Poslední den roku 1999 oznámil Boris Jelcin svou rezignaci a předal moc Vladimiru Putinovi. Generální ředitel televizního kanálu ORT Konstantin Ernst kvůli tomu odložil premiéru nového klipu skupiny Mumij Troll Karnavala.net, který měl zaznít o půlnoci na nový rok. Je to neobyčejně výstižný moment, ilustrující nadcházející čtvrtstoletí, v němž se ruská hudba musela neustále přizpůsobovat tomu, co právě řekl nebo udělal Kreml.
V předchozím díle jsme opustili postsovětskou hudební scénu na konci devadesátých let, v bodě, kdy z trosek sovětského kulturního průmyslu vyrostl průmysl nový, chaotický a pirátský. Zemfira právě vydala svůj debut. Mumij Troll prodal milion kopií alba Morskaja. A nelegálně zkopírované kazety se šířily po celé zemi od stánku ke stánku. Dnes se seznámíme s érou, v níž se tohle všechno změnilo. A to hned několikrát a pokaždé jiným způsobem.
Čtvrtstoletí od roku 2000 do roku 2026 nemá pouze jednu tvář. Jsou to přinejmenším čtyři různé epochy: léta ekonomického boomu a glamouru, hipsterské renesance kolem roku 2010, exploze rapu a nové alternativy desátých let, a konečně kulturní izolace po roce 2022. To, co je spojuje, je otázka, kterou si ruští hudebníci musí klást znovu a znovu. Jak daleko můžeme v tvorbě zajít, než nás někdo zastaví? Odpovědi se v průběhu těchto let měnily. A prostor pro svobodnou tvorbu se postupně zužoval.
Klasici na křižovatce
V devadesátých letech stáli Jurij Ševčuk, Boris Grebenščikov, Konstantin Kinčev, Andrej Makarevič a další otcové zakladatelé na jasné definované straně – na straně svobody a nového Ruska. Po roce 2000 se cesty mnohých z nich rozešly tak dramaticky, že silně ilustrují klíčovou otázku celé postsovětské kultury: jak se postavíte k moci, když moc přestane tolerovat neutralitu?
Ševčuk a jeho DDT pokračovali jako morální svědomí scény. V květnu 2010 se odehrál výjev, který vstoupil do dějin ruské kultury. Na setkání tvůrčí inteligence s tehdejším premiérem Putinem v petrohradském Michajlovském divadle se Ševčuk zeptal na svobodu shromažďování a na rozháněné pochody opozice. Putin nejprve předstíral, že neví, s kým mluví. „Jak se jmenujete?“ zeptal se. „ Já jsem nějaký Jura Ševčuk, muzikant,“ odpověděl překvapený rocker. „Juro, to na co se ptáte jsou provokace,“ opáčil Putin. Ševčuk se nevzdal, mluvil o zemi, která je rozdělená na knížata a bojary s majáčky a pracující lid a kde mezi nimi zeje obrovská propast . Herec Leonid Jarmolnik, sedící vedle Ševčuka, mu přitom pod stolem šlapal na nohu a druhou polovinou tváře se usmíval na premiéra. Ševčuk tu scénu později v rozhovoru s Jurijem Duděm popsal jako typický tah vyšetřovatele z KGB. Po protestech v letech 2011–2012 a znovu po roce 2022, které Ševčuk podpořil, byly koncerty DDT po celém Rusku rušeny. Ševčuk zůstal v zemi, ale odmítl mlčet. Byl jedním z mála rockových veteránů, kteří se otevřeně postavili proti válce. Kapela dnes může koncertovat prakticky jen v zahraničí.
Makarevič z Mašiny vremeni šel ještě dál. V roce 2014 odehrál koncert pro ukrajinské uprchlíky na Donbasu, za což se stal terčem mediální kampaně. Z mainstreamových médií byl prakticky vyštván. Po únoru 2022 odešel do emigrace v Izraeli. Hudebník, který v srpnu 1991 stál na barikádách u Bílého domu a dostal od Jelcina medaili, se stal v očích státní propagandy zrádcem.
