Jedním z nejpodivnějších zážitků, se kterým jsem se setkal při poslechu ruského rocku, byl okamžik, kdy jsem poprvé viděl klip Moja ljubov od skupiny Aukcyon. Moc jsem netušil, co se děje. Ráčkující hlas úchylného klauna s loutnou mumlal nesrozumitelná slova na hudbu, která zněla jako srážka cirkusového orchestru s jazzovým triem v hořícím kostele. U toho poskakoval s ďábelskou grimasou v obličeji fakt vysoký chlapík v holčičích šatičkách. Nepochopil jsem vůbec nic. A nemohl jsem přestat poslouchat.
Excentrici od Něvy
Hudba skupiny Aukcyon (АукцЫон) vás buď totálně uhrane, nebo jí rezolutně zavrhnete. Neexistuje žádná střední cesta. Na rozdíl od DDT, kterým jsme věnovali předchozí díl a jejichž příběh je srozumitelným příběhem o jednom statečném muži a jeho zemi, je Aukcyon něco jako kolektivní halucinace, na které se podílí devět lidí a která trvá skoro půl století. Žádný jasný lídr, žádné politické poselství, žádné komerční ambice. Skupina, kterou její vlastní členové popisují slovním spojením „totální anarchie“ a která si nikdy nepřipravila program koncertu předem. Skupina, jejíž texty jsou psány jako libreto k hudbě, která ještě neexistuje, a jejíž hudba vzniká jako spontánní akt, jehož výsledek mnohdy překvapí i samotné muzikanty.
Boris Grebenščikov, muž, který si, díky pozici otce zakladatele, o ruském rocku může dovolit říct cokoli, Aukcyon popsal takto: „Nejdřív mě zaujali jako totální exoti. Pak mě ta jejich energie vyděsila. Přišla mi až chorobná a nezdravá. A teprve mnohem později, když jsem si pozorně poslechl Ljoňovy písně, jsem pochopil, že je to opravdu velká veličina. Génius. A jako celek je Aukcyon banda podivínů. Vždycky byli a budou.“
Banda podivínů, kde občas každý hraje na jiný nástroj, kde si saxofonista staví instrumenty z plastových zahradních hadic, kde bubeník neumí napsat název vlastní skupiny a kde zpěvák považuje slova za něco podružného. Pojďme se na tu bandu podívat zblízka.
TŘÍHLAVÝ DRAK – Fjodorov, Garkuša, Ozerskij
V Aukcyonu hraje v současné době osm lidí. Ale jeho jádro tvoří od samého začátku trojice, bez které by Aukcyon nebyl Aukcyonem. Ne proto, že by byli těmi nejlepšími muzikanty. Sami přiznávají, že nejsou. Ale proto, že dohromady vytvářejí druh energie, jejíž původ nikdo z nich nedokáže vysvětlit. Leonid Fjodorov (Леонид Фёдоров) skládá hudbu. Dmitrij Ozerskij (Дмитрий Озерский) na ni píše texty. A Oleg Garkuša (Олег Гаркуша) tomu všemu dává tvář, tělo a pár bílých rukaviček.
Leonid Fjodorov – šaman s kytarou
Fjodorov se narodil 8. ledna 1963 v Leningradu. V mládí hrál házenou za juniorský výběr města a o hudební kariéře vůbec neuvažoval. „Mohl jsem se stát sportovcem,“ vzpomínal. „Ale pak mi bylo sedm, doma ležela taková malá gramofonová destička, na ní nápis ‚Vokálně-instrumentální ansámbl, Anglie‘. Písnička se jmenovala ‚Vstreča‘. Jak se ukázalo, byli to Beatles a písnička Come Together. Dodnes z ní mám husí kůži.“
Rozhodnutí věnovat se hudbě na plný úvazek v něm uzrálo až před třicítkou, a navenek vypadalo jako slušná nezodpovědnost. Fjodorov původně vystudoval techniku, nastoupil do práce, měl rodinu. A jednoho dne dal výpověď a odešel na volnou nohu. Netušil, z čeho budou žít, ale věděl, že chce dělat hudbu na plno. „Pochybnosti mě přešly, až když mi bylo skoro čtyřicet. Pochopil jsem, že mi je jedno, jak moc bude moje dílo významné. Popularitu a společenský přínos považuji za nesmysl.“
Fjodorov výrazně ráčkuje. V prvních letech existence skupiny to byl problém natolik vážný, že komise Leningradského rockového klubu skupině doporučila, aby ho poslala k logopedovi, nebo si pořídila jiného zpěváka. Fjodorov si tedy jiného pořídil, dokonce postupně několik. Ale nakonec začal znovu zpívat sám, protože zjistil, že právě jeho nepřesná, nezařaditelná artikulace je tím, co dává písním Aukcyonu jejich zvláštní kvalitu. Něco mezi modlitbou, zaříkáváním a opilou ukolébavkou.
Jako skladatel Fjodorov funguje intuitivně. Nemá hudební vzdělání a nezajímají ho žánrové hranice. „Ve srovnání se světovými hudebními mistry děláme v podstatě jen amatérské divadlo,“ přiznává. „Ale to, co Aukcyon produkuje, žádný z těch mistrů nahradit nemůže. U nás vzniká při hraní podivná divoká spontánnost a energie a její původ je pro nás nepochopitelný. Není to zručností muzikantů. Prostě se sešla taková parta a funguje jí to. A jiným, třeba prvotřídním profíkům, to nefunguje.“
Oleg Garkuša – promítač, který se stal maskotem
Garkuša se narodil 23. února 1961 v Leningradu, vyrůstal bez otce a od dětství ho dobře znali na místním oddělení milice. Vyučil se kinotechnikem a nějaký čas promítal filmy v kině Sovremennik. K budoucímu Aukcyonu se dostal jako Fjodorovův kamarád, nosič aparatury, zvukař z nouze a autor textů, jehož básně nikdo nebral vážně. Dokud se neukázalo, že právě jeho verše obsahují ty nejúdernější řádky, které styl skupiny mimovolně definují. „Starý pionýr.“ „Kráčí ke své vlčici.“ „Tak jsem se stal zrádcem.“ To všechno je Garkuša.
Jeho role frontmana a maskota skupiny vznikla díky náhodě. „Chodil jsem na zkoušky a někde v koutku jsem si tak pohupoval nohama,“ vzpomínal. „Až jednou Ljoňa řekl: ‚Co tam vzadu podupáváš? Pojď k mikrofonu.‘ Přistoupil jsem a zazpíval ‚Peníze jsou papír‘. Ljoňa otevřel pusu a řekl: ‚Od teď tady budeš stát vždycky.'“
Garkuša se stal vizuální ikonou Aukcyonu. Čahoun s podivínským úsměvem, v rozedraném saku posetém brožemi, v kontrastních lakýrkách a bílých rukavičkách, s jedním umělým okem – pozůstatkem dětského úrazu. Sám se ironicky nazývá „logotypem skupiny“. Kritik Alexandr Kušnir popsal původní sestavu tří frontmanů jako „ráčkujícího malého kytaristu Fjodorova, ješitného krasavce Rogožina a upířího tančícího punkera Garkušu, v jehož neohrabaných piruetách občas probleskly přízraky živé tragiky“.
