Protože už jsme se probrali kompletními dějinami sovětské a postsovětské hudby, další díly seriálu budou věnovány medailonům mých oblíbených, nebo pro scénu důležitých skupin. Začneme jednou z mých nejoblíbenějších, tedy DDT. Ševčukovy texty považuji za jedny z nejlepších, s jakými jsem se kdy setkal. A při mých dávných pobytech v Petrohradu jsem se seznámil s kytaristou Anderjem Vasiljevem, který byl v tehdejším období motorem kapely, a se kterým jsem prokecal a propil nejeden večer…
Povídání o DDT (ДДТ) je jedním z těch příběhů, ve kterých se jako v zrcadle odrážejí sociální otřesy a proměny celé země. A sledovat umělecký vývoj jejího lídra – básníka, hudebníka, zpěváka, textaře a malíře Jurije Ševčuka – od trochu naivního romantismu a fejetonové satiry raných nahrávek k zralým a poeticky hutným nahrávkám let devadesátých, je jako číst velký román. Dá se říct, že hudba DDT tvoří zvukovou stopou novějších dějin Ruska. Kdo chce porozumět tomu, co se v téhle zemi dělo v časech od Brežněva po Putina, může klidně začít poslechem jejich diskografie.
Hudebníci svou skupinu pojmenovali po insekticidu dichlordifenyltrichlormetylmetan, který je už dávno zakázané používat. Název si vymysleli na začátku osmdesátých let v Ufě, hlavním městě Baškortostánu, a měl být drzý, provokativní a nepřijatelný pro jakoukoli oficiální scénu. „Budeme hrát jedovatý rock,“ řekl tehdy Ševčuk spoluhráčům. A dodržel to.
Fakticky se historie DDT dá rozdělit na dva odlišné příběhy, které spojuje pouze Ševčukova osobnost. Ten první se odehrává v Ufě, ve stínu KGB a stranických výborů. Ten druhý v Leningradu a později v Petrohradu, ve světle rockových festivalů, stadionových koncertů a nakonec vynuceného vnitřního exilu.
UFSKÉ OBDOBÍ (1980–1986)
Jak se z ansámblu Kaleidoskop stalo DDT
Jurij Julianovič Ševčuk se narodil 16. května 1957 v osadě Jagodnoje v Magadanské oblasti – což je, pro představu, kousek od Kolymy. Otec Julián Sosfonovič, frontový veterán a stranický funkcionář, měl kořeny v ukrajinském kozáckém rodu. Děd Sosfen byl carský a poté petljurovský důstojník, ve třicátých letech ho poslali do vyhnanství na Sever a záhy popravili. Matka Fania Akramovna Garejeva-Ševčuková pocházela z tatarské rodiny, za války pracovala jako radistka na Severní námořní cestě a později se stala malířkou. Vystavovala v Ufě ještě po synově odchodu do Leningradu.
Rodina se z Jagodného přestěhovala do Nalčiku a v roce 1970 do Ufy. Tam Ševčuk vyrostl, naučil se hrát na kytaru, v deváté třídě založil svou první kapelu Vektor (Вектор) a po maturitě nastoupil na výtvarně-grafickou fakultu Baškirského pedagogického institutu. Mohl se stát malířem. „Rock’n’roll zvítězil,“ vysvětloval později. „Za jednu noc napíšeš skvělou písničku a zazpíváš ji kamarádům. Ale namalovat dobrý portrét za noc – to nejde. Očarovala mě ta rychlost a bouřlivá energie, se kterou jde hudba tvořit.“
Ještě před vznikem DDT hrál Ševčuk bez valného úspěchu ve skupinách Voľnyj věter (Вольный ветер) a Kaleidoskop (Калейдоскоп), vedených místní rockovou legendou Nijazem Abdjuševem. Kaleidoskop byl něco, co bychom mohli nazvat „svatebně-bluesovým ansámblem“. Čtveřice muzikantů hrála oficiálně po svatbách s estrádním programem. A pro sebe, pro potěchu duše, v soukromí pilovala repertoár Deep Purple a všelijaké bluesy. Tvořili ji kytarista Rustěm Asanbajev, přezdívaný Jimi Hendrix ufského poloostrova, klávesista Vladimír Sigačov, basák Gennadij Rodin a střídající se bubeníci. Výrazný zpěvák jim chyběl. Koncem roku 1979 nebo počátkem roku 1980, prameny se neshodují, Rodin přivedl na zkoušku do Domu kultury Avangard zarostlého mladíka v černém kožichu, válenkách a ušance. Vypadal spíš jako vesnický učitel než jako zpěvák. „Zazpívej nám něco od Deep Purple,“ vyzvali ho. Ševčuk, aniž by mrkl, spustil Space Truckin‘ s takovou razancí, že všichni zůstali stát s otevřenou pusou.
Skupina získala novou energii. Ševčuk přinášel vlastní texty, ansámbl opustil svatební repertoár a začal tvořit autorské písně. Záhy se přejmenovali na DDT. Kapelu tehdy tvořili Ševčuk (kytara, zpěv), Asanbajev (sólová kytara), Rodin (baskytara), Sigačov (klávesy) a za bicími se vystřídali postupně Rinat Šamsutdinov, Sergej Pasterňakov a Rustěm Karimov.
Nový název pro Zlatou ladičku
Název DDT vznikl v roce 1982, když skupina potřebovala jméno, pod kterým by se přihlásila do soutěže Zlatá ladička (Золотой камертон), vyhlášenou Komsomolskou pravdou. O autorství názvu se dodnes vedou spory. Sigačov tvrdí, že název navrhl on, Asanbajev si to pamatuje jinak a Ševčuk ukazuje na Asanbajeva.
Jisté je, že se název ujal okamžitě. Kromě oficiálního „dichlordifenyltrichlormetylmetan“ kolují i alternativní výklady: Dům dětské tvořivosti (Дом детского творчества – podle budovy na ulici Richarda Zorgea, kde skupina zkoušela), Dajte děněg tunějadcam (Дайте денег тунеядцам, Dejte peníze příživníkům) nebo Dobryj děň, tovariščí (Добрый день, товарищи, Dobrý den, soudruzi). Ševčuk sám vždy trval na tom, že jde o otrušík – jed na hmyz. „Žádné dětské tvořivosti. To si vymyslel nějaký idiot.“
Na soutěž odeslali tři skladby: „Inoplaněťanin“, „Čornoje solnce“ a protiválečnou baladu „Ně streljaj!“. Poslední z nich Ševčuk napsal v roce 1980 poté, co jeho bývalý spolužák přivezl z vojny do Ufy první rakve s mrtvými z Afghánistánu. „Seděli jsme celou noc a bavili se o tom, jaká řežba tam probíhá. A ráno vznikla tahle písnička.“ K vlastnímu překvapení soutěž vyhráli. Výhra přinesla možnost udělat nahrávku u Melodije, jediného oficiálního hudebního vydavatelství v SSSR. Podmínka ovšem zněla: budete hrát skladby sovětských skladatelů na slova schválené cenzurou. Ševčuk odmítl. Tím se skupina definitivně přihlásila k undergroundu.
Sviňja na raduge a Periferija
V roce 1982 DDT pololegálně nahrála v ufském telecentru své první skutečný album „Sviňja na raduge“ (Prase na duze). Nahrávání probíhalo po nocích. Zvukový technik Igor Vereščaka, který s nimi sympatizoval, je pouštěl do studia ve chvílích, kdy tam nikdo nebyl. Zatímco jedna část skupiny nahrávala, druhá spala pod klavírem. „Díky natočení tohohle alba jsme získali jistou lokální popularitu v Ufě, leckde už nám nalévali zadarmo,“ vzpomínal Ševčuk.
