohlas skupiny byl taky zajímavý. Dostali se do série animovaných filmů Gora samocvětov (Гора самоцветов) studia Pilot, vystoupili u Dmitrije Dibrova v televizní Prosvet, hráli na fesivalech Sajanskoje koľco a Golos kočevnikov. V roce 2010 ovšem koncertní činnost přerušili na neurčito.
Skupina není formálně rozpuštěná, jen není aktivní. Materiál z alb volně koluje na internetu pod licencí Creative Commons. To byl v roce 2009 v Rusku poměrně výjimečný krok.
OTYKEN
V roce 2015 vznikl v Krasnojarsku projekt, jehož geneze by se hodila do scénáře někomu jako Wes Anderson. Producent Andrej Černecov (Андрей Чернецов), přezdívaný Medonos, bývalý vývozce divokého medu do Japonska a Číny a ředitel jím zřízeného soukromého Etnografického muzea medu v Krasnojarsku, sebral po vesnicích Krasnojarského kraje kolem deseti zpěvaček a hudebníků z malých sibiřských národů. Čulymce, hakaši, kety, selkupy, dolgány, tuvince a evenky. Vznikl ansámbl, který dnes na TikToku sleduje 2,9 milionu lidí.
Žánr, ve kterém se skupina pohybuje Medonos sám pojmenoval „s-pop“ — sibiřský pop. V sestavě jsou jak tradiční nástroje (vargan, igil, chomus, kožený rámový buben), tak klasická popová instrumentace (klávesy, basa, programovaná elektronika) a hudubu doprovází hrdelní zpěv kombinovaný s rapovaným recitativem nad EDM/trance produkcí. V rozhovorech Medonos opakovaně přiznává, že sám není muzikant a na žádný nástroj nehraje. Hudbu nosí v hlavě a klávesista skupiny ji za něj přepisuje do not. Jazyky, ve kterých texty vznikají (ruština, čulymština, hakasština, dolganština), ovládá většinou jen rudimentárně.
Diskografie obsahuje alba Otyken (2018), Lord of Honey (2019), Kykakacha (2021) a Phenomenon (2023). Plus sérii úspěšných singlů — Genesis (Grammy’s Global Spin 2022), Legend (kterou na BBC v roce 2022 doporučil Iggy Pop, ovšem omylem ji představil jako severoevropský projekt), Storm, Belief (jejíž remix natočil rapper Xzibit), Altay (s nizozemským DJ-em Ummetem Özcanem).
Ovšem mezinárodní propagaci a vystupování zvládá skupina neobyčejně efektivně. Zúčastnili se akce COP28 v Dubaji (2023), jako headlineři vystoupili na vietnamském festivalu HOZO (2023), jsou oficiální zařazení do kosmického projektu The Lunar Codex (NASA / SpaceX, 2024), měli profil v dubnovém Vogue v roce 2024, loni debutovali v Číně (s kapelou Hanggai z vnitřního Mongolska), zahajovali Rainforest World Music Festival v malajském Borneu, v únoru letošního roku vystoupili na čínském Novoročním Gala-koncertě pro Hunan TV / Mango TV (rating přes čtyři miliardy zhlédnutí). Medonos sám říká, že jeho promo strategie pro hudbu je stejná jako pro export medu. „Sezením kupce nepřesvědčíte. Musíte rozžhavit situaci tak, aby kupec přicházel sám.“ Pragmatický muž.
Hudebně je Otyken dost úsporný. Většina skladeb se točí kolem jediného akordu a jednoho basového drone, nad kterým běží etnotranceové rytmické struktury.
Otyken je často (a dle mého oprávněně) kritizován za nedostatek autenticty a originality. Část posluchačů a publicistů projekt považuje za umělou stylizaci, ne za autentický hlas domorodých Sibiřanů. Bývalá členka skupiny v jednom z rozhovorů zpochybnila i to, že muzikanti opravdu žijí v odlehlých osadách u Čulymu — část obrazu „divokých Sibiřanek“ je podle ní pečlivě budovaná značka. Jak to je přesně, se zvenku posuzuje obtížně.
Faktem je, že Otyken jako jediný subjekt v této skupině přenesl hrdelní zpěv ze oblasti world music do mainstreamového popu. Mezi vystoupením Huun-Huur-Tu na ECM festivalu a videoklipy Otykenu na TikToku proběhlo třicet let kulturního vývoje. Spojnicí mezi nimi je jen ten zvuk hrdelního zpěvu.
HLASY, KTERÉ MAJÍ STÁLE CO ŘÍCT
Tak si to na konec shrneme: první kapela je autenticky tradiční, druhá, z ní vycházející, přinesla přesah do rocku, třetí to obohatila o sibiřské folk-rockové inspirace, a čtvrtá je uměle vystavěná popovo-EDM mašina. Spektrum tak máme docela kompletní. K tomu, že sibiřský zvuk dnes funguje od Berlína po Hunan TV, přispěly nejvíc právě tyhle čtyři projekty.
Pro úplnost ale musíme dodat, že existují i další, kterým se možná v některém z dalších dílů budeme věnovat. Tuvinská ženská skupina Tyva Kyzy, vokalistka Sainkho Namtchylak (která pracuje spíš na jazzově-experimentálním poli), tuvinští Chartyga (Хартыга), Hanggai z vnitřního Mongolska a samozřejmě mongolští The HU, kteří hrdelní zpěv v posledních letech přinesli do velkých arén po celém světě.
Hrdelní zpěv není jen exotické zpestření world music. Je to plnokrevný hudební jazyk s vlastní gramatikou, vlastní fyziologií a vlastními pravidly. Když se s ním zachází správně, dokáže se dotknout posluchače v místech, kam evropská hudba dosáhnout nedokáže.