Grebenščikov, vůdčí postava Akvaria a duchovní otec celého leningradského rocku, odešel z Ruska po 24. únoru 2022 a byl prohlášen za zahraničního agenta. V roce 2023 vydal v exilu album Pjos Siriusa (Пёс Сириуса). Ten, kdo v srpnu 1991 zpíval na festivalu Rok na barikádách u Bílého domu, se stal nežádoucí osobou ve vlastní zemi.
Na opačné straně spektra stojí Konstantin Kinčev z Alisy. Muž, který v roce 1991 obdržel medaili za obranu demokracie a v roce 1994 ji vrátil na protest proti válce v Čečensku, prošel od počátku nultých let zásadní proměnou. Přiklonil se k radikálnímu pravoslavnému nacionalismu, jeho koncerty nabyly charakter poloreligiózních rituálů. Po roce 2022 zaujal otevřeně provládní pozici. Kinčevův životní oblouk od disidentského rockera k loajálnímu patriotovi je jedním z nejdramatičtějších osobních příběhů celé postsovětské scény.
Ljube Nikolaje Rastorgujeva, pod producentskou taktovkou Igora Matvienka, pokračovali jako kvazirockový soundtrack státního patriotismu. Od nultých let se stali pravidelnými účinkujícími na provládních akcích, koncertech pro vojáky a oslavách státních svátků. Hranice mezi rockovou kapelou a kulturní institucí Kremlu se u nich dávno setřela.
Agata Kristi bratrů Samojlových se rozpadla v roce 2010 po letech vzájemných sporů. Gleb Samojlov pokračoval s projektem The Matrixx, hrající temnou elektroniku, Vadim koncertoval sporadicky. Jejich vztah skončil u soudních sporů o autorská práva k písním.
Vjačeslav Butusov, bývalý lídr Nautilu Pompilius, vedl po rozpadu skupiny tichý, důstojný projekt Ju-Pitěr. Žádná velká politická gesta, žádné kontroverzní výroky. Prostě hudba.
Vladimír Šachrin a jeho Čajf z Jekatěrinburgu zůstali věrní svému neangažovanému stylu. Kapela hraje dodnes, politickým prohlášením se pečlivě vyhýbá, a právě tato pozice „nepozice“ se v současném Rusku stala sama o sobě kulturním postojem.
Osudy otců zakladatelů ukazují to, čemu se věnuje celý tento díl, totiž to, že se hudba v Rusku 21. století stala politickým testem loajality, a to bez ohledu na přání muzikantů. Kdo mlčel, mlčel podezřele. Kdo mluvil, mluvil nebezpečně. A kdo zpíval, zpíval vždy pro někoho, i když chtěl zpívat jen pro sebe.
Nultá léta: glamour, korporáty a alternativní boom (2000–2008)
S nástupem Putina přišla ekonomická stabilita a s ní éra, které se v Rusku dodnes říká „tučná léta.“ Ceny ropy rostly, začala se formovat střední třída, lidé začali jezdit do zahraničí, utrácet a budovat si životní styl, jaký dosud neznali. Éra glamouru a okázalosti se přirozeně promítla i do hudby. DJ Smash natočil v roce 2007 hymnu klubové Moskvy Moscow Never Sleeps, rapper Timati (Тимати) si otevíral noční kluby, kde hosté utráceli tisíce dolarů za večer, a kupoval si auta za statisíce. Na ruské poměry to tehdy nepůsobilo výstředně, ale jako logické vyústění nové doby.
Zároveň ale pod lesklým povrchem probíhalo něco zajímavějšího. Vznikala alternativní scéna, která s glamourem neměla nic společného. A právě napětí mezi těmito dvěma světy, mezi estrádním pozlátkem a garážovou energií, definuje nultá léta v ruské hudbě nejpřesněji.