Garkuša je také autorem memoárů „Maľčik kak maľčik“ (Мальчик как мальчик, Kluk jako kluk), které byly dlouho jediným zdrojem informací o historii Aukcyonu. A je třeba dodat, že velkou část této historie prožil v alkoholovém oparu, ze kterého se vymanil teprve v polovině devadesátých let, po léčení v Americe.
Dmitrij Ozerskij – básník, který se za básníka nepovažuje
Ozerskij se narodil 8. října 1963 v Leningradu. S Fjodorovem se seznámil na vysoké škole. Do skupiny přišel jako textař, který nehrál na žádný nástroj. Teprve na Fjodorovův popud se začal učit na klávesy. Nejdřív v hudební škole, ze které záhy odešel, a pak sám. Klávesistou je dodnes.
Způsob, jakým Fjodorov a Ozerskij vytvářejí písně, je v ruském rocku ojedinělý. Nejdřív vznikne hudba. Fjodorov si hraje na kytaru, něco pobrukuje. Ozerskij sedí vedle, poslouchá a snaží se „zaslechnout“, o čem ta hudba mluví. Ne vymyslet – zaslechnout. „Snažím se pochopit, o čem ten člověk sní“ vysvětluje Ozerský. „Je to jako psát libreto. Někdy to trvá den, někdy půl roku. Sedíme v kuchyni, on hraje na kytaru, já zkouším slova. Když slovo ‚sedne‘ do hudby na zvukové úrovni, začne žít.“
Výsledkem je poezie, která mimo hudbu často nedává smysl, ale v hudbě samotné je nenahraditelná. Ozerskij sám říká: „Mě vždycky víc zajímalo to, co se děje uvnitř, než nějaké aktuální protesty. Třeba verš z Novoroční písně ‚Děti v závějích si hlučně hrají na Afghánistán‘ neměla žádný politický kontext. Prostě jsem seděl doma a bál se vyjít na ulici, protože tam chodili výtržníci.“
Když se Fjodorova ptali, jestli rozumí textům, které zpívá, odpověděl: „Zachytím maximálně ten prvotní smysl. Spíš mi jde o to, jestli to zní, nebo nezní. Na fonetické úrovni. Na rýmy a významy kašlu.“
OD FAETONU K AUKCYONU – Začátky (1978–1985)
Všechno začalo na podzim 1978, kdy patnáctiletý Leonid Fjodorov s pár spolužáky založili školní kapelu. Byli tři: Fjodorov na kytaru, Dmitrij Zajčenko na basu a Alexej Vichrev na bicí. Názvy měnili jako ponožky (například Paragraf nebo Faeton), a hráli na školních zábavách a tancovačkách. Nic převratného.
Během následujících dvou let se sestava rozrostla. Přibyli kytarista Michail Malov a basista Viktor Bondarik, který v Aukcyonu hraje dodnes, tedy přes čtyřicet pět let. Zajčenko přesedlal na varhany. Připojil se i Sergej „Skvo“ Skvorcev jako zvukař a osvětlovač. Kolem roku 1979 Bondarik seznámil Fjodorova s Olegem Garkušou. Fjodorov, který do té doby skládal hudbu hlavně na texty vybrané z knih a časopisů, začal používat Garkušovy básně. Garkuša sám zatím fungoval jako nosič aparatury, občasný zvukař a autor veršů, ke kterým ostatní přistupovali s laskavou nedůvěrou.
O rok později, v roce 1980, se objevil Dmitrij Ozerskij. Zpočátku jen jako textař, na klávesy se naučil až později, z Fjodorovova popudu. Jádro budoucího Aukcyonu bylo tedy pohromadě, ale k názvu, který dnes známe, vedla ještě dlouhá cesta.
Vylétli jsme a spadli
Na jaře 1983 se stala podstatná věc. Garkuša se spřátelil s Michailem Fajnštejnem, basistou Akvária, který skupinu přivedl k myšlence vstoupit do čerstvě založeného Leningradského rockového klubu. Aby se mohli přihlásit, potřebovali pořádný název. Faeton jim připadal vyčpělý. Sedli si nad slovníkem a dál než za písmeno A se nedostali. Slovo „aukcion“ (aukce) jim hned padlo do oka. Vzali ho.
Přijímací koncert se konal 18. listopadu 1983 a podle vzpomínek všech zúčastněných to byl průšvih. „Odehráli jsme to otřesně, program byl nevyzrálý, zněli jsme příšerně,“ shrnul to Fjodorov. Po koncertě odešel zpěvák Sergej Lobačov, basista Sergej Gubenko i bubeník Jevgenij Čumičov. Skupinu sice do rockového klubu formálně přijali, ale následovaly dva roky téměř úplného ticha. Za tu dobu Aukcyonem prošla přibližně desítka muzikantů, kteří se nechytli. Bubeníci, kytaristé, basisté, zpěváci. Fjodorov pořád hledal zvuk, který zatím existoval jen v jeho hlavě.
A měl ještě jeden problém. Sám sobě si nevěřil jako zpěvák. Ráčkoval tak výrazně, že komise rockového klubu doporučila buď návštěvu logopeda, nebo výměnu vokalisty. A tak Fjodorov hledal někoho, kdo by zpíval za něj.
Rogožin a zázrak na přehrávce
Řešení této situace se naskytlo v roce 1985, kdy se sestava stabilizovala. Z vojny se vrátil basista Bondarik, za klávesami seděl Ozerský, na bicí hrál Igor Čeridnik, na saxofon Nikolaj Fjodorovič. A Fjodorov přizval zpěváka Sergeje Rogožina, kterého objevil Ozerskij.
Příběh Rogožinova příchodu do Aukcyonu patří k nejlepším anekdotám v dějinách Leningradského rockového klubu. Rogožin ho vyprávěl takto: „Vejdu do Domu kultury metalurgů, vidím prázdný sál, sedí tam komise, asi pět lidí. Taky si sednu nenápadně na židličku do rohu, koukám… Na pódiu probíhá čiré šílenství. Běhá po něm Garkuša s podivnou sochou, zpívá Ljoňa Fjodorov, který tehdy nevyslovoval, myslím, tak dvaatřicet písmen abecedy. A text se přitom v naší rockové hudbě považoval za to hlavní… Komise se dívala, dívala a vynesla verdikt: toho zpěváka buď odveďte k logopedovi, nebo ho vyměňte. Aukcyonáři tam stáli úplně zaskočení. Pak se Fjodorov otočí ke komisi a prohlásí: my zpěváka máme. Tady sedí – v sále. To Ljoňa mluví o mně, aniž mě kdy předtím viděl nebo slyšel. Totální hazard. A já neznám jedinou písničku Aukcyonu! Než dojdu k pódiu, horečnatě přemýšlím: co mám teď zpívat? A vtom mě to napadlo. Kdysi k nám do Záporoží, kde jsem vyrostl, přijela maďarská kapela Pirameš, takový hardrock. Strašně se mi líbila jedna jejich rocková balada. Tu jsem se rozhodl zazpívat. A začal jsem a cappella, na maďarský text!… Dozpíval jsem a za mými zády se ozval nesmělý potlesk. Tleskali samotní aukcyonáři. A z hlediště se ozve: ‚No vida, vy máte výborného zpěváka, každé slovo je slyšet. Proč jste o něm mlčeli?'“
Rogožin měl pěkný tenor, výrazné vystupování a přezdívku „ješitný páv“, kterou mu vymyslel kritik Kušnir. Na IV. festivalu Leningradského rockového klubu v květnu 1986 dostal cenu za nejlepší vokální výkon. Garkuša obdržel cenu za herecký projev. Aukcyon poprvé zazářil.
