Někdy v roce 1996 nebo 1997 (už fakt přesně nevím) jsem byl na návštěvě u kamarádů v proslaveném pitěrském uměleckém squatu na Puškinské 10, a při cestě zpátky jsem na vývěsce uviděl plakát, zvoucí na koncert do tamního klubu Fish Fabrique. Byl na něm velký nápis Tequilajazzz. Moc jsem si nedokázal představit, co se za tím názvem může skrývat. Měl jsem představu, že to bude nejspíš nějaký latinojazz. Ale protože jsem měl volný večer a vstupné bylo spíš symbolické, vyrazil jsem. A opravdu jsem nelitoval. Byla to směs úplně všeho, co mám v hudbě rád. Bylo to zajímavé, tvrdé i melancholické, se spoustou silných melodií. Trochu grunge, trochu pitěrský underground. A přitom v tom bylo i něco navíc. Něco, co mám rád třeba na Dežo Ursinym. Jakási záhadná nedořečenost. Tušení skrytého prostoru za hudbou…
Alternativa s petrohradským podpisem
Kdyby někdo pátral po tom, kdo byl na ruské alternativní scéně devadesátých let jiný než ostatní, dříve nebo později by skončil u jména Tequilajazzz.
Boris Grebenščikov je nazval „velkou ruskou kapelou“, což je kompliment, který od něj zazněl málokdy. A je v tom kus pravdy. Tequilajazzz nikdy nebyli součástí ani mainstreamu, ani podzemí. Stáli někde mezi tím, na vlastní pěst a s vlastním zvukem, který v Rusku skoro nikdo neuměl udělat, a v zahraničí by za jeho původce ruskou kapelu nikdo netipoval.
Svým posluchačům dlouho nabízeli něco, co se v ruské hudbě nedalo snadno najít. Hudbu, která zní jako ze západu, a přitom je zpívaná ryzí ruštinou. S texty, které nejsou ani politickými manifesty, ani milostnou lyrikou. Spíš jakýmisi filmovými scénáři k filmům, které neexistují. A tříhodinové koncerty, kde nikdo nedokázal stát na místě (nedávný pražský koncert trval dvě a půl hodiny bez přestávky).
Příběh kapely se v podstatě skládá ze tří dějství. Jedno se odehrává v devadesátých letech, druhé v nultých, a třetí, to současné, spadá do doby po roce 2022. Ale začněme dřív.
PŘED TEQUILAJAZZZ – Objekt nasmješek (1980–1991)
Jevgenij Fjodorov, přezdívaný Aj-jaj-jaj, se narodil v roce 1963 v Leningradu do hudební rodiny. Otec vedl v šedesátých a sedmdesátých letech estrádně-symfonický jazzový orchestr. V domácnosti znělo to, čemu se v Sovětském svazu říkalo „estráda“, ale fakticky šlo o pop a jazz, sambu a bossa novu. Tenhle zvuk se Fjodorovovi vryl pod kůži na celý život. V roce 1983 nastoupil na Leningradské kulturně-osvětové učiliště, ze kterého ho po prvním semestru vyhodili. Důvod: ideologická nespolehlivost.
Od poloviny osmdesátých let hrál Fjodorov v jedné z klíčových skupin druhé vlny leningradského punku, v Objektu nasmješek (Объект насмешек). Skupinu na podzim 1985 založil Aleksandr Aksjonov, známý jako Rikošet, a do první sestavy přizval kromě Fjodorova ještě kytaristu Andreje „Maleho Djušu“ Michajlova a bubeníka Aleksandra Kondraškina. Objekt vstoupil do Leningradského rockového klubu na jaře 1986 a okamžitě se vyšvihl mezi ty, kteří určují tón. V roce 1990 přibyli kytarista Konstantin „Balbes“ Fjodorov (Jevgenijův jmenovec, ne příbuzný) a v lednu téhož roku bubeník Aleksandr „Duser“ Voronov, který předtím hrál v legendární skupině Noľ Fjodora Čistjakova. Objekt vydal čtyři alba a postupně ztratil dech. Poslední deska Sdělano v džungljach z roku 1990 byla přijata chladně kritikou i posluchači, a tak se koncem roku 1991 skupina rozpadla.
