Devatenáctého května 2001 otevřela šestý ročník moskevského festivalu Maxidrom dvojice čtyřicátníků. Stáli za pulty s počítači a syntezátory, a vedle nich se nehybně tyčil a zpíval Vjačeslav Butusov. Halou se nesl drum’n’bass. Recenzent Kommersantu to shrnul následujícím způsobem: „Spojení improvizační taneční hudby a zadumaného Butusovova zpěvu znělo jako kus od módních anglických Underworld.“
Ti dva a Butusov, to byli Deadушки. Vůbec první elektronická skupina v dějinách Maxidromu. A první ruský drum’n’basovýs projekt vůbec. To, co se v Bristolu a Londýně dělalo už pět let, najednou přišlo i sem. A v ruštině.
Že se k něčemu takovému Viktor Sologub a Alexej Rachov dopracují, na to by ovšem v polovině osmdesátých let v Leningradu nikdo nesázel. Hráli tehdy ve Strannych igrách (Странные игры), hlavní leningradské ska kapele, a vypadalo to, že tam i zůstanou.
Mimochodem ten název. Deadушки je slovní hříčka. Anglické dead a ruské уши (uši) dohromady, a zároveň „dědečci“. Sologub to jednou popsal takhle: od začátku jsme dělali hlasitou hudbu, založenou na hluku, a oběma nám táhlo na padesátku. Tak to do sebe zapadlo.
OD PODIVNÝCH HER K DĚDEČKŮM (1981–1995)
Cesta k Deadушкам vede přes jednu z nejnápaditějších kapel Leningradského rockového klubu. Strannyje Igry vznikli v roce 1981 a v březnu 1982 měly v rockovém klubu první veřejné vystoupení. Hráli ska, reggae, postpunk i novou vlnu. Texty si vybírali ze svazečků francouzské dadaistické poezie. Spolupracovali se Sergejem Kurjochinem a jeho Pop-mechanikou. V sestavě fungovali také basista Viktor Sologub a saxofonista Alexej Rachov.
V roce 1985 se kapela rozpadla. Klávesista Nikolaj Gusev, Alexej Rachov a bubeník Alexandr Kondraškin založili avantgardní AVIU, která dál nesla kurjochinovskou poetiku agitpropu, baletu a živé absurdity. Bratři Sologubovi udělali novovlnnou kapelu Igry.
Začátkem devadesátých let se Strannyje Igry ještě párkrát na chvíli sešli k pamětnickým koncertům, ale původní jiskra už byla pryč. To, co je kdysi dělalo zajímavými, se vyčerpalo.
Někdy v roce 1995 se Sologub s Rachovem domluvili, že to zkusí znovu, a úplně jinak. „Vždycky jsem se snažil hrát to, co ještě neumím,“ řekl Sologub v jednom rozhovoru. Rachov k tomu dodal: „Nejhorší, co se umělci může stát, je zestárnout v opakování sebe sama.“ A tak si sedli k počítačům.
Traduje se o nich, že to byl první ruský drum’n’bassový projekt. Doslova to tak úplně neplatí. Sologub s Rachovem pořád nahrávali jako základ skladeb živé kytary, basu a bicí. Teprve potom je proháněli přes efekty, aby dosáhli zvuku, který se naživo udělat nedal.
UMĚNÍ KAMENNÝCH SOCH (1996–1998)
První album natočili v únoru 1996. Velká ruská vydavatelství materiálu nerozuměla a vydávat ho vlastním nákladem se jim nechtělo, takže zůstalo ležet ladem. V létě téhož roku ale do Petrohradu přijel britský producent Greg Brimson, bývalý bubeník Garyho Numana, který měl zrovna za sebou práci pro Skunk Anansie. Hledal v Rusku tajemnou ruskou duši a tajemný ruský underground. V jedné hospodské společnosti mu někdo pustil demo Deadушek. Významně zvedl obočí a odjel domů. Krátce poté přišlo do Petrohradu pozvání. A Sologub s Rachovem odjeli do londýnského Beethoven Street Studio a album s Brimsonem tam přemíchali.