VRAŤ SE DO SORRENTA — Průlom (1986–1988)
IV. festival rockového klubu v květnu 1986 byl pro Aukcyon tím, čím byl pro Kino festival o dva roky dříve. Momentem, kdy se z jedné z mnoha skupin stala skupina, o které se mluví. Na pódiu stáli Fjodorov (kytara, zpěv), Garkuša (tanec, zpěv), Rogožin (zpěv), Bondarik (baskytara), Ozerskij (klávesy, zpěv), Nikolaj Rubanov (saxofony, flétny), Nikolaj Fjodorovič (saxofon) a Igor Čeridnik (bicí). Podle jednoho ze svědků Aukcyon „doslova roztrhal publikum na kusy svým šíleným představením“ a vystoupení skupiny Kino, které následovalo, už nikoho moc nezaujalo. Nepomohl ani čerstvý hit o změnách ve společnosti.
Na festival se skupina připravovala dva roky. Nešlo jen o písně. Fjodorov s Garkušou s nově přizvaným výtvarníkem Kirillem Millerem (Кирилл Миллер) vytvořili kompletní scénickou koncepci. Kostýmy, líčení, choreografie pohybů na scéně, kulisy malované na bednách od marockých pomerančů, sesbíraných u prodejen potravin. Miller se stal autorem vizuální identity Aukcyonu pro celé následující období. Maloval obálky alb, navrhoval groteskní líčení a převlékal muzikanty do kostýmů, které by mohly pasovat někam mezi kabaretní varieté dvacátých let a sovětský cirkus.
Rogožin dostal od Millera upravený oblek s epoletami, jakýsi parodický důstojnický mundúr, ve kterém vypadal jako zchudlý hrabě. Garkušůva image – ďábelský úsměv, krajkové rukavičky, dvoubarevné lakýrky ve stylu amerických spectator shoes z třicátých let, sako polepené brožemi a odznaky od fanoušků – bylo jeho vlastním výtvorem, do kterého Miller jen občas zasáhl líčidlem. Fjodorov dostal svatební oblek pomalovaný vzorem březové kůry. A na Bondarikově saku bylo žlutě napsáno „2 × 2 = 3″.
Debutové album „Vernis v Sorrento“ (Вернись в Сорренто, Vrať se do Sorrenta) zachycovalo koncertní program z této éry. Název odkazoval na slavnou neapolskou píseň z roku 1902 i na italský film z roku 1945, ale hlavně odrážel rozverné, taneční ladění prvních hitů. „Peníze jsou papír“ (Деньги — это бумага), „Čudnyj věčer“ (Чудný вечер, Báječný večer), „Volčica“ (Волчица, Vlčice).
Nahrávání probíhalo na různých místech (chvíli dokonce i ve studiu legendárního zvukaře Andreje Tropilla), a skupina sama přiznávala, že pracovala naslepo, bez jasné vize. Fjodorov odhadoval, že písně vznikly během tři letních měsíců. Album oficiálně vyšlo až o několik let později, ale na magnetofonových kazetách začalo kolovat okamžitě.
V Bagdádu je všechno v pořádku. Vlastně není
V roce 1987 Fjodorov s Ozerským připravili nový program „V Bagdade vsjo spokojno“ (В Багдаде всё спокойно, V Bagdádu je všechno v pořádku). Inspirací jim byl E. T. A. Hoffmann a jeho pohádkové země. „Tehdy jsme hodně četli Hoffmanna,“ vzpomínal Ozerskij. „Chtěli jsme přenést hoffmannovskou atmosféru na nějakou Bohem zapomenutou zemi, kde krom ropy nic není. A co by se stalo, kdyby i ta ropa zmizela?“ Název desky odkazoval na repliku ze sovětského filmu „Kouzelná Aladinova lampa “ z roku 1966.
Skupina přišla na V. festival rockového klubu v červnu 1987 s propracovaným orientálním představením. Na scéně visely stuhy s arabským písmem, muzikanti měli na hlavách fezy, turbany a tubjetějky. Jenže tentokrát to nefungovalo. Nové písně byly příliš složité, utopené v konceptu, chyběl jim drajv. Z celého „Bagdádu“ se skutečným hitem stala jen písnička o pohádkovém mrzáčkovi „Karlik-nos“ (Карлик Нос), a to až po letech, když vyšla na výběru. Na „Bagdádu“ se nicméně poprvé objevil lyrický hrdina, který bude provázet Aukcyon dalšími desetiletími. Malý, ušlápnutý človíček sevřený mezi vlastními komplexy a tlakem okolního světa.
Hned po festivalu odešel Rogožin. Zamířil do popové skupiny Forum, kde ho čekala estrádní kariéra a spolupráce s Viktorem Saltykovem. Fjodorov se ocitl bez zpěváka. A tak konečně začal zpívat naplno sám, ráčkování neráčkování. Zpětně se ukázalo, že to byl ten nejdůležitější moment v historii Aukcyonu.
Do skupiny nakrátko přišel kytarista Igor Skaldin, kterého záhy vystřídal Dmitrij Matkovskij z kultovní kapely Manufaktura. Přibyl perkusionista Pavel Litvinov. A na konci roku 1988 se připojil tanečník Vladimir Vesjolkin (Владимир Весёлкин), který na scéně s Garkušou vytvořil divadelní dvojici. Dva dlouhány, kteří spolu tančili, provokovali a občas na sebe útočili jako dva kohouti.
A právě v této sestavě Aukcyon vstoupil do své nejplodnější éry.
JAK JSEM SE STAL ZRÁDCEM – Francie, skandál a dospělost (1988–1989)
Rok 1988 přinesl zásadní obrat. Po odchodu Rogožina a po nepříliš úspěšném „Bagdádu“ skupina odložila orientální koncept a vrhla se na zcela nový materiál. Do sestavy nakrátko přišel zpěvák a houslista Jevgenij Djatlov (Евгений Дятлов), muž, z něhož se později stal známý filmový a divadelní herec. Na novém albu nazpíval dvě písně, „Ochotnik“ (Охотник) a „Leti, lejtenat“ (Лети, лейтенант). A výborně zahrál na housle v kompozici „Poľka“ (Полька). Ale v Aukcyonu se necítil dobře, vadila mu jeho vedlejší role, chtěl víc prostoru. Odešel po několika měsících.
V květnu 1988 se Aukcyon poprvé dostal do profesionálního studia, byť šlo jen o místnost pod schody v Leningradském paláci mládeže, kde měli k dispozici šestnáctistopý magnetofon, pult a kus prostoru oddělený závěsem pro nahrávání zpěvu. Ve stejném prostoru ve stejné době nahrávaly i skupiny Televizor (Телевизор) a AVIA (АВИА). Skupina se rozhodla nahrát skladby, které ještě nikdy nehrála na koncertech. Zcela čerstvý materiál, složený přímo ve studiu.
Výsledkem bylo album „Kak ja stal predatelem“ (Как я стал предателем, Jak jsem se stal zrádcem), přelomová nahrávka, která definovala zvuk Aukcyonu na další roky. Název vznikl nedopatřením. Garkuša napsal po zhlédnutí televizního pořadu o bývalém pracovníku agentury TASS, který se stal špionem, báseň „Tak ja stal predatelem“ (Tak jsem se stal zrádcem). Fjodorovovi se báseň nelíbila, společně s Ozerským text přepracovali, ale ponechali klíčovou frázi. A výtvarník Kirill Miller při návrhu obálky z neznámého důvodu změnil „Tak“ na „Kak“. Nikdo si toho nevšiml.