Tři její členové (Jevgenij Fjodorov, Konstantin Fjodorov a Duser), nechtěli skončit. Měli za sebou společné koncerty, společná turné, společné nahrávání, a hlavně měli společný hudební jazyk. Zbývalo najít důvod, proč pokračovat.
Ten důvod přišel v roce 1992. Režisér Rašid Nugmanov, který předtím natočil kultovní Iglu (Игла) s Viktorem Cojem, připravoval parodický postapokalyptický western Dikij Vostok (Дикий Восток). Hlavní roli dostal Konstantin Fjodorov, vedlejší si zahrál Jevgenij. A protože film potřeboval soundtrack, oba jmenovci dostali zakázku na složení hudby. Výsledek společné práce je přesvědčil, že by se z toho mohlo vzniknout něco trvalejšího.
Začátkem roku 1993 už pravidelně zkoušeli. Vznikala nová kapela, ve které z počátku, kromě obou Fjodorovů a Voronova, vystupoval ještě kytarista Jevgenij Istomin a občas dechová sekce. Demo Maximinor, které obsahovalo šest písní, vydali svépomocí v nákladu zhruba dvou set kazet. A 4. září 1993 odehráli první oficiální koncert v petrohradském klubu Tam-Tam. Na scéně, která tehdy pro alternativu znamenala totéž, co Cavern Club pro Beatles. Ten den kapela slaví dodnes jako svoje narozeniny.
Jméno si zvolili jednoduše: tequila plus jazz, plus tři vertikální Z na konci. Logo s těmi třemi Z se v devadesátých letech stalo poznávacím znamením kapely. O tři desetiletí později z něj zmizely.
DEVADESÁTÁ LÉTA – Vzestup
Strjeljali? a Aborigen
Klasická sestava – Jevgenij Fjodorov (basa, vokál, autor textů), Konstantin Fjodorov (kytara) a Duser (bicí) se ustálila na jaře 1994. V květnu kapela odjela na první turné po Francii a po návratu nahrála svoje první oficiální album. Strjeljali? (Стреляли?, Stříleli?, 1995) vyšlo v nezávislém petrohradském vydavatelství Kontras Rekordz a obsahovalo přepracovaný materiál z Maximinoru, spolu s několika novými písněmi. Hity Piratskaja a Rozenbom (Розенбом — narážka na známého barda Aleksandra Rozenbauma) se staly klubovou klasikou. Album vyšlo v malém nákladu a dnes je to sběratelská rarita. Fjodorov o něm později řekl, že kdyby mu ho dnes Spotify podstrčil jako novinku, nepoznal by, že nejde o současnou kapelu.
V lednu 1995 Tequilajazzz podepsali smlouvu s moskevským vydavatelstvím Feelee Records, které tehdy v Rusku patřilo k nejlepším alternativním značkám. V září vyšel maxisingl Aborigen (Абориген) se třemi novými písněmi a přepracovanými skladbami z alba Strjeljali?. Album obsahovalo i Baj-Baj-Baj — píseň, kterou Fjodorov původně napsal pro svůj rusko-francouzský studiový projekt 4 Vetra (1991–1992). Stala se prvním rozhlasovým hitem kapely a klip k ní natočila Anastasija Rachlina.
V prosinci 1995 Tequilajazzz získali Grand Prix festivalu Pokolenie-95. Tím se jim otevřely dveře do velkých sálů a hlavně k zahraničním turné.
Vystoupení s velkými jmény
Spolupráce s promotérskou agenturou FeeLee přinesla Tequilajazzz několik momentů, které v ruském rockovém prostředí devadesátých let neměly obdoby. V roce 1996 vystoupili jako předkapela Rage Against the Machine na ruské části jejich evropského turné. Společné koncerty s Biohazard v Moskvě a Petrohradě. Vystoupení v Kodani na festivalu ArtGenda-96. V norském Oslu na antirasistickém Folke-Rocku. V listopadu 1997 společné vystoupení s Faith No More na festivalu S percem po žizni. V květnu 1998 koncerty v New Yorku, mimo jiné v legendárním klubu CBGB. A v červnu téhož roku, po návratu do Ruska, společný koncert se Smashing Pumpkins.