Iskusstvo kamennych statuj (Искусство Каменных Статуй, Umění kamenných soch) vyšlo až v březnu 1998. Vydala ho značka Utěkaj Zvukozapis Ilji Lagutěnka z Mumij Trollu (pojmenoval ji po prvním hitu své vlastní kapely.) Lagutěnko Deadушки představil jako „nejzajímavější ruskou elektronickou kapelu.“ A měl pravdu.
Album bylo mozaikou všeho možného. Pro titulní skladbu použili sample z chóru Pokrovského ve zrychleném tempu. Zvuk kytar brali ze švédského hardcoru Clawfinger, dechové linky z etnických nahrávek z Kyrgyzstánu a Tuvy. Bicí smyčky, jak sami přiznali, „poctivě kopírovali ze zahraničních zvukových knihoven“. Na desce hostovali flétnista Andrej Meňšutin (známý ze Strannych Igr), mim z petrohradského divadla Liceději Leonid Lejkin (chomus (jakutské brumle), vokál), domristka Natalja Fjodorova a textař Kirill Alexejev, vyučující mongolštinu na Petrohradské univerzitě. K albu vznikly dva klipy. Šumela-gremela (Шумела-гремела, Hřměla a šuměla) natočili v Praze, Parašjutist (Парашютист, Parašutista) pod Ochtinským mostem v Petrohradě.
S BG (1998)
Lagutěnkovi se album moc neprodávalo, ale doneslo se k uším toho, kdo po podobném zvuku toužil. Boris Grebenščikov v té době už několik let marně hledal někoho, kdo by jeho staré písně z Akvária opatřil moderním kabátem. „Mluvil jsem o tom s Africou i s DJ Groovem, ale báli jsme se, že nám z toho vyjdou jen takové remixy ve stylu Iosifa Kobzona,“ vzpomínal později. „A pak jsem slyšel Deadушки…“
Kruh se uzavřel. V roce 1982 odehrály Strannyje Igry v Domě kultury Lensovětu své vůbec první veřejné vystoupení jako předkapela Akvária. A o šestnáct let později se Sologub s Rachovem ujali Grebenščikova. Nahrávalo se v petrohradské Melodii a v londýnských Mute Studios pod taktovkou Paula Kendalla, producenta, který v té době pracoval s Nickem Cavem, Depeche Mode, Erasure i Nine Inch Nails. Z původních písní Akvária někdy zůstala jen melodie a Grebenščikovův hlas. Někdy ani to.
Grebenščikov všechno nazpíval znovu. „Deadушки jsou opravdoví konstruktéři novýc staveb. Změnili všechno bez nostalgie,“ přiznal.
Album nemělo název, na obálce byla jen jména inerpretů. Symbol z obalu Andreje Vradije — nekonečný kruh s osmi paprsky uvnitř soustředných kružnic — odkazuje k pradávné představě Chaosu, propasti, ze které v některých kosmologiích vzešly prvotní obrazy a poté i samotné věci. Ke skladbě Sny o čom-to bolšem (Сны о чём-то большем, Sny o něčem větším) natočil Andrej Novosjolov klip s uroborem — hadem, který si žere vlastní ocas.
ELIZOBARRA-TORR (2000)
Dveře k novým spolupracím byly najednou otevřené. Jako další se ozval Vjačeslav Butusov. Po rozpadu skupiny Nautilus Pompilius v roce 1997 hledal svojí novou sólovou polohu. Vydal sice dvě desky, ale ani jedna z nich přesně nezachytila to, co měl v hlavě. „Nechtěl jsem k Deadушkam přijít jako k v tomto okamžiku populárnímu jménu,“ vysvětloval později. „Přišel jsem za nimi jako za starými známými z dob Avie a Strannych Igr. Akorát se z nich mezitím stali elektronici.“
Na společném albu pracovali skoro rok. Petrohradské studio gramofonových nahrávek sídlilo na Puškinské 10, ve známém uměleckém squatu. Butusov pracoval v pátém patře, Deadушки ve druhém. Butusov nahrál na akustickou kytaru kostru skladby a poslal ji o tři patra dolů. Sologub s Rachovem ji podle své představy zaranžovali a odeslali zpátky nahoru. Butusov k tomu nazpíval text. Na rok 2000 v Rusku překvapivě moderní přístup.