Mumij Troll a druhý dech
Mumij Troll vstoupil do nového tisíciletí jako nejpopulárnější rocková kapela v zemi, s obrovským náskokem před konkurencí. Ilja Lagutěnko ale na přelomu dekád překvapil. Místo očekávaného pokračování chytlavého britpopu přišel s albem Točno rtuť aloe (Точно ртуть алоэ, 2000), na němž radikálně změnil jak zvuk, tak image. Pryč byla šikmá ofina, místo ní dlouhé lokny jako z anime. Místo pružného britpopu výstřední směs oldschoolového glam-rocku a artového experimentu, nahraná ve studiu Petera Gabriela Real World. Lagutěnko později přiznal, že album vzniklo pod vlivem japonského rocku a animované estetiky. Jenže pokud s láskou k britpopu v roce 1997 neomylně trefil vkus doby, s japonskou popkulturou se přepočítal asi o deset let. Ruský posluchač na začátku tisíciletí svět anime většinou neznal, a náhlá proměna Mumij Trollu ho zaskočila. Přesto se z alba do povědomí generace nesmazatelně vryla fráze „jam-jam, jogurtem po gubam“ ze singlu Невеста?, který rotoval na MTV Russia prakticky celé jaro a léto 2000.
Zajímavější je album Slijanije i pogloščenije (Слияние и поглощение, 2005), na kterém Lagutěnko naskočil na vlnu elektroclashe. Spojil minimalistickou syntezátorovou estetiku s texty nabitými nezvyklými politicko-ekonomickými náznaky. V ústřední skladbě Privatizacija (Приватизация) zpívá: „Celá země bude naše – Kaliningrad – Magadan! Budu žít tebou, budu spát s tebou, budeš mi teď tak rodnou zemí!“ Album představil v nedostavěném penthouse s výhledem na Kreml. Kritika ho přijala vlažně, zpětně je ale považováno za jedno z nejlepších, co kapela po prvních dvou deskách natočila.
Zemfira: od kuchyňské hymny k perfekcionismu
Zemfira Ramazanovová vydala v roce 2000 druhé album Prosti menja, moja ljubov (Прости меня, моя любовь), které nijak nezaostávalo za prvotinou. Singly Iskala (Искала), Chočeš? (Хочешь?), Ne otpuskaj (Не отпускай) a titulní skladba se přestěhovaly z rádiového éteru do studentských kolejí a pronajatých kuchyní, kde se zpívaly s kytarou vedle povinné klasiky ruského rocku. Mluvilo se o tom, že novou Pugačovovou nebude Lagutěnko, ale právě Zemfira. A to vlastně i stalo, jen bez pozlátka a televizních talk show.
Album se stalo nejprodávanější deskou roku 2000 v Rusku. Nespokojená byla jen samotná Zemfira. Jako perfekcionistce se jí nelíbil zvuk žádné z jejích dvou megaúspěšných desek. Podle jejích vlastních slov se jí podařilo zhmotnit představu, o tom jak by měla alba znít až na třetím albu Četyrnadcať neděl tišiny (Четырнадцать недель тишины, 2002). Jenže písničky z této desky už v kuchyních a kolejích tak dobře nefungovaly.
Najk Borzov a post-trollovská scéna
Úspěch Mumij Trollu nenávratně změnil podobu ruské rockové scény. Všichni pochopili, že zpátky cesta nevede, a jakmile si posluchač jednou zvykl na kvalitní a aktuální zvuk, nebude se chtít vracet k řemeslné kutilské produkci klasického ruského rocku. Na domácí scénu se nahrnula vlna mladých kapel hrajících pečlivě vyprodukovanou kytarovou hudbu podle receptů svěžího britpopu. Multfilmy (Мультfильмы), Segodňanočju (Сегодняночью), Tancy minus (Танцы минус) a řada dalších.