V lednu 1983 odjeli Ševčuk se Sigačovem do Čerepovce, kde s muzikanty skupiny Rok-Sentjabr (Рок-Сентябрь) nahrali album „Kompromiss“ (Компромисс). Název nebyl náhodný. Lídr Rok-Sentjabru Vjačeslav Kobrin chtěl nahrát široce přijatelné písničky ve stylu tehdy módních Zemljanů. Ševčuk chtěl něco jiného. „Kobrin nás, naivní trouby, pozval jen jako hlas a klávesy pro svůj projekt“ komentoval to později. Po různých neshodách a tahanicích album nakonec vyšlo, a okamžitě se rozletělo po celém SSSR na magnetofonových kopiích. A postavilo jméno DDT na úroveň hvězd petrohradského rockového klubu.
V květnu 1984 vyšlo další album „Periferija“ (Периферия). A s ním přišel průšvih. Skladby ostře odrážely realitu života v provinčním městě. „My iz Ufy“, „Periferija“, „Častuški“. Nahrávání opět probíhalo tajně v telecentru. Když se o tom dozvěděla KGB, soudruzi přišli zabavit pásky. Zvukař Vereščaka se zamkl za těžkými kovovými dveřmi studia a originály spálil na záchodě. Když dveře otevřel, byl v místnosti jen štiplavý dým, ale důkazy o nahrávání už neexistovaly. Přímo za ruku se jim ho nepodařilo chytit, takže nešel k soudu. Tak ho alespoň vyhodili z práce. Z alba se zachovaly jen kopie.
Pro Ševčuka to bylo horší. Vyloučili ho z Komsomolu, opakovaně ho předvolávali na oblastní komisi KSSS i na KGB, v novinách se objevily články, v nichž ho nazvali agentem Vatikánu. Kvůli řádce „Vperjod, Christos, my za toboj“ (Вперёд, Христос, мы за тобой – Vpřed, Kriste, jdeme za tebou) z písně „Napolnim něbo dobrotoj“. Bylo proti němu zahájeno trestní stíhání za šíření pomluv hanobících sovětskou společnost. Hrozilo mu vězení nebo nucená psychiatrická léčba. Od vážných následků ho zachránil zásah otce, který zastával vysoký post v republikové administrativě, a kolektivní dopis ufských občanů do místních novin s výzvou Ruce pryč od Ševčuka!. Někteří studenti za ty podpisy zaplatili vyloučením ze školy. Mezi signatáři byla i sedmnáctiletá Elmira Bikbova, Ševčukova budoucí žena.
Vremja a odchod z Ufy
DDT se fakticky rozpadli. Ševčuk neměl kde hrát, neměl práci (v SSSR hrozilo za absenci pracovního poměru obvinění z příživnictví) a tak příležitostně pracoval jako topič, zametač, nebo noční hlídač. Nějaký čas strávil ve Sverdlovsku, kde hrál s kapelou Urfin Džjus na tancovačkách (pod krycím názvem Globu)s. V roce 1985 učil výtvarnou výchovu na vesnické škole v obci Iglino v Baškirské ASSR.
Přesto psal nové písně. V listopadu 1985 se mu podařilo nahrát v Moskvě album „Vremja“ (Время, Čas) – za tři dny, v jednopokojovém bytě přátel. Ševčuk zpíval na chodbě, saxofonista Sergej Letov (bratr Jegora Letova z Grobu) hrál v kuchyni, klávesista Sigačov v pokoji. Protože se nepodařilo sehnat kytaristu, všechny kytarové party nahrál Ševčuk sám. Bicí nahradil automat Yamaha RX-11. Album otevíral prolog s větou „Ivan Ivanovič uměr!“ (Иван Иванович умер!), což byla, slovy Ševčuka, „poprava toho debilismu, který dusil naši zemi sedmdesát let“.
O měsíc později se Ševčuk natrvalo usadil v Leningradu.
LENINGRADSKÉ OBDOBÍ – VZESTUP (1987–1991)
Nová sestava a debut v Leningradském rockovém klubu
Celý rok 1986 strávil Ševčuk v Leningradu hledáním muzikantů. Pracoval jako topič, zametač, noční hlídač, a zároveň se rozhlížel po místní rockové scéně. Petrohradští rockeři přijali nováčka z provincie dost rezervovaně. Sergej Bugajev, přezdívaný Afrika, vzpomínal, jak se Ševčuk na jedné undergroundové párty vytahoval, jaký je borec a „velmi rychle od nás a od kapely Kino dostal přes hubu“. Navzdory tomuto přivítání se Ševčukovi během roku podařilo sestavit kapelu, která se zapsala do dějin ruského rocku.
Debut nové sestavy se konal 23. ledna 1987 na scéně Leningradského rockového klubu, na koncertě věnovaném památce Georgije Ordanovského, lídra legendárních Rossijanů, skupiny, která byla DDT duchem blízká. Ordanovskij v té době platil za nezvěstného (v roce 2001 ho soud prohlásil za mrtvého, ačkoli jeho smrt nikdy nebyla prokázána). Na pódiu stáli Ševčuk, Sigačov, Letov, kytarista Andrej „Chudoj“ Vasiljev, basista Vadim Kuryljov a bubeník Igor Docenko. Ševčuk zpíval v důstojnickém kabátci a pruhovaných pyžamových kalhotách, které se záhy staly jeho poznávacím znamením. Texty četl z papíru, protože si je ještě nestihl zapamatovat. Když došel připravený materiál, pozval na scénu bývalé Rossijany a společně zahráli blues „Měrzosť“ (Мерзость). Měli obrovský úspěch.
V dubnu se ke skupině připojil kytarista a houslista Nikita Zajcev, veterán petrohradské scény, který prošel legendárními skupinami Sankt-Petěrburg (Санкт-Петербург), Boľšoj železnyj kolokol (Большой железный колокол) i moskevskými Cvěty (Цветы). Na podzim 1987, po podolském festivalu, odešel Sigačov, poslední článek spojující petrohradské DDT s ufským obdobím. Později si v Moskvě založil vlastní skupinu Něbo i zemlja (Небо и земля) a po třech albech zmizel z hudební scény i z dohledu. Nikdo přesně neví, co se s ním stalo po roce 1993. Proslýchá se, že právě jemu Ševčuk v roce 2005 věnoval album „Propaššij bez věsti“ (Пропавший без вести, Nezvěstný).
Sigačova u kláves nahradil Andrej Muratov ze Zooparku, přibyl harmonikář a mandolinista Alexandr Brovko a hlavně jazzový saxofonista a flétnista Michail Černov, přezdívaný Strejda Míša, který předtím hrál doslova se všemi v Leningradu. S orchestry Lundstrema i Vajnštejna, s Akváriem, s Pop-Mechanikou Sergeje Kurjuchina i s Alisou. Sestava Ševčuk, Vasiljev, Kuryljov, Docenko, Zajcev, Muratov, Brovko a Černov je fanoušky dodnes pokládána za nejlepší.
Festivaly a průlom
V červnu 1987 DDT vystoupili na V. festivalu Leningradského rockového klubu, jako předposlední, před Akváriem, a stali se jeho hlavním objevem. Skupina obdržela speciální cenu „za sílu“ (за мощь). Na festivalu v Černogolovce byli DDT vyhlášeni nejlepší skupinou společně s Nautilus Pompilius a Noľ. Ševčuk dostal ocenění za nejlepší pěvecký výkon. Na podolském festivalu v září hrálo DDT naposledy se Sigačovem, ale Muratov a Brovko již byli v sestavě.
Rok 1988 přinesl vystoupení na VI. festivalu rockového klubu a první celostátní turné. Od Archangelsku po Oděsu, od Pobaltí po Kamčatku. A hlavně nahrávku pro Melodii, album „Já polučil etu roľ“ (Я получил эту роль, 1989). Na desce jsou čtyři nové skladby („Těrrorist“, „Konvějěr“, „Cerkov“, „Revoljucija“) a přepracované verze starších věcí. Při nahrávání se ke skupině připojil Michail Černov, který se tak stal stálým členem DDT. Album vyšlo na vinylu, v nákladu dva a půl milionu kusů, a muzikanti za něj dostali symbolický honorář třicet rublů. Fakticky si zaplatili nejen nahrávání, ale i vydání desky, a nazpět nedostali prakticky nic.