Album vyšlo na konci téhož roku pod titulem Э.Л.И.З.О.Б.А.Р.Р.А — Т.О.Р.Р ve vydavatelství Nikitin. Hlavní linku desky shrnul Butusov sám: „Od lásky k válce.“ Skladbu Tom ždjot (Том ждёт, Tom čeká) si Butusov později zařadil i do repertoáru své nové kapely Ju-Pitěr. Moja zvezda (Моя звезда, Moje hvězda) zazněla v soundtracku Balabanovova filmu Vojna (2002). K maxisinglu Nastasja (Настасья), který vyšel v prosinci 2000, natočil klip Aleksandr Baširov. Pochmurný Petrohrad, drum’n’bass pod Butusovovým barytonem, melancholie. „Myslel jsem si, že by ten projekt mohl uspět i naživo,“ vzpomínal Butusov pro voroněžský deník Mojo. „S koncertováním se ale Deadушки rozhodli počkat. Chtěli, aby si lidé desku nejdřív poslechli. A měli pravdu. Naživo by to nefungovalo.“
Sám Butusov po deseti letech přiznal, že Elizobarru dlouho nedokázal poslouchat. Příliš mu na ní záleželo. Když se k ní později vrátil, zařadil ji mezi to nejneobvyklejší, co kdy ve své kariéře udělal.
POR.NO A MAXIDROM (2001)
Druhé vlastní album skupině vyšlo v dubnu 2001. PoR.no byla jasná provokace, se kterou si fanoušci dlouho nevěděli rady. Texty psal Kirill Alexejev. Kollekcioner (Коллекционер, Sběratel) odkazuje na Faulesův román, Pustota (Пустота, Prázdnota) využívá zpěvu uzbecké hvězdy Sevary Nazarchan a její hry na dutar, Podvodnaja (Подводная, Podvodní) je zhudebněná báseň Konstantina Balmonta, ale taky ozvěna písně Pogruženije (Погружение, Ponoření) z dob Strannych Igr. Recenzent portálu Zvuki.ru tehdy napsal, že na desce „není ani jeden hit, zato spousta vrstev, které vás nutí poslouchat ji znovu a znovu“. Skupině to stačilo. O prosazení v rádiu nikdy nestála.
A pak přišel Maxidrom. Devatenáctého května 2001 se v moskevské hale Olimpijskij konal zahajovací pětihodinový koncert šestého ročníku festivalu. Otevírali ho Deadушки s Butusovem. Stali se vůbec prvním elektronickým projektem v jeho historii a všechny překvapilo, jak to fungovalo. „Diváci v parteru, jejichž průměrný věk byl kolem patnácti let, si s chutí zatančili,“ hlásil Kommersant. V roce 2003 použil scenárista a programátor Daniil Šepovalov celé album PoR.no jako soundtrack své kultovní hry Jadernyj titbit. To už ovšem Deadушki jako koncertní kapela nehráli. V roce 2002 se z hudební scény tiše stáhli.
ÚTLUM A NÁVRATY (2002–2026)
V roce 2003 ještě nahráli píseň Interesno s Edmundem Šklarským pro tribut skupině Piknik, předskočili koncertu Davea Gahana v petrohradském Ledovém paláci a vystoupili na německém Rockspektakelu. V roce 2004 odehráli vystoupení na MillerFenderFest. Pak utichli na víc než deset let.