Nejzřetelnějším představitelem této vlny byl Najk Borzov (Найк Борзов). Na nezávislé scéně devadesátých let působil jako člen punkových kapel, pozornost širšího publika vzbudil na konci dekády mírně skandálním singlem Lošadka (Лошадка). Písní o koníkovi vezoucím kokain, která pobouřila moralisty a části rádiových stanic, které ji buď cenzurovaly, nebo vypípaly sporné slovo. Průlom přišel s albem Superman (Супермен, 2000), které produkoval ikona pozdně sovětské nezávislé scény Oleg Něstěrov (Олег Нестеров). Je to bezvadná pop-rocková deska, kde se vedle sebe přirozeně usadily ironie i upřímnost, od rozverné písničky Tri slova (Три слова) po prostou, dojemnou baladu Poslednaja pjesňa (Последняя песня).
Leningrad: Šnurov a nepřikrášlené zrcadlení doby
Hrdinou textů skupiny Leningrad (Ленинград) nebyl protohipster z písní Mumij Trollu, ani zasněný mladík z kuchyňských balad Zemfiry. Byl to chlapík, co chlastá, zvrací a nechce zdechnout v práci. Písně z alba Dačniki (Дачники, 2000) oslovovaly všechny ty, kdo nemají ani peníze ani lásku. Vypadalo by, že blíž k lidem už být nejde, ale deska v roce vydání kupodivu velký ohlas nevzbudila.
Zlom nastal o dva roky později. Album Piraty XXI věka (Пираты XXI века, 2002) přineslo první velký hit WWW, který se vyšplhal na vrchol hitparády stanice Naše radio. Klip se dostal do noční rotace na MTV, následoval ho úspěšný singl Mně by v něbo (Мне бы в небо). Sergej Šnurov si nechal spravit MacGowanovské zuby, a Leningrad začal plnit velké sály. Bucharin o něm napsal: „Postmodernistický cynismus chytrého a mazaného petrohradského pankáče bezchybně trefil svého adresáta v rodící se střední třídě – v bílých límečcích, kteří ještě nezapomněli na hladové dětství a hádky ve společné kuchyni.“
A právě Šnurov se stal nejžádanějším umělcem na takzvaných korporativech, soukromých a firemních večírcích, které byly typickým rysem nultých let. Punkoví muzikanti konečně začali vydělávat slušné peníze, paradoxně ale ne za běžné koncerty, nýbrž za vystoupení na narozeninách oligarchů a firemních oslavách. Šnurov Leningrad rozpustil v roce 2008, přesně ve chvíli, kdy finanční krize zasáhla i firemní večírky. Jeho mnohostranný talent a neukojitelná touha po penězích mu ale umožnily nemožné, naskočit na rozjíždějící se vlak následující dekády a stát se ještě populárnějším.
Delfin – z rapera umělcem
Andrej Lysikov (Андрей Лысиков), vystupující jako Delfin (Дельфин), na konci devadesátých let na svém sólovém debutu Ne v fokuse (Не в фокусе) nenáviděl všechny kolem sebe s intenzitou srovnatelnou s Marilynem Mansonem. V nultých letech se ale z tvrdého rappera nečekaně stal tichý indie rocker přemýšlející o smrti a osamělosti. A ta proměna působila tak přirozeně, že si jí nevšimli ani diváci konzervativního rockového festivalu Našestvije, a přijali ho za svého. A rovnou jako hlavní hvězdu programu.
Klíčovým albem je Zvězda (Звезда, 2004). Právě na něm Delfin definitivně odešel od rapování a začal zpívat. Srdcem desky je singl Věsna (Весна), prosycený smutkem a hlučnou zvonivou kytarou, kde Delfin opakuje tytéž drásavé verše a loučí se s milovanou ženou. Nový statut indie rockové hvězdy potvrdil a upevnil na post-punkovém albu Junosť (Юность, 2007).
t.A.T.u. – nepřekonaný vývozní artikl
Hlavní ruský hudební vývozní projekt nultých let, jehož úspěch za uplynulých pětadvacet let nikdo nezopakoval. Duo dvou patnáctiletých školaček ve školních uniformách, jako vystřižených z nějaké mangy, zůstává nejúspěšnějším ruským popovým projektem, který dosáhl celosvětové popularity.