Na to, že šlo o petrohradskou alternativní kapelu zpívající rusky, mimořádný výkon.
Virus a soundtrack k neexistujícímu filmu
V roce 1997 Tequilajazzz vydali Virus (Вирус) — třetí studiové album a první, kde se naplno ukázala stylová hloubka kapely. Tvrdší zvuk, hutnější texty, větší koncepční celistvost. Sami muzikanti album charakterizovali jako pokus napsat „soundtrack k neexistujícímu filmu“. Z alba se rozhlasovým hitem stala píseň Zveri (Звери, Zvěř), na kterou režisér Dmitrij Rezčikov natočil animovaný klip. Ten v anketě časopisu Fuzz získal cenu za nejlepší video roku 1997. Druhý animovaný klip dostala píseň Pistolet. Byl stylizovaný do estetiky špionážních komiksů šedesátých a sedmdesátých let.
Téhož roku Tequilajazzz nahráli soundtrack k filmu Upyr (Упырь). A taky vytvořili kompletní instrumentální a aranžérskou část alba petrohradského dívčího kvarteta Kolibri Bez sachara (Бес сахара). Toto album dodnes platí v ruské alternativě za jeden z neobyčejně úspěšných pokusů o produkční vstup jedné kapely do tvorby druhé.
Na sklonku roku 1997 vyšel maxisingl Aviacija i artillerija (Авиация и артиллерия) s remixem písně Samoljot, který Maxim Golovin z projektu Eklektika udělal tak dobře, že na ceremoniálu Funny House Dance Awards ’97 získal cenu „Remix roku“.
Celluloid a průlom
V srpnu 1998 vyšlo album, které Tequilajazzz katapultovalo z alternativního klubového prostředí mezi celonárodně známé kapely. Celluloid (Целлулоид), opět definovaný jako „soundtrack k neexistujícímu filmu“, vznikl s rozpočtem, který tehdy v ruské scéně neměl obdoby. Fjodorov ho v jednom rozhovoru vyčíslil na sedmdesát tisíc dolarů. Píseň Zimnee solnce (Зимнее солнце, Zimní slunce) se stala hlavním rozhlasovým hitem zimy 1998 a získala cenu Fuzz za nejlepší píseň roku. Časopis OM označil Celluloid za nejlepší album roku a Tequilajazzz za nejlepší kapelu roku.
A tehdy vznikl paradox, který Fjodorov řešil v rozhovorech ještě dvacet let poté. Celluloid kapela nekoncipovala jako desku plnou hitů. Natočili jí jako eklektický celek plný různorodých obrazů a emocionálních záblesků. „Říkali jsme skladbám viněty, miniatury,“ vysvětloval Fjodorov v rozhovoru pro Afišu Daily. „Každá byla v jiném stylu. Prostě nás bavilo udělat desku jedné kapely tak, jako by ji hrály kapely různé.“ Komerční úspěch jedné konkrétní písně byl Fjodorovovi spíš na obtíž. Ne kvůli penězům, ale kvůli posluchačskému očekávání. Publikum chtělo Zimnee solnce a Tequilajazzz chtěli hrát něco úplně jiného.
Nástup ekonomické krize v létě 1998 fakticky přerušil propagační kampaň a album se tak nestalo komerčním zlatým dolem, na který si manažeři dělali zálusk. Místo toho se z něj stala klasika. Deska, která se sice nikdy neprodávala po statisících, ale držela se v rotacích rádií neobyčejně dlouho.
PŘELOM TISÍCILETÍ – Vrchol a postupný útlum
Oleg Baranov a 150 milliardov šagov
Pro koncertní program Celluloidu potřebovali Tequilajazzz druhého kytaristu. Volba padla v roce 1999 na Olega Baranova, do té doby známého z petrohradských kapel S.P.O.R.T. a Bondzinskij. Baranov přinesl něco, co kapele do té doby chybělo. Schopnost vidět hudbu „z jiného úhlu“, jak to později popsal Fjodorov. Svou hrou výrazně určil zvuk následujících tří desek. S Tequilajazzz hrál jedenáct let a v paměti fanoušků zlatého období zůstal jejich ústřední figurou.