Konec další éry
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let DDT intenzivně koncertovali doma i v zahraničí. V březnu 1989 hráli na rockovém festivalu v Maďarsku společně s Alisou. V létě 1990 vystoupili v losangeleském divadle Palladium a na světové výstavě Expo-90 v japonské Ósace. Následovaly koncerty ve Francii, Československu a Polsku.
V listopadu 1991 vyšlo album „Ottěpeľ“ (Оттепель, Obleva), první původní nahrávka petrohradské sestavy, obsahující koncertní program z let 1987–1988. Na jedné straně desky ironické rock’n’rolly („Post-intelliigent“, „Milicioněr v Rok-klube“, „Mama, já ljubera ljublju“), na druhé filosofické úvahy. Součástí byla i titulní „Ottěpeľ“, Ševčukovo vyznání lásky Petrohradu, městu, které se stalo jeho novým domovem.
Ve stejné době probíhalo nahrávání alba „Plastun“ (Пластун), které mělo shrnout druhou část písní petrohradského období. Zvuk se opíral o epické artrockové aranže, symfonický orchestr a mohutné klávesy. Ševčuk ale nebyl spokojen, nahrávání se zaseklo a „Plastun“ vyšel až v roce 1995. „Poslechli jsme si to poprvé až po několika letech a rozhodli se to vydat. Škoda těch písní, skoro tři roky jsme s nimi žili,“ přiznal.
S alby „Ottěpeľ“ a „Plastun“ se uzavřela další kapitola. DDT opouštěli osmdesátá léta jako skupina, která začínala v ufském podzemí a končila na stadionech. Ale to nejdůležitější teprve přicházelo.
DEVADESÁTÁ LÉTA – STADIONOVÝ ROK A MORÁLNÍ SVĚDOMÍ
Aktrisa vesna a smrt Elmiry
S příchodem devadesátých let DDT razantně změnili přístup. Místo nekonečných koncertů po celé zemi se skupina soustředila na studiovou práci a pořádala jen občasné, ale pečlivě připravené koncertní programy. Promyšlené inscenace s režií, scénografií a jednotícím dramaturgickým obloukem. Kapela, která ještě nedávno objížděla města v rozpadajícím se autobuse, začala fungovat jako divadlo.
Prvním velkým výsledkem této proměny bylo album „Aktrisa vesna“ (Актриса Весна), vydané v listopadu 1992 na vlastní značce DDT Records. Deska je věnována Elmiře Bikbové, Ševčukově ženě, která v létě téhož roku zemřela na nádor mozku ve věku čtyřiadvaceti let. Obálku zdobí její kresby, pořízené krátce před smrtí. Sluníčko, květina, dívka s balónkem s nápisem DDT. Ševčuk o desce řekl: „Všechny písně jsou o ní a věnovány pouze jí.“
Album okamžitě proniklo do rozhlasového vysílání. Skladba „Čto takoje oseň“ (Что такое осень, Co je podzim) se stala doslova národní písní, jednou z těch, které v Rusku zná každý. I lidé, které rock nikdy nezajímal. V prosincové anketě rádia Naše radio z roku 1999 skončila na druhém místě mezi nejlepšími písněmi ruského rocku dvacátého století, hned za „Gruppou krovi“ Viktora Coje. Další podzimní píseň „V posledňuju oseň“, původně poprvé zazpívaná na koncertě na památku Coje v říjnu 1990, se stala jedním z nejsilnějších Ševčukových textů vůbec. Je to rekviem za odcházející epochu, které si mnozí posluchači spojili s posledním podzimem Sovětského svazu: „Прощальным костром догорает эпоха, / и мы наблюдаем за тенью и светом…“ (Loučícím se ohněm dohoří epocha / a my pozorujeme stín a světlo…).
Přitom „Aktrisa vesna“ není ponurá deska. Navzdory okolnostem vzniku je překvapivě celistvá a zvukově průzračná. Hluboce osobní „Foma“ a „U těbja jesť syn“ kontrastují s patriotickou „Rodinou“ (Родина, Vlast), barokní „Dožď“ sousedí se vznešenými akordy „Oseni“, složitý metaforický jazyk titulní písně podtrhuje poetickou srozumitelnost „Fomy“ nebo „Oseni“. Kritici ji dodnes pokládají za nejlepší album DDT.
Protože v té době skupinu ze zdravotních důvodů opustil Nikita Zajcev, do sestavy se dočasně vrátil ufský veterán Rustěm Rizvanov, který hrál už na „Periferii“. Přibyli trumpetista Alexandr Berenson, basista Igor Tichomirov z Kina a kytarista Andrej Šepeljev z moskevské skupiny Grassmejstěr (Грассмейстер). Zvukovou režii převzal Andrej Muratov.
Černý pes Petěrburg a Zámecké náměstí
Koncertní program „Čornyj pjos Petěrburg“ (Чёрный пёс Петербург, Černý pes Petrohrad), připravený koncem roku 1992, zahájil cyklus koncertů-představení, které se staly charakteristickým formátem DDT pro celá devadesátá léta. Skupina odehrála pouhých dvanáct vystoupení. Po třech v Moskvě, Petrohradě, Minsku a Kyjevě. Ale každé z nich bylo událostí.
V květnu 1993, v den narozenin Petrohradu, DDT odehráli bezplatný koncert na Zámeckém náměstí (Дворцовая площадь) před zhruba sto dvaceti tisíci diváků. Téhož léta vystoupili na mezinárodním festivalu Bílé noci Petrohradu v Berlíně. Na podzim kapela dostala hudební cenu Ovace (Овация) jako nejlepší rocková skupina roku a Ševčuk titul nejlepšího rockového zpěváka. Pozlacenou sošku dvou tleskajících dlaní po ceremoniálu rozřízl a jednotlivé kusy rozdal muzikantům. Později prý litoval, že cenu vůbec přijal.
Eto vsjo a Čečensko
Album „Eto vsjo…“ (Это всё…, To je všechno…, 1994) přineslo další vlnu hitů: „Bělaja reka“ o řece Agidel a mládí v Ufě, „Glazišča“, „Četyre okna“, „Bělaja noč“ a titulní „Eto vsjo“, kterou DDT tradičně uzavírala koncerty. Publikum při ní zvedalo zapálené zapalovače. Deska byla původně zamýšlená jako dvojalbum, nakonec vyšla v jen na jednom vinylu. Písně, které se nevešly, tvořily základ koncertní desky „Roždjonnyj v SSSR“ (Рождённый в СССР, Zrozený v SSSR, 1997). Na nahrávce poprvé spolupracoval zvukový režisér petrohradské Melodie Alexandr Dokšin, oceňovaný pro svůj precizní přístup ke kvalitě zvuku, a do sestavy přibyl mladý bluesový kytarista Artur Ovsepjan.
V lednu 1995, krátce po dokončení nahrávání alba „Eto vsjo“, odjel Ševčuk s harmonikářem Brovkem do Čečenska. Odehráli tam zhruba padesát akustických koncertů pro ruské vojáky, leckdy přímo na frontové linii. Ševčuk se tam několikrát ocitl pod palbou a pomáhal zachraňovat raněné. Po podpisu chasavjurtských dohod v srpnu 1996, které ukončily první čečenskou válku, DDT vystoupili na stadionu Dynamo v Grozném v plné sestavě. V hledišti seděli vedle sebe čečenští civilisté i příslušníci federálních vojsk. Později Ševčuk za vlastní peníze posílal veterány na léčení do Německa, kupoval invalidní vozíky a léky. Z těchto zkušeností vznikly písně „Mjortvyj gorod. Rožděstvo“ a „Pacany“.