Na přední straně obálky namaloval obrovský fakáč, převázaný mašlí a muže v uniformě důstojníka NKVD. Na zadní straně francouzského vydání byl navíc sovětský stíhací letoun MiG-15, natřený na červeno.
Fjodorov přinesl do studia havajskou kytaru a sitár. Texty psal převážně Ozerskij, z Garkušových básní zůstávaly často jen klíčové řádky: „Střepy dívčích srdcí chřestí pod mýma nohama“ z „Oskolků“ (Осколки, Střepy), „saje“ z „Polky“ (Полька), „bomby rozvážejí, komíny kouří“ z „Bomb“ (Бомбы). Způsob, jakým Fjodorov a Ozerskij pracovali s Garkušovými texty, kdy z nich vyloupli jednu větu, a kolem ní vystavěli novou stavbu, se stal jejich trvalou pracovní metodou.
Materiál z alba poprvé prezentovali 5. června 1988 na VI. festivalu rockového klubu. V této době se ke skupině připojil bubeník Boris Šavejnikov (Борис Шавейников), který se předtím pohyboval v hardrockovějších vodách. Šavejnikov byl silový bubeník, hrál nahlas a změnil rytmické cítění skupiny směrem k tvrdšímu, temnějšímu zvuku. A hlavně jednoho dne napsal název skupiny s pravopisnou chybou: místo „АукцИон“ napsal „АукцЫон“. S ypsilonem místo měkkého i. Spoluhráčům se to líbilo. Jedna z nejsnadněji zapamatovatelných značek ruského rocku vznikla z obyčejného přehmatu.
Le Bourges a „diskreditace sovětského rocku“
V únoru 1989 Aukcyon poprvé vyjel za hranice – do Berlína, společně se skupinami Zvuki Mu a Va-Bank a zpěvačkou Jekatěrinou Suržikovou. O dva měsíce později, v dubnu, následovala Francie. Festival Printemps de Bourges, kde Aukcyon vystoupil po boku skupin Kino a Zvuki Mu na podporu francouzského vydání alba „Kak ja stal predatelem“.
Ve Francii se odehrálo také klíčové setkání, které skupinu později dost ovlivnilo. Aukcyon se seznámil s Alexejem Chvostěnkem (Алексей Хвостенко), pařížským emigrantem, básníkem, malířem a bardem, který emigroval ze SSSR v sedmdesátých letech. Chvostěnko, přezdívaný Chvost, sehrál v dalších letech zásadní roli jak v tvorbě skupiny, tak v sólovém díle Ljoni Fjodorova.
Ale Francie přinesla i skandál. Na festivalu v Le Bourges, během písně „Nepman“ (Нэпман), tanečník Vesjolkin předvedl na scéně imitaci striptýzu a skončil jen ve spodním prádle tělové barvy. Fotografie se dostaly do sovětských i francouzských novin. Reakce doma na sebe nenechala dlouho čekat.
Korespondent Komsomolské pravdy napsal: „Předvést hudební mistrovství se pro ně ukázalo jako příliš těžký úkol. A tak předvedli jen nevkus.“ Funkcionářka Sovětské kultury nechala provést vyšetřování, s čí pomocí Aukcyon vůbec vyjel na zahraniční turné, a apelovala na „cit pro míru a osobní zodpovědnost za hříchy“. Vesjolkin na svou obranu sebral podpisy leningradských kulturních osobností a vymohl si otištění otevřeného dopisu s vyjádřením. Komsomolská pravda nereagovala nijak.
Několik týdnů poté Vesjolkin zopakoval číslo v přímém přenosu televizního pořadu Muzykalnyj ring. Z hlediště zazněla replika, která se stala okřídlenou: „Vaše úmyslně degenerativní předváděcí manýra vypadá jako diskreditace sovětského rocku.“
V noci z 11. na 12. června 1989 Aukcyon uzavřel poslední, VII. festival Leningradského rockového klubu. Éra klubu se chýlila ke konci. A s ní i mládí Aukcyonu.
ŽOPA, BODUN A ODCHODY – Temná raná devadesátá (1990–1992)
Přelom osmdesátých a devadesátých let přinesl dvě temné, ale hudebně silné desky. Album „Žopa“ (Жопа, Prdel, v cenzurované vinylové verzi pod názvem „Дупло“) nahrál Aukcyon v zimě 1990 ve studiu Stase Namina v Moskvě. Materiál, písně „Samoljot“ (Самолёт, Letadlo), „Pioňer“ (Пионер), „Ljubov“ (Любовь, Láska), „Jabeda“ (Ябеда, Žalobníček), byl tvrdší, ponuřejší a improvizovanější než cokoli předtím. Nový bubeník Šavejnikov vtiskl skupině těžší rytmický charakter. Mezi ním a basistou Bondarikem se vytvořila dravá rytmická spolupráce, která Aukcyon posouvala pryč od hravého ska raných let k něčemu surovějšímu.
Ve stejném roce vyšla u vydavatelství Melodija i deska „V Bagdade vsjo spokojno“ (В Багдаде всё спокойно), nahraná už dříve. A v roce 1991 následovalo album „Bodun“ (Бодун, Kocovina), poslední deska s obálkou od Kirilla Millera. Z prvního vydání musela být vyřazena píseň „Stolby“ (Столбы, Sloupy) kvůli vulgarismům v textu.
Skupina se v té době začala drolit. Vesjolkin čím dál víc pil a jeho chování na scéně přestávalo být zábavné. V deníku z německého turné v roce 1991 si zapsal: „Aukcyon mě pokutoval sto markami za opilé výstřelky na koncertě. Rozbíjel jsem pivní půlitry, pil s Němci vodku a pivo přímo na scéně, řezal se střepy a všude stříkal krev. S Millerem jsme všechno ozdobili toaletním papírem. Ha! V sále rvačka kvůli mně. Veselo.“ Miller se od skupiny taky začal vzdalovat, I Garkuša propadal alkoholu a na scéně i mimo ni hrál čím dál menší roli. V roce 1992 Vesjolkin odešel za sólovou kariérou. Éra, kdy Aukcyon fungoval jako divadelní spektákl se třemi frontmany, skončila.
Mercedes, Německo a kočovný život na kolech
V devadesátých letech se Aukcyon ocitl v situaci, kterou tehdy poznaly všechny ruské rockové kapely. Domácí koncertní infrastruktura se zhroutila, ekonomika byla v troskách, a hrát za peníze v Rjazani nebo Jekatěrinburgu bylo logisticky složitější, než zařídit turné po Německu. Skupina si tedy koupila ojetý autobus Mercedes a začala objíždět kluby v severní a západní Evropě. Německo, Holandsko, Dánsko, Švýcarsko, Rakousko.