V květnu 1999 vyšlo album 150 milliardov šagov (150 миллиардов шагов). Jevgenij Fjodorov ho ve zpětném pohledu popisuje jako „lyrickou desku o vztazích mezi mužem a ženou, a o samotě“. Paradoxně je že, nezávisle na Americe v Pitěru Tequilajazzz dělali to, co ve stejné době dělal Billy Corgan se Smashing Pumpkins na albu Adore. Alba jsou si podobná obalem, zvukem i atmosférou. Hudebně šlo o experiment s prostorovou stavbou zvuku, textově o nejintimnější album kapely vůbec.
V roce 2000 se Tequilajazzz stali první ruskou rockovou kapelou, která vystoupila v Japonsku. Hráli na Fukuoka Live Summit, neoficiální části setkání představitelů G8.
Vyše oseni
V roce 2002 vyšlo album Vyše oseni (Выше осени, Vyšší než podzim), které dodnes Fjodorov označuje za nejlepší v diskografii kapely. Vznikalo dlouho. První pokusy o nový materiál se neosvědčily, kapela všechny nahrávky smazala. Pak se Fjodorov vrátil z horolezecké expedice „obnovený“ (jeho vlastní výraz), a celé nahrávání šlo najednou velice rychle. Tematicky je Vyše oseni otevřenější než Celluloid, melancholičtější než Virus, a hudebně asi nejvyzrálejší. Pro mnoho fanoušků představuje vrchol tvorby Tequilajazzz.
V téže době se Fjodorov začal věnovat dvěma vedlejším projektům. Optimystica Orchestra byla pocta jeho otci, návrat k jazzu, sambě a bossa nově, který Fjodorov vnímal jako pokračování otcovy hudební linie. A filmové hudbě. Dělal soundtracky k seriálům Tajny sledstvija, Pejzaž s ubijstvom, později k detektivnímu seriálu Ličnost ne ustanovlena (NTV, 2017). Filmové zakázky Fjodorova zaměstnávaly průběžně, a podle jeho vlastních slov mu poskytovaly tvůrčí volnost a peníze, ale občas i frustraci. „Psal jsem na zakázku všelijaké kraviny,“ přiznal v jednom rozhovoru, „včetně blatnjaku a ruského šansonu. Ale to byla čistá stylizace, postmoderní cvičení. Vždycky s fakáčem v kapse.“
Žurnal živogo a první rozpad
V červnu 2009 vyšlo album Žurnal živogo (Журнал живого, Deník živého) — sedmé studiové album, které Fjodorov sám později nazval „normální deskou kapely v krizi“. Vyšlo na internetu zdarma ke stažení. To samo o sobě napovídá leccos o stavu věcí. Sedmiletá pauza od Vyše oseni nebyla jen výsledkem tvůrčí krize, ale i několika dalších souběžných problémů. Roli v tom hrály Fjodorovovy zdravotní obtíže (přetížené ruce po koncertech), ztráta motivace a vnitřní pnutí v sestavě.
V březnu 2010 odehráli Tequilajazzz poslední koncert v petrohradském klubu Cokoľ (Цоколь). 17. července 2010 Fjodorov na oficiálním webu kapely oznámil rozpad. „Pokusil jsem se přebudovat sestavu, abychom mohli pokračovat,“ vysvětloval. „Ten pokus se nepovedl. A jet sám na turné nemůžu, ne?“ Voronov a Konstantin Fjodorov založili kapelu KOD. Fjodorov spolu se zvukovým inženýrem Andrejem Aljakrinským (legendární „nejlepší uši ruského rocku“) rozjel Zorge. Projekt stylem blízký Tequilajazzz, ale s jiným zvukem a v jiné sestavě.
NÁVRATY – Akustika, pozdní zralost
První neoficiální shledání Fjodorova s Duserem po rozpadu se odehrálo v říjnu 2012 v petrohradském klubu Zal Ožidanija. Ne jako Tequilajazzz, ale formálně jako Zorge plus Trekinorda (Voronovova nová kapela). 1. prosince 2013 následoval jediný koncert v Moskvě v původní sestavě. K dvacetiletému výročí. Lístky se vyprodaly okamžitě. Stály tři sta třicet tři rublů (cena byla narážka na logo s třemi Z). Kapela musela odložit začátek koncertu, protože ke klubu se nedalo dostat. Recenze koncertu znějí prakticky jednohlasně: byla to událost roku.