Napolnim něbo dobrotoj a podpora mladých kapel
V červnu 1995 DDT oslavili patnácté výročí vzniku velkým koncertem na stadionu Petrovskij v Petrohradě. O rok později, 23. června 1996, na stejném místě Divadlo DDT (Театр ДДТ) – organizační struktura skupiny vedená zvukařem Jevgenijem Močulovem – uspořádalo první rockový festival pod heslem „Napolnim něbo dobrotoj“ (Наполним небо добротой, Naplňme nebe dobrotou). Myšlenka byla prostá: každá ze zúčastněných hvězd (DDT, Alisa, Aukcyon, Strannyje igry, Nastja, Rikošet, Va-Bank, Tequilajazzz) představí publiku dvě nebo tři mladé, nebo málo známé kapely. Mezi nimi byly Splin (Сплин), Koroľ i Šut (Король и Шут), Pilot (Пилот), S.P.O.R.T. i Kirpiči (Кирпичи), tedy skupiny, které zanedlouho samy začaly plnit velké sály. Festival se stal jedním z klíčových momentů pro vývoj nové generace ruského rocku devadesátých let.
Druhý festival, nazvaný „Pěsni konca XX věka“ (Песни конца XX века, Písně konce XX. století), se konal 6.–8. června 1997 ve sportovním paláci Jubilejnyj v Petrohradě. Hlavní hvězdy – DDT, Alisa a Čajf – hrály na závěr každého dne, zbytek programu patřil mladým skupinám z Ruska i zahraničí.
Mir nomer noľ – obrat k industriální estetice
Téměř celý rok 1997 strávil Ševčuk v domě na vesnici v Leningradské oblasti, kde psal nový materiál. Výsledkem bylo album a koncertní program „Mir nomer noľ“ (Мир номер ноль, Svět číslo nula, 1999), práce, která překvapila publikum neočekávaným příklonem k industriálnímu zvuku a intenzivnímu využití digitálních technologií. Říkalo se, že objem aparatury na premiéře nebyl o mnoho menší, než jaký používali Pink Floyd.
Nový zvuk znamenal i personální změny. Kytarista Andrej Vasiljev odešel s tím, že se v novém programu a s novým zvukem necítí dobře. Kuryljov přesedlal z basu na sólovou kytaru, tedy na post, o který se ucházel už při konkurzu do DDT. Basu převzal Igor Tichomírov z kapely Džungli (Джунгли), na klávesy hrál Dmitrij „Pesok“ Galickij. V říjnu 1999 DDT poprvé absolvovali velké turné po Spojených státech v šesti městech od New Yorku po San Francisco. Setkali se s velkým úspěchem, který otevřel cestu za oceán i dalším ruským kapelám.
V létě 2000 zemřel na selhání jater houslista a kytarista Nikita Zajcev, který se po přestávce v polovině devadesátých let, vrátil do kapely před nahráváním desky „Mir nomer noľ“. Bylo mu čtyřiačtyřicet let. DDT přišla o jednoho z nejcharakterističtějších muzikantů své „zlaté“ sestavy.
NULTÁ A DESÁTÁ LÉTA
Edinočestvo
Na přelomu tisíciletí DDT oslavili dvacáté výročí velkolepým koncertem v petrohradském Ledovém paláci. Součástí představení byl i rockový balet v podání čerepoveckého Ruského národního divadla. Do sestavy přibyl jazzový trumpetista Ivan Vasiljev . Téhož roku nakladatelství Grand Records vydalo celou dosavadní diskografii na patnácti CD – i s dosud nikdy nevydanými bonusy.
Materiál na novou deku vznikal během osmi měsíců nepřetržité práce. Šlo o nejdelší nahrávání v historii skupiny. „Edinočestvo“ (Единочество, 2002–2003) vyšlo jako dvojalbum na pokračování. Ševčuk o něm řekl: „Je to kniha, ne soubor písní. Jsou to jakési monology, možná dialogy. Zvuk sahá od šansonu a živých kytar až po nejnovější elektroniku. Je to podivné album. Poslouchejte ho pozorně.“ Během nahrávání opustil skupinu Vadim Kuryljov, basista a kytarista, který v DDT hrál od roku 1986 – jeden z posledních členů „zlaté“ sestavy. Na jeho místo nastoupil kytarista Alexej Fedičov.
„Popsa“ a Kirkorov
Na přelomu devadesátých a nultých let Ševčuk vedl hlasitou kampaň proti tomu, co nazýval „popsa“. Proti nadvládě playbacku, předtáčených podkladů a komerčně prázdného obsahu v ruském mediálním prostoru. V roce 2002 veřejně zpochybnil profesionální kvality estrádního zpěváka a manžela Ally Pugačevy Filippa Kirkorova a zveřejnil nahrávku, na níž je slyšet, jak popový král zpívá bez postprodukce. Následoval osobní střet v jedné petrohradské restauraci. Verze události se rozcházejí. Podle Ševčuka se pohádali, Kirkorov se chlubil svou popularitou, a nakonec na Ševčuka poslal ochranku. Podle Kirkorova byl Ševčuk opilý a Kirkorov mu „prostě dal do držky, dokonce asi nohou“. Ať už to bylo jakkoli, příhoda se zapsala do análů ruského zábavního průmyslu.
Na jaře 2003 se Ševčuk připojil ke kolektivnímu projektu „Rok-gruppa“ (Рок-группа), v němž členové skupin Brigadnyj podrjad (Бригадный подряд), Koroľ i Šut, Kukryniksy (Кукрыниксы), Pilot a Raznyje ljudi (Разные люди) nahráli společnou skladbu „Popsa“. Hudební kritik Artěmij Troickij Ševčuka pokáral, že věnuje více pozornosti „nešťastné popse“ a „továrně na hvězdy“, než „továrně na smrt v Čečensku“.
Prekrasnaja ljubov a L’Echoppe
Album „Propavšij bez věsti“ (Пропавший без вести, Nezvěstný, 2005) označil Ševčuk za „nekompromisní rockové album prodchnuté duchem vlastenectví“. Přičemž slovo vlastenectví u něj znamenalo něco podstatně jiného, než v kremelské rétorice. V roce 2007 vyšlo album „Prěkrasnaja ljubov“ (Прекрасная любовь, Krásná láska) – sbírka starých i nových písní, které Ševčuk dříve hrál sólově s kytarou. Jednou z nich byl „Kapitán Kolesnikov“, skladba inspirovaná dopisem, který našli v kapse kapitána potopené ponorky Kursk.
V roce 2008 Ševčuk vydal sólové album L’Echoppe (v překladu „Stánek“ či „Krámek“). Šansonová nahrávka vznikla ve spolupráci s francouzským skladatelem bulharského původu Constantinem Kazanskim, který dříve pracoval s Vysockým. Pro Ševčuka to byl pokus o odklon od rockové formy směrem ke kořenům ruské autorské písně.
Inače, Prozračnyj a další alba
Album „Inače“ (Иначе, Jinak, 2011) bylo jedním z nejkonceptuálnějších projektů v historii skupiny. Dva roky práce, videoprojekce, autorská grafika, světelný design. Všechno to spojoval lyrický obraz Hamleta jedenadvacátého století, v němž Ševčuk viděl své umělecké zrcadlo. „Hamlet jedenadvacátého století na otázku ‚Být, či nebýt?‘ odpověď nehledá. On to teď ví zcela jistě: ‚Být!‘ Ale objevila se jiná otázka: ‚Jak být?'“ vysvětloval Ševčuk.
Personální obměny v kapele pokračovaly. V roce 2010 odešel bubeník Igor Docenko, který v DDT hrál čtyřiadvacet let, od leningradského debutu v roce 1987. Nahradil ho jednadvacetiletý Artjom Mamaj. Krátce poté odešel i saxofonista Michail Černov, Strejda Míša, s vysvětlením: „Neviděl jsem se a neslyšel v novém elektronickém programu. Svým odchodem dávám skupině možnost se zdokonalovat.“ Z klasické sestavy nezůstal v kapele nikdo kromě Ševčuka.