Vrátili se v říjnu 2016. K oslavě 55. narozenin Vjačeslava Butusova si je oslavenec přizval na pódium. Zahráli šest společných písní, z nichž polovina nikdy předtím nezazněla naživo. Do koncertní sestavy se k nim připojil Viktorův syn Filipp Sologub. „Taková sestava se zkrátka nabízela,“ poznamenal Butusov.
V květnu 2020, k pětasedmdesátému výročí konce druhé světové války, nazpíval Butusov spolu se Sologubem — jen ve dvou — novou verzi slavné válečné písně Tjomnaja noč (Тёмная ночь, Temná noc). Klip pro Lenfilm sestříhal z dobových záběrů obleženého Leningradu Vasilij Čiginský. V roce 2024 vydala Maschina Records reedici Elizobarry-Torr na zlatém vinylu, doplněnou o EP s nezveřejněnými verzemi Nastasji a o nový remix Trilliputu.
KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE
Iskusstvo kamennych statuj (Искусство Каменных Статуй, 1998) — Debut. Smícháno v Londýně, vydáno na vydavatelství Utěkaj Zvukozapis Ilji Lagutěnka. Klíčové skladby: Šumela-gremela (klip natočený v Praze), Parašjutist a titulní Iskusstvo kamennych statuj postavená na zrychleném samplu chóru Pokrovského.
Boris Grebenščikov + Deadушки (1998, reedice 2002) — Bezejmenné album, identifikované dvojicí účinkujících. Znvou postavené skladby skupiny Akvárium. Smícháno v Mute Studios pod taktovkou Paula Kendalla. Klip Sny o čom-to bolšem s motivem uroborose.
Elizobarra-Torr (s Vjačeslavem Butusovem, 2000) — Společný projekt s Butusovem, ale na rozdíl od práce s Grebenščikovem s úplně novým materiálem. Vzniklo korespondenční metodou v rámci jedné budovy na Puškinské 10. Klíčové skladby: Děsjať šagov (Десять шагов, Deset kroků), Tom ždjot, Nastasja, Trilliput (Триллипут), Moja zvezda (do filmu Vojna Alexeje Balabanova z roku 2002), Elizobarra-torr. Reedice 2024 na Maschina Records.
PoR.no (2001) — Druhé vlastní album. Tematicky temnější. Kollekcioner na motivy Faulese, Pustota se Sevarou Nazarchan, Podvodnaja na Balmonta, Pljuševyj ad (Плюшевый ад, Plyšové peklo), Janis, Salieri, Lastočka (Ласточка, Vlaštovka). V roce 2003 album celé použito jako soundtrack hry Jadernyj titbit.
PROČ POSLOUCHAT DEADУШКИ
V ruské hudbě devadesátých let fungovali Deadушки mimo místní scény. Jednou nohou hluboko v leningradské scéně osmdesátých let (bez Strannych Igr, Avie a Pop-mechaniky by nikdy nevznikli), druhou v britské elektronice přelomu tisíciletí. A na tu druhou nohu se postavili lehce a s jistotou. Grebenščikov i Butusovovi ukázali cestou jinam, ven z jejich hudebních vzorců klišé. Ruskéklubovou scéně konce devadesátých let vyslali signál, že drum’n’bass může být ruský, aniž přestane být drum’n’bassem.
A ten recenzent z Kommersantu měl pravdu. Deadушки byli ruští Underworld. Ne v tom smyslu, že by Underworld přímo napodobovali (i když v Sny o čem to bolšem je Born Slippy slyšet na první dobrou), ale v tom smyslu, že to byli jediní, kterým ten zvuk tekl ze žil stejně přirozeně.
Pak si řekli dost a odešli. V ruské popové hudbě po roce 2000 patří odchod na vrcholu slávy k něčemu neslýchanému.
„Brzo budeme zase mladší než dědečci,“ řekl Rachov v jednom rozhovoru na začátku kariéry. „Děláme hudbu pro svoje děti.“
Tak se taky stalo.