Saxofonista Nikolaj Rubanov vzpomínal: „Žili jsme v tom autobusu jako v komunální ubytovně. Sušili jsme tam i koncertní kostýmy, a ty smrdí hůř než ponožky. Po autobusu se táhly šňůrky na prádlo. Cikánská kočovná kára značky Mercedes s dieselovým motorem.“
Publikum v Německu nerozumělo textům, ale to nevadilo. „Přitahovala je upřímnost, energie,“ říkal Rubanov. „I když se pořád ptali, o čem ty písničky jsou. Párkrát jsme zkusili při ‚Bombách‘ vyvěšovat plakáty s německým překladem textu. Ale jinak žádné problémy. Text je v tvorbě Aukcyonu jen jedna ze složek show. Rozhodně ne ta hlavní.“
Z honoráře tři sta marek za jeden koncert se v Rusku dalo žít poměrně dlouho. Každé vystoupení v Německu ale bylo pro skupinu zkouškou. Publikum je neznalo a bylo třeba ho přesvědčit o kvalitě hudby hned od první noty. Manažer skupiny Sergej Vasiljev to hodnotil střízlivě: „Abys pochopil, jak skupinu vnímají ‚tam‘, musíš si na chvilku představit, že nerozumíš, o čem ti na pódiu zpívají. Lidé tedy poslouchají, co hraješ. Za hranicemi je posluchačská hudební kultura vyšší. Nevím proč, možná mají ve školách častěji hodiny zpěvu. Ale slyší každý nástroj, oceňují momenty improvizace, a té má Aukcyon v programu nad hlavu.“
KONVICE VÍNA A PTÁK – Vrchol a krize (1992–1997)
Fjodorov už delší dobu toužil nahrát písně svého přítele Alexeje Chvostěnka. Jenže Chvostěnko žil v Paříži, kam emigroval ze SSSR v sedmdesátých letech, a během francouzských turné na to nebyl čas. V roce 1992 se Chvost konečně dostal do Ruska. Přiletěl, pro jeho fungování příznačně, letadlem s humanitární pomocí, protože sehnat běžné cestovní doklady bylo v tehdejším byrokratickém chaosu téměř nemožné.
Skupina se s ním zavřela do studia Titanik a během poměrně krátké doby nahrála album „Čajnik vina“ (Чайник вина, Konvice vína). Pro Fjodorova to byl jeden z nejdůležitějších momentů kariéry. „Když jsem sestříhal ‚Konvici vína‘, uvědomil jsem si, že jsme nahráli, podle mého názoru, geniální desku. Najednou mi došlo, že s minimem prostředků, a aniž bys cokoli zvlášť vymýšlel, můžeš dělat úžasné věci.“ Chvostěnkovy texty, hravé, absurdní, mající kořeny v tradici ruského básnického undergroundu šedesátých let, přirozeně souzněly s Fjodorovovou hudbou. Jako by na sebe ty dva světy čekaly.
Album vyšlo a okamžitě si našlo své posluchače. Jejich bývalý manažer Vasiljev vzpomínal, jak ho poprvé slyšel v rádiu: „Zněla písnička, kterou si člověk nedovedl představit v podání ruské skupiny. A moderátorka mírným hlasem oznámila: ‚Poslechli jste si novou skladbu z alba Aukcyonu a Alexeje Chvostěnka Konvice vína.‘ Okamžitě jsem tu desku začal shánět.“ Pořídil rovnou dvě krabice vinylů. Kdykoliv té době přišel k přátelům na návštěvu, pustil jim nahrávku, a pokud viděl, že se jim líbí, desku jim daroval.
Ptica – slavné album, které jeho autor nemá rád
V roce 1993 začal Aukcyon nahrávat album, které se stane jeho nejznámějším, a zároveň nejrozporuplnějším. „Ptica“ (Птица, Pták) vznikala v období, kdy vztahy uvnitř skupiny dost skřípaly. Fjodorov přiznával, že kapela byla blízko rozpadu. Titulní píseň složil s Garkušou v srpnu 1991, na chalupě, kam oba ujeli z města. Byl 20. srpen, v Moskvě probíhal puč. „Když se mě ptali, co jsem dělal 19. až 21. srpna 1991, mohl jsem pravdivě odpovědět: tehdy se narodila ‚Ptica‘,“ říkal Fjodorov.
Garkuša k tomu dodával: „Fjodorov mi nahrával melodii a já jsem horečnatě vymýšlel slova… Ljoňa mě jen trochu korigoval. Škrtal má slova a vkládal svá.“
Nahrávání trvalo přibližně půl roku. Album vyšlo ve dvou verzích, německé a ruské, s půlročním odstupem. Spoluhráčům se líbilo. Fjodorovovi ne. „‚Konvice vína‘ mě naučila, že s minimem prostředků jde dělat fantastické věci. ‚Ptica‘ byla pokus nahrát něco podobného bez Chvosta, čistě s Aukcyonem. Ale pokus selhal. Jednoduchou desku jsme nedokázali udělat. ‚Pticu‘ zničily aranže. Předchozí alba, ‚Jak jsem se stal zrádcem‘, ‚Bodun‘, ‚Žopa‘ , jsou nahraná přesně tak, jak jsme chtěli. Jsou našim mnohem přesnějším odrazem.“
Jenže publikum vidělo věc jinak. „Ptica“ se stala nejpopulárnější deskou Aukcyonu. A skutečnou explozi způsobila jedna konkrétní píseň.
Doroga, Balabanov a prokletí hitu
Skladba „Doroga“ (Дорога, Cesta) vznikla v roce 1992 v Hamburku, během německého turné. Fjodorov si vyšel na procházku, klidnou čtvrtí s bary a parky, a vrátil se s melodií v halvě. „Přišel jsem a říkám: ‚Dimko, mám jednu melodii…‘ A za dvě hodiny jsme měli kostru textu. Pak jsme to za dva měsíce doma dodělali. V podstatě se ta písnička napsala velmi rychle.“
„Я сам себе и небо, и луна“ (Jsem sám sobě nebem i měsícem) – tahle řádka patří k nejcitovanějším veršům ruského rocku. Ale skutečnou popularitu „Doroga“ získala až v roce 2000, kdy ji režisér Alexej Balabanov zařadil do soundtracku kultovního filmu „Brat 2″ (Брат 2). Fjodorov vzpomínal, že Balabanov s píseň doslova vyžebral, a skupina mi ji přenechala prakticky zadarmo.
Výsledek byl docela paradoxní. „Doroga“ se stala lidovým hitem, jednou z nejznámějších písní Aukcyonu. K Fjodorovově nelibosti, který s komerčním úspěchem jedné skladby neuměl a nechtěl pracovat. Nějaký čas ji kapela trpěla v repertoáru. Pak ji vyřadila. Natrvalo.
Do Balabanových filmů se ale Aukcyon vrátil ještě jednou, a výrazněji. „Doroga“ zazněla také ve filmu „Buměr“ (Бумер, 2003), kde podtrhovala mrazivou beznaděj hlavních postav. A v roce 2012 Balabanov natočil svůj poslední film „Ja tože choču“ (Я тоже хочу, Já taky chci), v němž Garkuša ztvárnil hlavní roli muzikanta a celý soundtrack tvořily výhradně písně Aukcyonu a Fjodorova. Fjodorov měl původně hrát hlavní roli sám, ale z organizačních důvodů ji nakonec převzal Garkuša.