Lyrické album „Prozračnyj“ (Прозрачный, Průhledný, 2014) znamenalo pro DDT první zkušenost s indie-rockem. V dalších letech následovaly desky „Galja chodi“ (Галя ходи, 2018), „Tvorčestvo v pustotě“ (Творчество в пустоте, Tvorba v prázdnotě, 2021) a „Tvorčestvo v pustotě 2″ (2022). Všechna alba byla financovaná prostřednictvím crowdfundingu na platformě Planeta.ru. V roce 2023 Ševčuk společně s Dmitrijem Jemeljanovem, hudebníkem a spoluautorem několika písní Zemfiry, vydal sólové album „Volki v tire“ (Волки в тире, Vlci ve střelnici).
ŠEVČUK JAKO OBČAN
Od „Ně strelaj“ po Zámecké náměstí
Neobyčejnou důležitou linku v tvorbě DDT tvoří Ševčukovy lidské a občanské názory. Jeho demokratický životní postoj není jednorázovou reakcí na konkrétní politickou situaci. Je to kontinuální linie, která prostupuje celou jeho kariéru od první písně po poslední koncert. Píseň „Ně strelaj!“ z roku 1980, napsaná po rozhovoru se spolužákem vracejícím se z Afghánistánu, stojí na stejném etickém základě jako protiválečné prohlášení na koncertě v Ufě v květnu 2022. Mezi těmito dvěma body leží čtyři desítky let neměnného etického nastavení. Důležitá je svoboda jednotlivce, odmítání násilí, nedůvěra k jakékoli moci…
V roce 2005 Ševčuk odmítl účast na rockovém festivalu v Čečensku, organizovaném Kadyrovovou nadací, s tím, že akce má příliš zpolitizovaný charakter a vypadá jako pokus dokázat celému světu, že v Čečensku je mír a pohoda. V březnu 2008 vystoupil na Pochodu nesouhlasících (Марш несогласных) v Petrohradě na protest proti upraveným výsledkům prezidentských voleb. V září téhož roku DDT mimořádně odehráli, společně s kapelami z Gruzie a Jižní Osetie , program „Ně strelaj!“ v Moskvě a Petrohradě, jako reakci na rusko-gruzínský ozbrojený konflikt.
V letech 2007–2010 se Ševčuk aktivně stavěl proti výstavbě mrakodrapu Ochta-centr (Охта-центр) koncernu Gazprom v historickém centru Petrohradu. Projekt byl nakonec přesunut a realizován jako Lachta Centr (Лахта Центр) v Primorském rajónu.
A v květnu 2010 přišel moment, který se zapsal do kolektivní ruské paměti. Na neformálním setkání umělců s tehdejším premiérem Vladimírem Putinem v Petrohradě Ševčuk promluvil o tom, že mu kdosi z premiérova aparátu předem telefonoval s tvrdě formulovanou žádostí, aby „neotevíral ostrá politická témata“. Putin se ho v reakci na to zeptal: „A jak vy se jmenujete, promiňte?“ Odpověď zněla „Já jsem nějaký Jura, Jura Ševčuk, muzikant“. Tahle konverzace se stala v ruštině ustáleným obratem, který dodnes funguje jako lakmusový papírek. Pro liberální veřejnost s příchutí sympatie, pro kremelskou s příchutí posměchu.
Po roce 2014
V březnu 2014 Ševčuk podepsal otevřený dopis kulturních a vědeckých pracovníků proti ruské okupaci Krymu. V roce 2015 zpíval v táboře řidičů kamionů, protestujících proti mýtnému systému Platon. V roce 2019 podpořil novináře Ivana Golunova.
Na podzim roku 2015 měla na koncertě premiéru píseň „Russkaja vesna“ (Русская весна, Ruské jaro), ostře kritizující vládní moc. Vyvolala bouřlivou diskusi nejen na sociálních sítích. Na Silvestra téhož roku skupina zveřejnila novoroční pozdrav s klipem k protiválečné písni „Treťja mirovaja“ (Третья мировая, Třetí světová).
Rok 2022 a jeho následky
Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 Ševčuk zveřejnil na sociálních sítích příspěvek, v němž označil válku za „obrovskou tragédii, která mnohé z nás připravuje o budoucnost“. DDT odmítli hrát v Ťumeni v koncertním sále, na jehož fasádě viselo obrovské písmeno Z.
A v květnu roku 2022, na koncertě v rodné Ufě, Ševčuk pronesl ze scény k publiku následující slova: „Vlast, přátelé, to není zadek prezidenta, který je třeba pořád hladit a líbat. Vlast. to je chudá babička na nádraží, která prodává brambory.“ (Родина, друзья, это не жопа президента, которую надо всё время мусолить, целовать. Родина — это бабушка нищая на вокзале, продающая картошку.) Za tato slova mu soud uložil pokutu padesát tisíc rublů za „diskreditaci ozbrojených sil“. Poté začalo systematické rušení koncertů DDT po celém Rusku.
Kampaň režimu
Tlak na Ševčuka neskončil u pokuty. Předseda organizace Sovět otcov Rossii (Совет отцов России) Andrej Zgonnikov požádal Generální prokuraturu o prověření Ševčuka kvůli „veřejným výzvám k extremistické činnosti“ a Ministerstvo spravedlnosti o kontrolu zahraničního financování. Vitalij Borodin z Federálního projektu bezpečnosti a boje s korupcí podal obdobnou žádost po koncertě v Rize, kde byli mezi diváky emigranti, včetně osob vedených v ruských registrech jako „extremisté“. Na Arbatu se objevily billboardy s nápisem Ševčuk – vlastizrádce.
Propagandistické články šly ještě dál. Texty s titulky jako „Jidášovy geny“ (Иудины гены) nebo „Vnuk petljurovce“ se pokoušely Ševčuka diskreditovat prostřednictvím jeho rodinného původu. Jiné články ho líčily jako člověka, který „si vždy přál porážku vlastní země“ a „tráví čas s inoagenty“. Tato rétorika je příznačná: ukazuje, jakými prostředky současný ruský režim pracuje s kulturní opozicí, a zároveň potvrzuje, že Ševčukova pozice režim znepokojuje natolik, že ji považuje za nutné potlačit.
Současnost (2025–2026)
DDT dnes koncertuje výhradně v zahraničí. V roce 2025 skupina absolvovala turné po Severní Americe (Seattle, Los Angeles, San Francisco), vystoupila v Kišiněvě, Rize, Istanbulu, Londýně a Dublinu. Na rok 2026 jsou naplánovány koncerty v Melbourne, Lisabonu, Marbelle, Alicante, Valencii a Barceloně. Ševčuk stále žije v Petrohradě. Neemigroval, ale hrát v Rusku nemůže.
Příjmy Divadla DDT podle oficiální účetní uzávěrky za rok 2025 dramaticky klesly. Čistý zisk činil 676 tisíc rublů při obratu 37 milionů, oproti dvěma milionům čistého zisku rok předtím. Hlavním zdrojem příjmů se staly prodeje nosičů a remasterované reedice desek na vinylu, financované prostřednictvím crowdfundingu na platformě Planeta.ru, kde skupina na nový projekt vybrala pětadvacet milionů rublů. V rámci reedice vycházejí alba „Plastun“, „Roždjonnyj v SSSR“, „Metěľ avgusta“, a „Edinočestvo“. Akustické dvojalbum „Dva koncerta“ vychází poprvé na vinylu, s novým masteringem a v limitovaném číslovaném nákladu.
„Nemáme možnost koncertovat v naší milované zemi,“ řekl Ševčuk v rozhovoru na počátku roku 2025. „Díky vydávání desek přežíváme. Z vlasti odešlo velmi mnoho mladých, i těch ne tak mladých, lidí. V Rusku jsme plnili obrovské stadiony, a teď nám všechno zakázali.“
ŠEVČUK JAKO BÁSNÍK A TEXTAŘ
Literární kořeny
Ruský rock osmdesátých let byl od počátku jevem spíše literárním než hudebním. Texty hrály roli, jakou v západním rocku většinou nehrají. Nahrazovaly zakázanou publicistiku, samizdatovou poezii i kázání. Ševčuk do tohoto prostředí vstoupil s dvojí výbavou. Na jedné straně s tradicí sovětských bardů jako Vysockij, Okudžava nebo Galič, na druhé s ruskou poezií Stříbrného věku, především Osipa Mandělštama a Sergeje Jesenina.