V roce 2015 Tequilajazzz obnovili koncertní činnost. V březnu 2016 odešel bez bližšího vysvětlení Konstantin Fjodorov. Na jeho místo přišel kytarista Roman Šatochin (z kapel i-Laska, Cats Park, Bratja po vozduchu). V roce 2018 vyšlo akustické album Něbylo (Небыло, Nebylo). Šlo o přepracování staré tvorby v nových úpravách a aranžích, doplněné jednou novou skladbou Něbesnaja peč (Небесная печь). Album vznikalo dlouho a Fjodorov ho ve svém soukromém žebříčku staví hned vedle Vyše oseni. K 25. výročí kapely v roce 2019 vyšel tribut, na kterém nahrály jejich věci ty nejvýznamnější z ruských kapel.
V říjnu 2021 vyšla deska Kamni (Камни, Kameny). Sedmé studiové elektrické album a první po dvanácti letech. Album vzniklo neobvykle rychle, podle Fjodorovových slov „za pár týdnů na jaře 2021″. Nejde ale o izolovanou nahrávku. Fjodorov v rozhovoru pro Afišu Daily prozradil, že Kamni jsou první díl plánované trilogie temperamentů: sangvinik, cholerik, melancholik. Obálka je dílem výtvarnice Anastasie Beľtjukovové.
Na jaře 2022 byla plánovaná turné po celém Rusku, Kamni měli kapelu vrátit do velkých sálů.
A pak přišla událost, která změnila úplně všechno.
ROZTRŽKA – Válka a konec jedné podoby kapely
22. února 2022 hráli Tequilajazzz v Nižním Novgorodu. Z programu vyřadili všechny písně, ve kterých se mluvilo o zbraních, letadlech a střelbě — Pistolet, Samoljot, Aviacija i artillerija. Šlo o demonstrativní gesto v reakci na uznání takzvaných lidových republik na východě Ukrajiny, ke kterému došlo téhož dne. Fjodorov byl podle vlastních slov přesvědčen, že 23. února začne válka. Nezačala 23., ale 24.
23. února 2022 Fjodorov, bez konzultace s ostatními členy skupiny, oznámil zrušení celého plánovaného ruského turné a fakticky veškerou koncertní činnost na území Ruské federace. Začátkem března, po sérii anonymních výhrůžek po telefonu, opustil zemi i s rodinou. Během pětačtyřiceti minut sbalili celý dům a večer byli za hranicemi. Jak Fjodorov sám později vyprávěl, ráno 24. února probudil manželku slovy: „Začalo to. Od dneška zase kouřím.“
Kapela se de facto rozštěpila. Voronov, který v Tequilajazzz působil od samého počátku, skoro třicet let, odmítl pokračovat v koncertování v zahraničí. „Nedokážu vystupovat v zemích, které projevují agresi vůči mé vlasti a mému lidu,“ napsal v prohlášení. Zůstal v Rusku, podpořil oficiální stanovisko o „našich klucích“ v poli. Z anglické Wikipedie, opírající se o Fjodorovova prohlášení, vyplývá, že Voronov byl ze sestavy formálně vyřazen kvůli podpoře ruské armády. Od té doby na bicí hrají session muzikanti, mimo jiné belgický bubeník Benjamin Baert (který kromě Tequilajazzz hraje i s ukrajinskými Vopli Vidopljasova).
Z loga zmizely tři vertikální Z. Symbol, který kdysi vznikl jako prostá vizuální hříčka, najednou dostal úplně jiný význam, a kapela se s ním rázně rozloučila.