Chlebnikov, léčení a odchod Matkovského
Po „Ptice“ se Aukcyon dostal do tvůrčí krize. Pomohlo ji překonat Fjodorovovo setkání s poezií Veleimira Chlebnikova, jednoho z nejradikálnějších ruských básníků počátku dvacátého století, experimentátora se zvukem a jazykem. Prostředníkem tohohle setkání byl opět Chvostěnko. Společně s ním skupina v roce 1995 nahrála album „Žilec věršin“ (Жилец вершин, Obyvatel vrcholů) na Chlebnikovovy verše. Bylo to přelomové album z hlediska práce se zvukem. Fjodorov se při práci na zvuku hluboko zanořil do detailů, strávil s inženýrem Alexejem Ananjevem měsíce laděním zvukového obrazu a poprvé pocítil chuť k precizní studiové práci. Z „Obyvatele vrcholů“ se také stala deska, na které se Aukcyon definitivně odpoutal od jakéhokoliv žánrového zařazení.
V listopadu 1995 odehrál svůj poslední koncert s Aukcyonem kytarista Dmitrij Matkovskij. Podle Ozerského k rozchodu vedly jak hudební, tak osobní neshody. Matkovskij prosazoval disciplinovanější interpretaci, zatímco saxofonista Rubanov chtěl víc improvizace. Na Matkovského místo přišel tubista Michail Kolovskij (Михаил Коловский), absolvent Petrohradské konzervatoře, který předtím hrál v Admiralitním orchestru petrohradské námořní základny. Místo druhé kytary tedy nastoupila tuba, a nikdo z Aukcyonu to nepovažoval za zvláštní.
V červenci 1996 odletěl Garkuša do Ameriky, kde absolvoval protialkoholní léčbu. Vrátil se střízlivý. A zůstal střízlivý dodnes.
TICHO A NÁVRAT – Nultá léta (2000–2011)
Na přelomu tisíciletí se Aukcyon jako skupina téměř odmlčel. Fjodorov se ponořil do sólové práce. V roce 1997 vydal své první sólové album „Četyrespolovinojtonny“ (Четыресполовинойтонны, Čtyři a půl tuny), akustickou nahrávku, kterou financoval manažer Vasiljev výměnou za to, že mu Fjodorov pomohl sehnat byt na Něvském prospektu. V roce 2000 založili vlastní značku s příznačným názvem „Ulitka Records“ (Улитка Рекордз, Šnek Records). Zajímavé je, že Fjodorov pracuje na sólových albech nesrovnatelně rychleji než na labech s Aukcyonem . Přestávky mezi jeho sólovkami bývají rok, dva. Přestávky mezi deskami Aukcyonu se počítají na pětiletky.
V roce 1999 vyšly Aukcyonu dva singly. „Zimy ně budět“ (Зимы не будет, Zima nebude) , v novém obsazení, kde hrál na kontrabas Vladimír Volkov (Владимир Волков) a na kytaru Svjatoslav Kurašov (Святослав Курашов) a „Něbo napopolam“ (Небо напополам, Nebe napůl) s Leonidem Sojbelmanem (Леонид Сойбельман). Obě nahrávky naznačovaly směr, kterým se Fjodorov začal ubírat. Pryč od „písničky“ k otevřené, beztvaré formě.
„Eto mama“ – deska na jeden zátah
Albem „Eto mama“ (Это мама, To je máma, 2002) chtěl Fjodorov uspokojit touhu po živém, neretušovaném zvuku. Skupina nahrála materiál naživo, bez oprav a postprodukce. Garkuša přicházel do studia v koncertním kostýmu, aby navodil atmosféru vystoupení. Nových skladeb bylo na desce málo, šlo hlavně o nové verze starších věcí a několik kusů z Fjodorovových sólových nahrávek. Ale metoda, nahrát všechno živě, na první pokus, se stala pravidlem pro všechna následující alba.
Po vydání „Eto mama“ nastalo ticho. Dvanáct let bez řádné studiové desky. Skupina občas koncertovala, ale novou hudbu neprodukovala. Manažer Vasiljev to komentoval s filosofickým klidem: „Mým úkolem je, aby Aukcyon existoval co nejdéle v tvůrčím modu. Každou pauzu trpělivě přečkávám. Nikdy jsem je, s jedinou výjimkou, netlačil do nahrávání.“
Děvušky v New Yorku
Tou výjimkou bylo album „Děvuški pojut“ (Девушки поют, Dívky zpívají, 2007). Vasiljev se jednou zeptal amerického trumpetisty Franka Londona, jestli v New Yorku existují studia, kde by se dalo nahrávat živě. „Což je asi jako zeptat se, jestli v New Yorku existují pekárny,“ komentoval to později. London odpověděl, že samozřejmě ano. A rovnou nabídl, že přizve další muzikanty. Fjodorov si řekl o Ribota, Medeskiho a Zorna a stroj se rozeběhl.
Výsledkem bylo album nahrané v newyorské Stratosphere Sound Studios s účastí amerického kytaristy Marka Ribota, klávesisty Johna Medeskiho, trumpetisty Franka Londona a multiinstrumentalisty Neda Rothenberga, plus ruského kontrabasisty Vladimira Volkova. Nic předem nezkoušeli. Muzikanti, kteří se navzájem neznali, dali přednost improvizaci před čistým zvukem. Nahráli hodinu a půl materiálu, zvukaři z toho při finálním mixu usekli dvacet minut. Album si získalo ruskou hudební kritiku, což Fjodorova upřímně zaskočilo.
Na desce „Jula“ (Юла, Káča, 2011) se poprvé ozval nový hlas — trubka Jurije Parfjonova (Юрий Парфёнов). Parfjonov se narodil v roce 1946 v Baškirsku, na trubku se naučil v Paláci pionýrů, vystudoval konzervatoř v Taškentu, šest let hrál v Uzbeckém státním rozhlasovém orchestru a prošel řadou ansámblů včetně orchestru Olega Lundstrema. Do Aukcyonu přišel jako zkušený šedesátník — a zůstal do konce života.
Album „Jula“ se nahrálo v Moskvě za jedenáct dní —způsobem, na který si Aukcyon zvykl: rychle, bez zbytečností, bez „najatých pracovníků“, jak to formulovala skupina.
NA SLUNCI A VE SNECH — Poslední dekáda (2014–2025)
Ve stejném období, kdy vznikala „Jula“, začal režisér Dmitrij Lavriněnko natáčet první celovečerní dokument o Aukcyonu. Jezdil se skupinou na turné, byl přítomen v nahrávacím studiu, předával kameru samotným muzikantům, když letěli do Ameriky nahrávat s Medeskim a Ribotemm. Film „Ješčo“ (Ещё, Ještě) vyšel v roce 2014 a promítal se ve více než patnácti ruských městech.
V prosinci 2014 vyšlo posmrtné album Alexeje Chvostěnka „Skorpion“ (Скорпион), na jehož nahrávání se podíleli muzikanti Aukcyonu. Práce na desce se z různých důvodů protáhla na téměř deset let, od roku 2004 do roku 2013. A během té doby oba klíčoví tvůrci projektu, Chvostěnko i zvukař Anatolij Gerasimov, zemřeli. Album sestříhal Fjodorov ve svém domácím studiu.
Na slunci, přes pandemii, k Pokladu
Desáté studiové album „Na solnce“ (На солнце, Na slunci, 2016) se nahrávalo v legendárním studiu Mosfilmu. Vydání doprovázela originální aplikace pro chytré telefony. Když do objektivu fotoaparátu dopadlo sluneční světlo, aplikace začala přehrávat hudbu. To byl typický Aukcyon — i propagace musela být trochu podivínská.