Anglická verze debutového singlu Ja sošla s uma (Я сошла с ума), All the Things She Said, se stala jednou z nejúspěšnějších písní roku 2002 na celém světě. Singl ovládl hitparády ve Velké Británii, Austrálii, Francii, Německu, na Novém Zélandu i v dalších zemích, v USA se dostal do první dvacítky. Klip běžel v neustále rotaci na americké i britské MTV. Celkové prodeje prvního alba 200 km/h in the Wrong Lane dosáhly 4,3 milionu kopií po celém světě. A jen několik set tisíc v samotném Rusku a SNS.
Producent Ivan Šapovalov, někdejší dětský psychiatr, vytvořil projekt tak provokativní, že si to dnes můžeme těžko představit. Dvě do sebe zamilované nezletilé školačky jako ústřední koncept popové skupiny… Je příznačné, že zatímco ruští strážci mravnosti v době největší slávy t.A.T.u. mlčeli, ve Velké Británii řada veřejných činitelů a moderátorů volala po zákazu klipu.
Čtvrtá vlna – alternativa v tvrdém hávu
Na přelomu tisíciletí byl v Rusku mimořádně populární alternativní rock, tedy tvrdá kytarová hudba na pomezí metalu, hardcoru a rapu. V roce 2005 dokonce vznikl specializovaný televizní kanál A-One, který vysílal převážně tuto hudbu. Západními vzory byly Rage Against the Machine, Korn, Soulfly a Limp Bizkit. Ruské kapely je napodobovaly, občas dost bezostyšně, ale postupně si nacházely vlastní tvář.
Skupina Psychea (Психея), původně z Kurganu, se začátkem milénia přestěhovala do Petrohradu, a v roce 2001 vydala debut Geroj pokolenija barchat (Герой поколения бархат), který se pro řadu mladých lidí stal vstupenkou do světa metalové alternativy. Agresivní rify, těžký zvuk, drum’n’bassové spodky a anime přezdívky členů kapely, to všechno zabíralo. Lídr kapely s přezdívkou Feo byl považován za otce všech alternativních metalistů. Písni Zabít fízla (Убить мента) úřady přiřkly nálepku extremistického materiálu.
Jane Air z Petrohradu vydali v roce 2002 album Pull Ya? Let It Doll Go s písní Junk, která se stala neoficiální hymnou celé scény. Verš „Junk, to jsem já. Já, to je Junk“ znal nazpaměť každý. Že riffy zněly hodně podobně jako u Kornu, nikomu tehdy nevadilo. Basista Sergej Makarov a zpěvák Anton Lissov později vstoupili do bizarní kopírky jihoafrických Die Antwoord – skupiny Little Big, a uspěli ještě víc.
Amatory byli pověstní tím, že díky zahraničním zvukařům zněli skvěle a tím, že jejich texty nedávaly skoro žádný smysl. Ale na tom nezáleželo. Jejich singl Čorno-bělyje dni (Чёрно-белые дни), přestože měl riff podezřele připomínající americkou kapelu Chimaira, se stal jednou z definujících skladeb éry.
Stigmata přidali píseň Sentjabr (Сентябрь), Origami (Оригами) přinesli hit Bez lišnich slov (Без лишних слов), a najednou tu byla celá scéna s vlastním televizním kanálem, vlastními festivaly a desítkami tisíc věrných fanoušků v přiléhavých džínsech a s ofinou přes oko.
Rok 2007 byl vrcholem celé této vlny. Na internetu se pod heslem „Vraťte mi rok 2007″ dnes válí hromady nostalgického obsahu, kde lidé truchlí po éře emařů, alternativců a televizního kanálu A-One. Ten v roce 2011 změnil formát a začal vysílat hip-hop. Symbolický konec jedné epochy.