V září 2023 vyšel singl Mašina, polnaja zla (Машина, полная зла, Stroj plný zla) — první nový hudební výstup po Fjodorovově odchodu z Ruska. Fjodorov ho v rozhovoru pro Meduzu charakterizoval jako reakci na válku i jako „rekviem za to staré Zimní slunce, které už není“. V roce 2023 také vznikla píseň Flagi (Флаги, Vlajky) na verše ruského emigrantského básníka Borise Poplavského pro projekt Posle Rossii (После России, Po Rusku) — antologii současných ruských umělců na verše ruských exilových básníků. V listopadu 2024 vyšel singl Bonni (Бонни), který Fjodorov nazval „lékem na listopad“.
20. března 2025 zemřel Oleg Baranov. Bylo mu sedmapadesát. Příčina smrti nebyla zveřejněna. Fjodorov o jeho odchodu informoval na sociálních sítích z polské Varšavy, kde ho ráno dostihla zpráva od Baranovovy ženy. Pro zlatou sestavu Tequilajazzz to byla symbolická tečka.
V letech 2025 a 2026 kapela koncertuje výhradně v zahraničí, hlavně v Evropě, kde má Fjodorov rodinu. V aktuální sestavě hrají Jevgenij Fjodorov (basa, vokál), Konstantin Čalych (kytara, klávesy, z kapely Moji rakety vverch), Andrej Orenštejn (klávesy a programování) a Roman Šatochin (kytara), na bicí střídavě session muzikanti.
JEVGENIJ FJODOROV – portrét
Jevgenij „Aj-jaj-jaj“ Fjodorov se narodil v hudebnické rodině. Otec, dirigent estrádně-symfonického jazzového orchestru, syna od dětství obklopoval sambou a bossa novou. „Latinskoamerická hudba byla v Sovětském svazu víceméně povolená,“ vzpomínal Fjodorov. „Latinská Amerika s námi bojovala proti americkému imperialismu, takže jsme byli pokrevní bratři. A bossa nova je součástí brazilského popu.“ Tahle linie pak vyústila do jeho paralelního projektu Optimystica Orchestra, který rozjel jako poctu otci.
V mládí se pohyboval ve stejné partě kluků ze dvora, jako Viktor Coj, Andrej Panov (zakladatel Avtomatičeskich udovletvoritelej) a další. Zůstala mu z toho jedna smutně anekdotická historka, kterou rád vypráví. Jednou na něj v Petrohradě narazil punkový básník-bard Aleksandr Bašlačev, který šel zrovna kolem a požádal o trochu portského. Fjodorov a kamarádi v té chvíli portské měli, ale nedali mu nic. Zdálo se jim, že už toho má dost. Bašlačev brzy poté spáchal sebevrždu. „Kdyby šlo všechno vrátit zpět, nalil bych mu,“ řekl Fjodorov. „Možná by ten doušek jeho život nezachránil. Ale možná ano.“
Ve svých politických postojích byl Fjodorov vždycky důsledný. V roce 2012, po Putinově návratu do Kremlu, se s rodinou přestěhoval do Tbilisi a zažádal o gruzínské občanství. Žádost mu téhož roku zamítli, takže se Fjodorov vrátil. Po roce 2022 emigroval definitivně. S pěti dětmi, manželkou, a bez iluzí o návratu domů.
Jako muzikant si Fjodorov udržuje pověst výrazně neprofesionálního baskytaristy. To ovšem neznamená neschopného. Znamená to, že nehraje na efekt, nepředvádí se, nemá ambice být na ruské scéně ten nejlepší instrumentalista. Naopak. „Nemám rád slovo profesionalita,“ shrnul to v rozhovoru pro Stereo.ru. „Devadesát procent profesionálů dříve nebo později skončí v kapele Iosifa Kobzona, a to už není hudba. Já osobně mám kliku — díky mojí mizerné technické úrovni mě do popového projektu nikdy nepozvou. Za to jsem vděčný.“
KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE – studiová alba
Strjeljali? (Стреляли?, 1995) — Debut na Kontras Rekordz. Power-trio Fjodorov / Fjodorov / Voronov. Ostrá alternativa s prvky hardcoru, hity Piratskaja a Rozenbom. Drsná nahrávka, dnes sběratelská rarita.
Aborigen (Абориген, 1995, EP) — První deska na Feelee Records. Ještě tvrdší přepracování raného materiálu plus tři nové písně. Baj-Baj-Baj — první rozhlasový hit kapely.