Sám Ševčuk ten druhý zdroj nikdy neskrýval. „Abys mohl psát písně, nestačí poslouchat magnetofon. Musíš taky číst Ključevského,“ řekl jednou, a odkaz na historika Ključevského naznačuje, jak široce svou přípravu chápal. Mezi básníky, kteří ho jako autora utvářeli, opakovaně uváděl kromě Mandělštama a Jesenina také Puškina, Lva Tolstého a, možná překvapivě, i Chlebnikova.
Raná poetika – satira a úder na solar
Ševčukovy texty z ufského období jsou přímé, srozumitelné a útočné. Fejetonová satira „Periferije“ a „Častušek“, protiválečná naléhavost „Ně strelaj!“, sebeironický humor v „Ja zavtra brošu piť“ (Я завтра брошу пить, Zítra přestanu chlastat), to vše funguje na principu úderu do břicha. V době, kdy většina petrohradské rockové scény podléhala novým vlnám a psala zašifrovaně a metaforicky, Ševčuk se s tím nemazal, a psal přímo a srozumitelně. Dokonce i jeho literární vkus vypadal na rockera příliš tradičně – Puškin, Jesenin, Tolstoj. Jenže právě tahle zdánlivá staromódnost ho od okolí odlišovala.
Muzikolog Andrej Burlaka napsal, že texty DDT z tohoto období představují „jasnou diagnózu společnosti“ a „vysílají signál nouze“. Literární kritička L. Krymovová přirovnala poetiku raného Ševčuka k revoluční poezii počátku dvacátého století. „Revoluční rétorika, agitky, protiklady, kontrasty, absence polotónů“.
Zrání – od textu k básni
Zlom v Ševčukově poetice nastal s přesunem do Leningradu a s albem „Vremja“ (1985). Na pozadí hypnoticky ostinátně novovlnného rytmu, kvaziklasických kláves a téměř jazzových saxofonových riffů, Ševčukovy texty zhoustly. „Poet“, „Dochlaja sobaka“, „Mažory“ jsou stále ostré, ale jazyk je úspornější, obrazy vícevrstvé. Od alba „Aktrisa vesna“ už jde o texty, které obstojí na papíře i bez hudby.
Literární kritička Taťjana Kovalkovová to ve vstupní studii k almanachu Russkij mir popsala výstižně: „V této poezii jsou rozdíly mezi texty písní a básněmi téměř nerozeznatelné, natolik je jejich poetický obrazový systém a neměnný energetický impuls celistvý. Pro toho, kdo zná jen písňovou tvorbu Jurije Ševčuka, to může být zjevení. Texty mnoha jeho písní je těžké vnímat sluchem. Na papíře však vypadají prostě a přesvědčivě.“
Mandělštam, Jesenin a petrohradský mýtus
Vazba na Mandělštama se v Ševčukových textech projevuje především ve vztahu k Petrohradu. Mandělštam napsal: „Петербург, я ещё не хочу умирать“ (Petrohrade, já ještě nechci umírat). Ševčuk mu odpovídá: „В этой тёмной воде отраженье начала / вижу я и, как он, не хочу умирать“ (V té temné vodě vidím odraz počátku / a jako on nechci umírat). Méně známá spojnice se skrývá ve Ševčukově básni Соскочивший с дороги (Ten, co sešel z cesty), kterou občas dodnes přednáší z pódia. „Время срезает меня как монету“ (Čas mě obrušuje jako minci) píše Mandělštam v básni „Нашедший подкову“ (Ten, kdo nalezl podkovu). „На стальных облаках косит прошлое ревностный бог, / подрезая людей, чтоб они продолжали расти“ (Na ocelových oblacích kosí minulost žárlivý bůh / a ořezává lidi, aby dál rostli) odpovídá Ševčuk.
Vliv Jesenina je jiného druhu, ne obrazový, ale postojový. Ševčuk i on bývají vnímáni jako „národní básníci-chuligáni“, což je v obou případech zjednodušení. Recenzent deníku Vzgljad (Взгляд) při rozboru sbírky „Soľnik“ napsal: „U Ševčuka snadno rozpoznáme Jeseninův vliv: „Написать бы ещё горсть лирических стихотворений, а потом выйти в поле в исподнем, отчаянно белом“ (Napsal bych ještě hrst lyrických básní a pak vyšel v poli ve spodním prádle, zoufale bílém).“ A nachází i přímé narážky: „По утрам я Моцарт, / По ночам Сальери. / Стал петлёю нотной / В потном «Англетере»“ (Ráno jsem Mozart, / v noci Salieri. / Stal jsem se notovou smyčkou / ve zpoceném Angleteru). „Angleterre“ je hotel v Petrohradu, kde v roce 1925 zemřel Jesenin.
Novaja gazeta v rozboru z roku 2024 přidala další vrstvu: „Občas v Ševčukových řádcích jasně zazní Mandělštam. Občas mlhavě Brodskij. Na stromě visí ‚štěstí pověšené kostymérkou‘ a děsí ‚mrtvýma nohama a modrým pasem‘. A odrbaný kocour na chodbě syčí, ‚jak umí jen stáří, když se zřekne všeho a má jen rozervaný klid.'“
Knižní sbírky a literární ceny
V roce 1999 nakladatelství Fond russkoj poezii (Фонд русской поэзии) vydalo první Ševčukovu knižní sbírku „Zaščitniki Troji“ (Защитники Трои, Obránci Tróje). Předmluvu napsal dramatik Alexandr Volodin: „Básně a písně J. Ševčuka do sebe vstřebaly mnohé z našeho pozemského i nebeského světa.“ Sbírka zahrnuje jak texty písní, tak básně psané nezávisle na hudbě, a přechod mezi obojím je plynulý.
V roce 2009 Novaja gazeta vydala druhou a podstatně rozsáhlejší sbírku „Soľnik“ (Сольник) – název je sdílený s akustickým koncertním programem z téhož roku. Sbírka obsahuje jak texty písní, tak samostatné básně, a recenzenti si všímali žánrové šíře: zátiší, podobenství, věnování, monology, válečná lyrika. V roce 2013 vyšla v Helsinkách finsky kniha Ševčukových básní „Joka kevät minä kuolen“ (Každé jaro umírám), jako příprava na finské koncerty DDT.
Ševčukovy verše byly publikovány v literárním almanachu Petropoľ (Петрополь, 1996) – vedle textů Šklovského, Bulgakova, Okudžavy a Nabokova. Texty DDT jsou zařazeny do mnohosvazkové antologie ruské rockové poezie.
Literární ceny potvrzují, že Ševčukova textová tvorba je vnímána jako součást literatury, nikoli pouze hudebního průmyslu. Umělecká cena Petropoľ (1999), Carskoselská umělecká cena „za přínos k rozvoji ruské poezie a rockové kultury“ (2000), nezávislá cena Triumf „za vynikající úspěchy v oblasti literatury a umění“ (2007), italská cena Luigiho Tenka v Sanremu „za významný přínos k autorské písni v zahraničí“ (2022). V roce 1998 mu byla nabídnuta cena fondu Vladimíra Vysockého „Svoja koleja“ (Своя колея), jako jednomu z prvních laureátů, ale Ševčuk ji z osobních důvodů odmítl.