Pop nultých let – továrna na hvězdy
Ruský pop se v nultých letech proměnil ze stánkového zboží v televizní průmysl. Klíčovým nástrojem se stalo soutěžní pořad Fabrika zvjozd (Фабрика звёзд), ruská podoba nizozemské soutěže talentů, kterou od roku 2002 vysílal Pervyj kanal (Первый канал). Každou řadu vedl jiný producent. Matvienko, Fadějev, Krutoj, Meladze. Z Fabriky vzešly desítky interpretů, kteří na počátku tisíciletí udávali tón popové scéně. Skupina Korni (Корни), Julija Savičeva (Юлия Савичева), Polina Gagarina (Полина Гагарина), Viktorija Dajněko (Виктория Дайнеко). Děti nultých let už nechtěly být kosmonauty, chtěly být popovými hvězdami.
Via Gra (ВИА Гра), dívčí skupina pod producentským vedením Konstantina Meladzeho, začínala jako jeho vedlejší projekt. Zlom nastal, když se ustálila sestava s Naďou Granovskou , Verou Brežněvovou a Annou Sedokovovou. Meladze pochopil, že s nimi může pracovat seriozněji, a napsal píseň Ne ostavljaj menja, ljubimyj (Не оставляй меня, любимый).
Gosti iz buduščego (Гости из будущего), duo Jurije Usačova a Evy Polny, o nichž jsme se zmínili v předchozím díle, přidali k přelomovému albu Zima v serdce (Зима в сердце, 2000) zvuk, který kombinoval taneční pop s progresivní elektronikou. Usačov později vzpomínal: „Když nám řekli, že zníme jako Everything but the Girl, poslechl jsem si je a opravdu jsem našel obrovskou podobnost. Ale my jsme byli sebevědomí petrohradští snobové a dělali jsme si všechno po svém.“
Diskotéka Avarija (Дискотека Авария) – čtveřice podivínských MCs z městečka Ivanovo představila komediální taneční hip-hop, který v roce 2001 znal celý národ. Jejich alba zněla, jako by texty psali hrdinové filmu Blbý a blbější, a přesto je tak či onak poslouchali lidé na obou stranách společenské barikády. Že dva z členů kapely byli bývalí hráči z KVN, nikoho nepřekvapilo.
Samostatnou kapitolou je ruská účast na Eurovizi. V nultých letech se díky úsilí Pervogo kanala z tohoto zastaralého evropského soutěžního pořadu stal v Rusku takřka národní sport na úrovni fotbalu. Vyvrcholením bylo vítězství Dimy Bilana v roce 2008, což byla jakási rozlučková třešnička na glamourovém dortu ruských nultých let.
Infrastruktura první dekády
Hudební průmysl nultých let stál na třech pilířích: rádiu, korporativech a kompaktních discích.
Naše rádio (Наше радио), založené Michailem Kozyrevem koncem roku 1998, na celé desetiletí určilo kolej, po které se pohyboval ruský rock. Většina rockových hvězd dekády tak či onak prošla jeho éterem. Principy formátového rádia, které si Kozyrev přinesl ze studií v Americe, zformátovaly i zvuk ruského rocku. Ironie spočívala v tom, že formátování rocku do rádiově přijatelného tvaru ho postupně zbavovalo toho, co ho dělalo rockem.
Trh s kompaktními disky rostl až do roku 2008, kdy se finanční krize sešla s nástupem generace, která si hudbu stahovala z internetu a obsadila čerstvě spuštěnou sociální síť VKontakte. Piráti, kteří po ekonomickém krachu v roce 1998 vyplnili mezeru na trhu, a postupně si vybudovali slušně prosperující hudební firmy, najednou zjistili, že na trhu, kde si každý může stáhnout cokoliv zadarmo, se plastové kotouče prodávají stále hůř.