Album „Mečty“ (Мечты, Sny, 2020) vyšlo v době pandemie. Recenzenti ho popisovali jako smutnou, ale jasnou a zvukově průzračnou desku — „album éry moru“, jak napsal kritik petrohradské Fontanky. V písni „Zatais i ždi“ (Затаись и жди, Zataj se a čekej) skupina zachytila předtuchu civilizačních otřesů, které čekaly za rohem.
V létě 2025 zemřel Jurij Parfjonov. Bylo mu devětasedmdesát let. S Aukcyonem ho spojovalo téměř patnáct let společného hraní. Stihl ještě nahrát svoje party pro dvanácté studiové album „Sokroviště“ (Сокровище, Poklad), které vyšlo 21. listopadu 2025. Jedna z kompozic nese název „Juročka“ (Юрочка) — je to filmově znějící jazzová skladba, v jejímž pozadí zaznívá šum, brumle, náhodné zvuky a církevní zpěv. Aukcyon jí vzdal Parfjonovovi hold na svůj způsob — ne pateticky, ne pietně, ale hudbou, kterou by sám rád hrál.
Název „Poklad“ odkazuje k Evangeliu podle Matouše: „Kde je vaše pokladnice, tam bude i vaše srdce.“ Album otevírá píseň „Boroda“ (Борода, Vous), která podle recenzenta Kommersantu „sálá radostí a chutí do života“ a svou energií se dá srovnat s čerstvou deskou Davida Byrna. V „Musulmaninu“ (Мусульманин) se skupina noří do těžkých kytarových a basových riffů v duchu Swans. A končí se rozjařeným rock’n’rollem „Leto“ (Лето, Léto), jehož refrén zní jako útěcha i manifest zároveň: „Léto neskončí. Nic neskončí.“
Kritik Fontanky označil „Poklad“ za první punkové album skupiny — ve smyslu zvuku, který působí drsně, podomácku, ale je přitom profesionálně a vynalézavě nahraný. „Aukcyon si už může dovolit přestat dělat za posluchače veškerou práci a přenechat mu část poznávacího úsilí.“
JAK TO CELÉ FUNGUJE — Anatomie Aukcyonu
Aukcyon je skupina, ve které nefungují žádná pravidla. Žádný vedoucí, žádný dramaturg, žádný rozvrh. Program koncertu neexistuje. Zvukař Michail Rapaport, který s Aukcyonem pracuje od roku 1987, to popisoval následujícím způsobem: „Ljoňka občas řekne první písničku. Ale to neznamená, že ji bude hrát. Co bude následovat nikdo netuší. Záleží na tom, jak dopadne ta první. A já už podle jedné notičky odhadnu, co bude dál.“
Rapaport přišel do skupiny přes kytaristu Matkovského, který ho přivedl na zkoušku, aniž by ho kdokoli zval. Basista Bondarik se ho tehdy zeptal: „Zůstaneš u nás nadlouho?“ Odpověděl: „Ne, jen na jeden koncert — a nashle.“ Bylo to před téměř čtyřiceti lety.
Práce v Aukcyonu ho, jak sám říká, „zkazila“: s jinými kapelami se nudí. Ve studiu usíná. „Začnu ztrácet nitku. Aukcyon vyžaduje rychlá řešení. Jsem zvyklý řešit problémy okamžitě, a ve studiu, kde sedíte a přehráváte záběry a snažíte se rozhodnout, co je lepší a co horší — to není můj svět.“
O zvukové stránce koncertů prozradil pikantní detail: „Když je na scéně hodně monitorů, všichni prosí, aby se ztlumil Garkuša. Když čte básně, je to milé. Ale když řve, okamžitě vám vybije mozek z hlavy.“ A o bubeníkovi Šavejnikovi: „Boris miluje hrát nahlas. V Německu jsme občas hráli v prázdných halách, a od úderu do malého bubínku tam všechno explodovalo, utrhávalo to hlavu! Prosil jsem ho: nemohl bys něco podložit, hrát tišeji? Boris přikývl a mlátil ještě hlasitěji.“
Rubanov a podomácku vyrobené nástroje
Saxofonista Nikolaj Rubanov, který v Aukcyonu hraje od roku 1986, představuje v kapele něco, co sám ironicky nazývá „pseudojazzovou strunu“. „Saxofon hrající neregulerní hudbu — to je samozřejmě jazz! I když existuje spousta jiné saxofonové hudby, která s jazzem nemá nic společného. Taková jsou specifika ruského vnímání tohoto žánru.“
Na posledních albech Rubanov hraje mimo jiné na dva nástroje vlastní výroby. Šlangofonem sestrojil z plastových zahradních hadic — rozřezal je na kusy různé délky a s náustky z nich vytvořil parodii na Panovu flétnu. Trubofon vznikl z plastové odpadní trubky o průměru padesát milimetrů, přetvořené v cosi připomínající kontrabasklarinet.
Zahraniční publikum jako měřítko úspěchu
Manažer Vasiljev opakovaně zdůrazňoval, že nejspravedlivější posouzení Aukcyonu přichází od publika, které nerozumí textům. „Abys pochopil, jak skupinu vnímají venku, musíš si na chvilku představit, že nerozumíš, o čem zpívají. Takže posloucháš, co hraješ. Zahraniční diváci slyší každý nástroj, oceňují improvizaci — a té je v Aukcyonu nad hlavu. V Německu z nás lidi šíleli. Neplnili jsme sice stadiony, ale lidí bylo hodně, a hlavně to byli místní. Pro nás bylo hraní pro ně strašně zajímavé. Hodnocení posluchačů, kteří nerozumějí textům, se blíží objektivitě.“
Fjodorov sám tvrdí, že při koncertě publikum nevnímá. „Se mnou se něco stane a kamsi zmizím. Když zpívám, ani nechápu, o čem zpívám. Natolik se odpoutám od lidí v sále, že bych mohl hrát i bez nich. Zůstává jen pocit štěstí.“
A Garkuša k tomu dodal s věcností sobě vlastní: „Můžeme hrát třeba pro jednoho, třeba pro dva lidi. Není to vůbec žádný rozdíl. To, co děláme, děláme z devadesáti devíti procent pro sebe. Ať to zní jakkoli cynicky.“
KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE
Studiová alba
Vernis v Sorrento (Вернись в Сорренто, 1986; oficiálně vydáno 1997) — Debutový album zachycující rozverný, taneční charakter raného Aukcyonu. Ska, novovlnné melodie, Rogožinův tenor, Garkušovy „tance svatého Víta“. Klíčové skladby: „Děngi — eto bumaga“ (Деньги — это бумага, Peníze jsou papír), „Volčica“ (Волчица, Vlčice), „Čudnyj věčer“ (Чудный вечер, Báječný večer). Nahrávka dlouho kolovala jen na kazetách, oficiálně vyšla až v roce 1997.
Kak ja stal predatelem (Как я стал предателем, 1988/1989) — Přelomová deska, první oficiálně vydané album. Nahráno pod schody v Leningradském paláci mládeže, smícháno částečně v Leningradu, částečně ve francouzské Studio du Val d’Orge. Obálka od Kirilla Millera s proletářskou fígou (ruský fakáč). Klíčové skladby: „Nepman“ (Нэпман), „Poľka“ (Полька), „Oskolki“ (Осколки, Střepy), „Novogoďňaja peseňa“ (Новогодняя песня, Novoroční píseň). Alexandr Kušnir ho zařadil do své knihy „100 magnetoalb sovětského rocku“ a označil za základní kostru veškeré budoucí tvorby Aukcyonu.