Virus (Вирус, 1997) — Klíčové album rané fáze. „Soundtrack k neexistujícímu filmu“ — formule, na kterou kapela bude navazovat. Hity Zveri (oceněný animovaný klip) a Pistolet. Tvrdý, koncepční, zlovolný zvuk.
Celluloid (Целлулоид, 1998) — Průlom k širokému publiku. Zimnee solnce jako celonárodní rozhlasový hit, časopis OM vyhlásil album za nejlepší píseň roku. Eklektika tzv. vinět a miniatur — ale kupodivu vnitřně celistvá.
150 milliardov šagov (150 миллиардов шагов, 1999) — Lyrické album o samotě a vztazích. Příchod Olega Baranova. Paralely s Adore Smashing Pumpkins. Pro mnoho fanoušků nejintimnější album kapely.
Vyše oseni (Выше осени, 2002) — Pro Fjodorova osobně nejlepší album diskografie. Tematicky otevřenější, melancholické, hudebně nejvyzrálejší. Vzniklo po horolezecké expedici, po smazání předchozího pokusu.
Žurnal živogo (Журнал живого, 2009) — Krizové album. Vyšlo zdarma na internetu. Sedm let po Vyše oseni — odraz Fjodorovových zdravotních potíží i pnutí v sestavě. Poslední deska před prvním rozpadem.
Něbylo (Небыло, 2018) — Akustické přepracování staré tvorby v nové sestavě (Šatochin, Čalych). Plus nová skladba Něbesnaja peč jako epilog. Pro Fjodorova album rovnocenné Vyše oseni.
Kamni (Камни, 2021) — První elektrické album po dvanácti letech. První díl plánované trilogie sangvinik / cholerik / melancholik. Vzniklo rychle, na jaře 2021. Druhý díl měl následovat — válka ovšem plány přerušila.
PROČ POSLOUCHAT TEQUILAJAZZZ
Tequilajazzz nikdy nebyli kapelou pro masy a nikdy se o to ani nepokoušeli. Fjodorovův přístup byl od začátku jasný: dělat hudbu pro sebe, a dál uvidíme. „Časem jsem zjistil, že na světě jsou další lidé, kteří jsou jako já,“ vysvětloval. „Ne identičtí, ale s některými střípky podobnými. To mi dalo svolení dělat dál to svoje. Naše publikum nikdy nebylo velké. Ale existuje.“
V kontextu ruské hudby devadesátých a nultých let si Tequilajazzz drží zvláštní místo. Nepatřili k „formátovému“ rocku Našeho radia, nepatřili k undergroundu, nepatřili k experimentální alternativě, jakou dělali třeba Aukcyon. Stáli někde mezi tím. Kapela, která se vědomě poučila u Sonic Youth, Pixies, Tindersticks i Nicka Cavea, ale výsledek této inspirace zněl originálně a přirozeně. Jevgenij Fjodorov měl navíc výhodu vlastního dětství stráveného s otcovým jazzovým orchestrem, takže v jeho pojetí ruského rocku se vždycky ozývalo něco, co u kolegů chybělo — bossa nova jako lakmusový papírek, kterým si prověřoval každou novou skladbu.
A pak je tu jejich zvláštní postavení v současné době. Kapela, jejíž zakládající bubeník dnes podporuje válku a jejíž lídr emigroval, a která přitom ve vlastní zemi vždycky platila za politicky neutrální. I proto, že nikdy nepsala přímočaré protestní písně. Texty Tequilajazzz byly vždycky šifrované, asociativní, blízké poezii. Konkrétní politické pozice se v nich neřešily. Až válka v roce 2022 ukázala, že vyhraněné politické pozice členů byly v kapele přítomné celou dobu existence. Jen se nestavěly na odiv.
V Olegu Baranovovi přišla kapela v roce 2025 o jednoho z muzikantů, kteří určovali její „zlatý“ zvuk. Sestava se proměnila. Ne poprvé, naposled určitě taky ne. Ale ten zvuk Celluloidu a Vyše oseni, jímž Tequilajazzz definovali ruskou alternativu přelomu tisíciletí, zůstává.
Tři Z z loga zmizely. Hudba ne.