Místo v ruském literárním povědomí
Průzkum časopisu Russkij reportjor (Русский репортёр), zaměřený na nejrozšířenější poetické texty v ruské společnosti, bez rozlišení mezi „vysokou“ knižní literaturou a písňovými žánry, dospěl k následujícímu závěru: „V současném poetickém kánonu jsou pevně zakořeněni nejen Puškin a Blok, ale i rockoví hudebníci Viktor Coj a Jurij Ševčuk.“ Ševčukův verš „У воды нет ни смерти, ни дна. Я прощаюсь с тобой „(Voda nezná ani smrt, ani dno. Loučím se s tebou) figuroval vedle Jesenina, Bloka, Lermontova a Vysockého.
Je to logické. Ševčuk patří do té tradice ruské hudby, v níž se hranice mezi básníkem a písničkářem nikdy pořádně neustálila. Tradice, která jde zpětně od Vysockého přes Okudžavu k bardům šedesátých let a k městskému romansu devatenáctého století. V rámci této tradice je jeho místo nesporné.
JURIJ ŠEVČUK – OSOBNÍ PORTRÉT
Rodina
Jurij Julianovič Ševčuk se narodil 16. května 1957 v osadě Jagodnoje v Magadanské oblasti. Rodina se záhy přestěhovala do Magadanu, v roce 1963 do Nalčiku v Kabardsko-Balkarsku a v roce 1970 do Ufy.
Otec Julián Sosfonovič Ševčuk (narozen 1924) pocházel z ukrajinského kozáckého rodu. Za Velké vlastenecké války sloužil u tankových vojsk a v rozvědce, byl komsomolským organizátorem pluku. Po válce si budoval kariéru ve stranickém aparátu a v Ufě vedl kádrový odbor státního podniku Plodovoščtorg. Jeden z jeho známých ho charakterizoval jako člověka „dobrotivého, ale ne tou ulepenou, sladkou dobrotivosti, spíš tou nepředstíranou, jaká je vlastní jeho generaci, protože vycházela z přesného pochopení toho, jak žít, jak jednat“. Přestože synovi vyčítal dlouhé vlasy a hippie vzhled, nakonec ho v mnoha věcech podpořil, a při pronásledování po „Periferii“ Jurijovi jeho postavení pravděpodobně zachránilo svobodu.
Matka Fania Akramovna (narozena 1925, rozená Garejeva) byla tatarského původu. Za války se vyučila radistkou a pracovala na Severní námořní cestě. Ve čtyřiceti osmi letech získala výtvarné vzdělání a později přednášela na výtvarně-grafické fakultě Baškirského pedagogického institutu. Její vliv na syna byl zásadní. Po ní zdědil lásku k výtvarnému umění. V osmdesátých letech, když Ševčukovi v Ufě hrozily potíže s úřady, odvezla ho s sebou na Sever, kde pracoval jako přístavní dělník. Tomuto období věnoval píseň „Bezžizněnnyj kraj“ (Безжизненный край, Pustý kraj).
Ševčuk má sestru Natálii a bratra Vladimíra.
Mezi štětcem a kytarou
Ševčuk studoval na výtvarně-grafické fakultě Baškirského pedagogického institutu, po absolutoriu v roce 1981 krátce učil kreslení na vesnické škole. Jeho matka mu přisuzovala značný výtvarný talent. Proto pro něj rozhodování mezi malířstvím a hudbou nebylo snadné. Nakonec zvítězil rock’n’roll, ale malíř v Ševčukovi zůstal. Vizuální metaforika jeho textů „Чёрный пёс Петербург, птичий ужас прохожих, / Втиснутых в окна ночных фонарей“ (Černý pes Petrohrad, ptačí hrůza kolemjdoucích / vmáčknutých do oken nočních luceren), prozrazuje člověka, který myslí v obrazech.
Elmira
S Elmirou Bikbovou (Эльмира Бикбова, 1967–1992) se Ševčuk seznámil v Ufě. Jí bylo sedmnáct a studovala na baletní škole, jemu osmadvacet a nad hlavou se mu stahovaly mraky. Elmira ještě před jejich seznámením chodila po ulicích a sbírala podpisy na petici na jeho obranu. Na její osmnácté narozeniny jí daroval její portrét a slíbil, že jí bude malovat každý rok, tak aby jich k padesátinám měla dvaatřicet.
V roce 1985 musel Ševčuk opustit Ufu, ale brzy se vrátil a odvezl Elmiru do Leningradu. V roce 1987 se jim narodil syn Pjotr. Pod okny porodnice jí přečetl text písně „Aktrisa vesna“. V roce 1992 Elmira zemřela na nádor mozku. Bylo jí čtyřiadvacet let.
„Všechny písně jsou o ní a věnovány pouze jí. Hudba v mém srdci – je ticho na tvou počest,“ řekl tehdy Ševčuk. (Все песни о ней и посвящены только ей. Музыка в сердце моём — безмолвие в твою честь.)
Víra
Ševčukův vztah k pravoslaví se prohloubil po Elmiřině smrti. Jeho přítel Stas Namin ho tehdy odvezl do Jeruzaléma, kde Ševčuk přijal křest. Víra mu pomohla překonat jedno z nejtěžších období života. V jeho textech se náboženské motivy objevovaly už dříve (třeba v písních „Cerkov“ nebo „Napolnim něbo dobrotoj“), ale od devadesátých let získaly osobnější rozměr. V roce 2008 DDT absolvovali misijní turné po Ukrajině u příležitosti 1020. výročí pokřtění Rusi, s informační podporou pro ruskou pravoslavnou církev.
Další vztahy a rodina
Syn Pjotr (narozen 1987) absolvoval Kronštadtský námořní kadetní sbor a sloužil u námořní pěchoty Baltského loďstva. Nakonec se ale dal na programování a experimentální elektronickou hudbu (vystupuje jako DJ Pete).
V roce 1997 se Ševčukovi narodil druhý syn Fjodor. Jeho matkou je herečka Marjana Poltěva (Марьяна Полтева), která s dítětem žije v Německu. Vztah dlouho nevydržel.
Ševčukovou současnou partnerkou je lékařka Jekatěrina Ďjatlova (Екатерина Дятлова), původem z Kyjeva. „Je to ten největší úspěch mého života,“ řekl o ní. „Nesnáší všechno veřejné, nemá ráda společenský život, stejně jako já.“ Zda jsou manželé, není jasné. Ševčuk ji v rozhovorech důsledně chrání před veřejností.
KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE
Studiová alba DDT
Sviňja na raduge (Свинья на радуге, 1982) – Debut, nahrávaný po nocích na ufském telecentru. Styl kolísá mezi hard-rockem, rock’n’rollem, blues a folklórními názvuky. Klíčové skladby: „Ně strelaj!“, „Dožď“, „Inoplaněťanin“, „Čornoje solnce“. Drsný zvuk, ale zralý repertoár – už tady je slyšet, že DDT má co říct.
Kompromiss (Компромисс, 1983) – Nahráno v Čerepovci s muzikanty Rok-Sentjabrů. Tvrdší zvuk blízký ranému heavy metalu, rozpor mezi Ševčukovým pojetím a komerčními ambicemi hostitelů. Klíčové skladby: „Monolog v Sajgoně“, „Baškirskij mjod“, „Privět M…“, nová verze „Ně strelaj!“. Album se rozšířilo po celém SSSR na magnetofonových kopiích.
Periferija (Периферия, 1984) – Třetí album a to nejproblémovější. Ostrá sonda do života na sovětské periferii. Originály zničeny při zátahu KGB, zachovaly se jen kopie. Klíčové skladby: „My iz Ufy“, „Periferija“, „Částuški“, „Napolnim něbo dobrotoj“. Za tohle album Ševčuka málem zavřeli.
Vremja (Время, 1985) – Nahráno za tři dny v moskevském bytě. Nová etapa: ostinátní novovlnný rytmus, kvaziklasické klávesy, saxofon Sergeje Letova, úsporná kytara. „Ivan Ivanovič umer!“ jako prolog. Klíčové skladby: „Poet“, „Dochlaja sobaka“, „Mažory“, „Vremja“. Přelomové album – tady začíná DDT znít, tak jak ho známe.