V Bagdade vsjo spokojno (В Багдаде всё спокойно, nahráno 1987/1989, vinylové vydání 1990) — Hoffmannovský koncept. Východní motivy, složitější aranže, méně drajvu. Klíčová skladba: „Karlik Nos“ (Карлик Нос). Nahrávka, která v době vzniku nepřesvědčila, ale časem si našla své zastánce.
Žopa (Жопа, Prdel 1990; vinylová verze pod cenzurovaným názvem „Duplo“ /Дупло/) — Temnější, improvizačnější materiál. Vliv nového bubeníka Šavejnikova. Klíčové skladby: „Samoljot“ (Самолёт, Letadlo), „Pioňer“ (Пионер), „Ljubov“ (Любовь, Láska).
Bodun (Бодун, 1991) — Kocovina. Poslední obálka od Kirilla Millera. Skupina na hranici rozpadu. Zamračenější zvuk, Garkuša ustupuje do pozadí. Fjodorov „Bodun“ sám pokládal za nejzásadnější album Aukcyonu. Klíčové skladby: „Zima“ (Зима), „Ješče ně pozdno“ (Ещё не поздно, Ještě není pozdě).
Ptica (Птица, 1993/1994) — Nejpopulárnější album Aukcyonu, které jeho autor nemá rád. Vzniklé v období vnitřní krize. Klíčové skladby: „Doroga“ (Дорога, Cesta), „Moja ljubov“ (Моя любовь, Má láska), „Ptica“ (Птица, Pták), „Ješče ně pozdno“ (Ещё не поздно, Ještě není pozdě). Klip k „Moja ljubov“ natočil začínající režisér Fjodor Bondarčuk — skupina nebyla s výsledkem spokojená a video přestříhala.
Eto mama (Это мама, 2002) — Nahráno živě ve studiu, na jeden zátah. Převážně nové verze starších skladeb plus materiál z Fjodorovových sólových nahrávek. Klíčové skladby: „Jakora“ (Якоря, Kotvy), „O pogode“ (О погоде, O počasí).
Děvuški pojut (Девушки поют, 2007) — Nahráno v New Yorku v Stratosphere Sound Studios s Markem Ribem, Johnem Medeskim, Frankem Londonem a Nedem Rotenbergem. Improvizace bez přípravy. Klíčové skladby rozptýlené po celé nahrávce — album funguje spíš jako celek než jako sbírka písní.
Jula (Юла, 2011) — Nahráno v Moskvě za jedenáct dní, bez zahraničních hostů. Poprvé s trumpetou Jurije Parfjonova. Klíčová skladba: „Chomba“ (Хомба) — píseň, kterou Fjodorov zpočátku považoval za ucházející, a pak ho „trefila přímo do srdce“.
Na solnce (На солнце, 2016) — Nahráno ve studiu Mosfilmu. Vydání doprovodila aplikace reagující na sluneční světlo. Pět let od předchozího alba — standardní aukcyonovské tempo.
Mečty (Мечты, 2020) — Album éry pandemie. Tichá, průzračná nahrávka. Klíčové skladby: „Tiša“ (Тиша) a „Mečty“ (Мечты, Sny), k oběma vznikly klipy.
Sokroviště (Сокровище, 2025) — Dvanácté studiové album. Osm písní, texty většinou Ozerský. Poslední nahrávka s Jurijem Parfjonovem, jemuž je věnována skladba „Juročka“ (Юрочка). Název odkazuje k Evangeliu podle Matouše. Recenzent Kommersantu přirovnal otevírací „Borodu“ (Борода) k nejnovější desce Davida Byrna, Fontanka album označila za „první punkovou desku Aukcyonu“. Klíčové skladby: „Boroda“, „Musulmanin“ (Мусульманин), „Juročka“, „Psalm 37″ (Псалом 37, v překladu Anriho Volochonského), „Leto“ (Лето, Léto).
Spolupráce s Alexejem Chvostěnkem
Čajnik vina (Чайник вина, 1992) — Fjodorovem pokládáno za jednu z nejlepších prací Aukcyonu. Chvostěnkovy texty, spontánní nahrávání ve studiu Titanik.
Žilec veršin (Жилец вершин, 1995) — Album na verše Velimira Chlebnikova. Spolupráce s Chvostěnkem. Zlomová nahrávka, po níž Fjodorov propadl precizní studiové práci.
Opyt postoronnego tvorčeskogo processa (Опыт постороннего творческого процесса, 1995) — Koncertní záznam z bytu, Chvost a Aukcyon.
Skorpion (Скорпион, 2014) — Posmrtné album s Chvostěnkovými písněmi. Dvaadvacet skladeb, práce na nahrávce trvala téměř deset let (2004–2013).
Hudba k filmům
„Doroga“ — „Brat 2″ (Брат 2, 2000, rež. Alexej Balabanov). „Daleko“ (Далеко) — „Mechaničeskaja sjuita“ (Механическая сюита, 2001). „Zimy ně budet“ — „Bumér“ (Бумер, 2003). Kompletní soundtrack — „Ja tože choču“ (Я тоже хочу, 2012, rež. Alexej Balabanov).
Živé nahrávky a výběry
D’observer (Д’обсервер, koncert v Pulkovské observatoři 1986, oficiálně vydáno 1997).
Rio-de-Šušary (Рио-де-Шушары, koncert v Šušarách 1986, oficiálně vydáno 2014) — raritní záznam, originál kopie neměli ani členové skupiny.
Legendy russkogo roka (Легенды русского рока, 1999) — sborník v edici, která shrnovala klíčové kapely éry.
PROČ POSLOUCHAT AUKCYON
Existují skupiny, které reprezentují svou dobu. Kino je zvukem perestrojky. DDT je zvukovou stopou rozpadu a přerodu jedné země v druhou. Nautilus Pompilius (Наутилус Помпилиус) je písní konce impéria. Ale Aukcyon nereprezentuje nic. Žádnou dobu, žádnou generaci, žádný žánr. Je to skupina mimo kategorie — a právě proto tak nenahraditelná.
Za téměř půl století existence prošel Aukcyonem dobrý tucet muzikantů, ale trojice Fjodorov — Garkuša — Ozerský zůstává. Fjodorov, který v mládí hrál házenou a teprve po čtyřicítce přestal pochybovat o smyslu vlastní práce, skládá hudbu intuitivně a bez ohledu na cokoli vnějšího. Ozerský, jehož texty mimo hudbu často nedávají smysl, v hudbě fungují jako zaklínadla. A Garkuša — promítač, memoárista, ikona se šibalským úsměvem a bílými rukavičkami — dodává tomu všemu tvář a tělo.
Když se Fjodorova zeptali, jestli ho trápí, že Aukcyon není populárnější, odpověděl: „Je mi to celkem jedno.“ Když se Garkušy zeptali, proč skupinu neslyšíte v rádiu, reagoval: „Aukcyon nikdy nebyl a sotva kdy bude komerčně zaměřenou skupinou. My si naštěstí můžeme dovolit sami rozhodovat, kdy nahrávat, jak dlouho a jestli vůbec.“
Je to poctivé. Aukcyon nikdy nepředstíral, že je něčím jiným, než čím je — partou podivínů, kteří spolu hrají proto, že jim to dělá radost, a kteří kategoricky odmítají tu radost podřídit čemukoli jinému.
„Léto neskončí. Nic neskončí.“