Bucharin celou dekádu shrnul: „Pokud na chvíli odložíme stranou ruskou popovou hudbu, která si vždycky žila vlastním životem, myslím, že se všichni shodneme na tom, že hlavními jmény nultých let byli Zemfira a Mumij Troll, i když pocházejí z předchozího desetiletí. A třetím jménem se stal Sergej Šnurov. V něm se duch i sprostota dekády ztělesnily nejpřesněji.“
Hipsterské intermezzo: krize, anglické texty a návrat ruštiny (2008–2013)
Finanční krize roku 2008 smetla glamour jako podzimní vítr papírové kelímky. Korporativy řídly, trh s CD se hroutil, a najednou nebylo jasné, odkud budou muzikanti brát peníze. Ale právě v tomhle mezidobí, v jakémsi kulturním bezvětří mezi dvěma bouřemi, se udály věci, které zásadně přetvořily ruskou hudební scénu.
Nejviditelnějším rysem této přechodné éry byli hipsteři. Mladí Moskvané a Petrohraďané ze střední třídy, kteří četli časopis Afiša (Афиша), navštěvovali portál Look at Me a poslouchali hudbu západní provenience. Na festivalu Piknik Afiši (Пикник Афиши) se dalo za přijatelné vstupné vidět světové kapely jako Alt-J nebo Hot Chip, Moskva a Petrohrad se staly povinnými zastávkami na světových turné hvězd první velikosti a menší indie kapely se neostýchaly hrát i v ruské provincii. Jenže domácí scéna si v té době na západ hlavně hrála.
Tesla Boy (Тесла Бой) Antona Sevidova začali v roce 2008 nahrávat na MySpace anglicky zpívané písně, brzy je podepsal britský label Mullet Records a premiéra klipu na skladbu Fantasy proběhla na portálu Vice.
Pompeya také zpívali anglicky, a v roce 2013 vydali album Tropical na americkém labelu Mishu, přičemž se přestěhovali do Los Angeles.
On-The-Go byli průkopníky uhlazeného indie popu. Všechny tyto kapely zněly, jako by pocházely z Evropy, a přesně to byl záměr. Sevidov později vzpomínal: „Nejkrásnější pocit byl, když na koncertech přicházeli lidé, kteří o nás vůbec nic nevěděli, slyšeli jen písničky, a pak žasli, že jsme z Ruska. Nečekali, že tam vůbec někdo takovou muziku hraje.“
Zcela jiným směrem se vydala kapela NRKTK z Moskvy. Andrej Kasaj a Jevgenij Gorbunov, oba z Dálného východu, spojili v písni Puma (Пума) aktuální zvuk newyorských dance-punkových kapel typu The Rapture s úmyslně naivním ironickým textem. V roce 2007 se demo NRKTK rozšířilo přes hudební komunity na LiveJournalu jako nákaza a kapela se přes noc stala indie hvězdou. Dva roky po sobě hrála na Pikniku Afiši na hlavním pódiu vedle Mumij Trollu, Editors a Madness. Singl Puma fungoval málem jako hymna generace hipsterů a při každém živém provedení publikum doslova stálo na hlavě. V roce 2011 NRKTK nahráli cover Karnavala.net od Mumij Trollu pro jejich tributové album. Kruh se uzavřel.
A pak přišel Ivan Dorn (Иван Дорн).
Stycamjen a znovuzrození popu
Dorn, narozený v Čeljabinsku, ale vyrůstající na Ukrajině, nebyl typický ruský popový zpěvák. Bývalý člen dua Para normalnych (Пара нормальных) v roce 2011 vydal singl Stycamjen (Стыцамэн), který jako blesk proťal celý postsovětský prostor. Existuje skvělé video z festivalu Novaja volna (Новая волна) 2012 v Jurmale. V hledišti sedí znuděné publikum, na pódiu se střídají bezvýrazní interpreti. Pak ohlásí Dorna. Ten vyběhne na pódium v botkách na růžových platformách, začne zpívat Popytku No. 5 (Попытка № 5) od Via Gry, rozjede s publikem dialog jako MC, udělá na pódiu punkový cirkus a nakonec vyleze na klavír Konstantina Meladzeho. Celý sál přejde vmžiku z otupělosti do frenetického nadšení.