Já polučil etu roľ (Я получил эту роль, 1989) – První oficiální album u Melodije. Čtyři nové skladby plus přepracované starší věci nahrané v nové petrohradské sestavě. Náklad dva a půl milionu vinylů, honorář třicet rublů. Klíčové skladby: „Těrrorist“, „Konvějěr“, „Cerkov“, „Revoljucija“, „Ně strelaj!“ (nová verze s kytarovým sólem Alexandra Ljapina).
Ottěpeľ (Оттепель, 1991) – První původní album petrohradské sestavy. Ironické rock’n’rolly na jedné straně, filosofické úvahy na druhé. Klíčové skladby: „Post-intelliigent“, „Milicioněr v Rok-klube“, „Maľčik-slepoj“, „Subbota“, „Ottěpeľ“ – vyznání lásky Petrohradu.
Plastun (Пластун, nahráno 1991, vydáno 1995) – Epické artrockové aranže, symfonický orchestr, mohutné klávesy a dechová sekce. Tematicky pojednává o následcích afghánské války a společenské krizi konce osmdesátých let. Ševčuk nebyl s nahrávkou spokojen a odložil ji na čtyři roky. Klíčové skladby: „Predčuvstvije graždanskoj vojny“, „Plastun“, „Něpobědimaja pobeda“.
Aktrisa vesna (Актриса Весна, 1992) – Většina kritiků ho pokládá za nejlepší album DDT. Věnováno Elmiře Bíkbové. Průzračný zvuk, vnitřní celistvost, kontrast intimní lyriky a občanského postoje. Klíčové skladby: „Čto takoje oseň“, „V posledňuju oseň“, „Dožď“ (nová verze), „Rodina“, „Foma“, „U těbja jesť syn“. Album, po kterém DDT začalo znát celé Rusko.
Eto vsjo… (Это всё…, 1994) – Původně zamýšlené jako dvojalbum, nakonec zkrácené. Poprvé spolupráce se zvukovým režisérem Dokšinem a smyčcovým kvartetem. Klíčové skladby: „Bělaja rěka“ (Agidel), „Glazišča“, „Četyre okna“, „Bělaja noč“, „Eto vsjo“. Titulní píseň dodnes uzavírá koncerty DDT.
Ljubov (Любовь, 1996) – Nahráno ve studiu Long View Farm v Massachusetts. Nová sestava se ještě nesehrála, nezvykle krátká doba nahrávání (měsíc místo obvyklých mnoha měsíců). Klíčová skladba: „Ljubov“. Klip natočil režisér Sergej Debižev. Ne nejsilnější album skupuny, ale důležitý přechodový článek k nové tvorbě.
Roždjonnyj v SSSR (Рождённый в СССР, 1997) – Koncertní program z roku 1994 plus nové skladby. Titulní píseň poprvé zazněla v roce 1991, pozdější verze má pozměněný text – počáteční optimismus nahrazen nejistotou. Klíčové skladby: „Roždjonnyj v SSSR“, „Mjortvyj gorod. Rožděstvo“, „Pravda na pravdu“.
Mir nomer noľ (Мир номер ноль, 1999) – Industriální obrat. Digitální technologie, tvrdý zvuk, koncepční program. Klíčové skladby: „Něbo na zemlje“, „Rasstrěljali rassvětami“. Rozdělovalo fanoušky i kritiky.
Měteľ avgusta (Метель августа, 2000) – Lyričtější, literárnější než předchozí album. Debut trumpetisty Ivana Vasiljeva. Klíčové skladby: „Měteľ“, „Osenňaja“.
Ednočestvo, časť 1 (Единочество. Часть 1, 2002) a Ednočestvo, časť 2. Živoj (Единочество. Часть 2. Живой, 2003) – Nejdelší studiové nahrávání v historii DDT (osm měsíců). Zvuk od šansonu po elektroniku. Klíčová skladba: „Osěnňaja“ (klip, píseň vstoupila do seriálu Lednikovyj period).
Propavššij bez věsti (Пропавший без вести, 2005) – Album k pětadvacátému výročí skupiny. Ševčuk ho charakterizoval jako „album o lidech, kteří se nevešli do nových pravidel hry“. Klíčové skladby: „Propaššij bez věsti“, „A mog by…“.
Prekrasnaja ljubov (Прекрасная любовь, 2007) – Sbírka akustických skladeb, starých i nových. Sociálně-politická tematika vedle intimní lyriky. Klíčové skladby: „Kapitán Kolesnikov“ (o ponorce Kursk), „Prěkrasnaja ljubov“ (poprvé zazpíváno Okudžavovi při osobním setkání v roce 1995).
Inače (Иначе, 2011) – Dva roky práce. Koncepční program s Hamletem XXI. století. Videoprojekce, autorská grafika, světelný design. Klíčové skladby: „Kogda ty byla zděs“, „Pěsňa o svobodě“.
Prozračnyj (Прозрачный, 2014) – První zkušenost s indie-rockem. Klíčová skladba: „Prozračnyj“.
Galja chodi (Галя ходи, 2018) – Návrat k sociální tematice. Klíčové skladby: „Galja chodí“, „Ujezdnyj gorod“ (klip režíroval Vjačeslav Ross), „Ljubov ně propala“.
Tvorčestvo v pustotě (Творчество в пустоте, 2021) a Tvorčestvo v pustotě 2 (2022) – Financováno crowdfundingem (25 milionů rublů na Planeta.ru). Klíčové skladby: „V postěli“, „Těň na stěně“, „2020″, „Prust“.
Sólová alba Jurije Ševčuka
Ja ujezžaju (Я уезжаю, 1982) – První sólové album, nahráno v ufském DK Něfťanik se Sigačovem a zvukařem Fedosovem. Dvacet devět písní.
Kočegarka (Кочегарка, split se skladbami Ševčuka a Alexandra Bašlačeva, nahráno 1985, vydáno 1995) – Záznam pololegálního koncertu v leningradské kotelně. Historický dokument.
Dva koncerta. Akustika (Два концерта. Акустика, nahráno 1997, vydáno 2001) –akustické koncertní dvojalbum.
L’Echoppe (1998/2008) – Sólové album v žánru šansonu. Spolupráce s Constantinem Kazanskim.
Volki v tire (Волки в тире, 2023) – Společně s Dmitrijem Jemeljanóvem. Ševčukův nejnovější materiál, odrážející situaci po roce 2022.
PROČ MÍT RÁD DDT
Dějiny DDT jsou zrcadlem země i epochy. Kdo chce pochopit, jak se Sovětský svaz rozpadal, jak se z trosek rodilo nové Rusko devadesátých let, jak se nová moc postupně upevňovala a svobod opět ubývalo, měl by začít s poslechem desek DDT. Nenahradí to učebnice, ale dodá jim to zvukovou stopu a emocionální rozměr, který žádný historik nezachytí.
Jurij Ševčuk prošel během kariéry proměnou od trochu naivního baškirského barda, přes stadionového rockera, k váženému básníku, a nakonec k vyloučenému umělci, který hraje pro emigranty v Barceloně a Melbourne. Ale jedno se v celé téhle trajektorii nezměnilo: jeho postoj. Od „Ně strelaj!“ v roce 1980 po protiválečné prohlášení v Ufě v roce 2022, jde o téhož člověka s touž vírou ve svobodu a touž nedůvěrou k moci.
„Родина, друзья, это не жопа президента“. řekl Ševčuk v Ufě v květnu 2022. „Родина — это бабушка нищая на вокзале, продающая картошку.“
Skupina DDT dnes koncertuje výhradně v zahraničí. Ševčuk žije v Petrohradě. Neemigroval. Vrátit se na ruská pódia nemůže. Příjmy skupiny klesly na zlomek někdejších honorářů. Tak snad je dobře alespoň to, že na vinylech vycházejí remasterované reedice starých alb…
DDT – jedovatý prášek na hmyz, dávno zakázaný. Ale název zůstal. A hudba taky.