Hudební novinář Nikolaj Reďkin o tom řekl: „Dorn přinesl do popu novou energii a ostatní ukrajinští umělci, Monatik, Maks Barskich, Vremja i steklo, s ní začali pracovat, každý po svém.“ Časopis Afiša Daily v žebříčku nejlepších postsovětských alb od roku 1991 do roku 2021 umístil Dornův debut Co’n’Dorn na první místo. Výše než Kino, AukcYon, Mumij Troll i t.A.T.u. Redaktor Nikolaj Ovčinnikov výběr zdůvodnil následujícím způsobem: „Všechno, co dnes v naší popové hudbě existuje, vzešlo odtamtud – z těch šestnácti skladeb.“
Dorn svým výzvou „nestyď se“ vesele boural zastaralé estrádní šablony. A co víc, předznamenal masivní příliv ukrajinských umělců do ruského popu, který vyvrcholil v polovině desátých let. Maks Barskich (Макс Барских), Loboda (Лобода), Vremja i steklo (Время и стекло), Monatik (Монатик), ti všichni zpívali rusky, ale zněli jinak než ruští interpreti. Uvolněněji, tanečněji, experimentálněji. Kyjev se proměnil v jedno z hlavních měst nové hudební módy. O důsledcích rozpadu tohoto společného prostoru si povíme později.
Současně se na opačném pólu scény dělo něco méně hlasitého, ale neméně důležitého. Kapela Glintshake, později přejmenovaná na GŠ (ГШ), kterou vedla Kaťa Šilonosova, se inspirovala sovětskou avantgardou – Žannou Aguzarovovou nebo skupinou Zvuki Mu. Místo aby napodobovala západ, obrátila se dovnitř země, k vlastní tradici. Tento obrat od anglických textů zpět k ruštině, od napodobování k sebevědomé lokálnosti, se brzy ukáže jako jeden z určujících momentů celé druhé dekády.
Pussy Riot – politizace jako druh protestu
V únoru 2012 vběhly tři členky kolektivu Pussy Riot, Marija Aljochinová, Naděžda Tolokonnikovová a Jekatěrina Samucevičová, do chrámu Krista Spasitele v Moskvě a provedly před oltářem punkovou modlitbu Bohorodičko, vyžeň Putina (Богородица, Путина прогони). Následoval soud, mediální bouře a dvouletý trest v kolonii. Případ přesáhl hudební rámec a stal se jedním z nejhlasitějších soudních procesů dekády. Na podporu dívek vystoupily Madonna, Sting, Yoko Ono i Red Hot Chili Peppers.
Pussy Riot nikdy nebyly kapelou v tradičním smyslu. Tolokonnikovová sama přiznávala, že její zpěv stojí za houby. Ale o kvalitu zpěvu tu nešlo. Šlo o gesto. A to gesto mělo důsledky, které daleko přesáhly jeden chrám a jednu píseň – ukázalo, že v Putinově Rusku se prostor pro jakoukoliv formu hudebního protestu dramaticky zužuje.
Nová ruská vlna: sankce, post-punk a rapový výbuch (2014–2019)
Rok 2014 byl dalším předělem na hudební scéně. Anexe Krymu, válka na Donbasu, západní sankce a prudký pád rublu, to všechno zasáhlo hudební průmysl tvrdě, ale paradoxně i plodně. Dovážet zahraniční hvězdy se najednou nevyplatilo. A uvolnil se tak prostor pro domácí scénu.
Estetika paneláků
Post-punk, původně inspirovaný západním zvukem Joy Division nebo Bauhaus, začal v Rusku obrůstat vlastními významy. Přestal být jen napodobením žánru a proměnil se v hudbu, která opěvuje místní estetiku – šedé paneláky, dvory plné louží, melancholii průmyslových měst. Posluchačům této hudby se později začalo říkat dumeri (думеры). Byli to lidé, kteří vyrostli v provinčních městech, a kteří nacházeli krásu v atmosféře pozvolného rozkladu.
Motorama (Моторама) z Rostova na Donu hrála temný a přísný post-punk a od roku 2012, kdy podepsala smlouvu s francouzským labelem Talitres, objela Evropu, Latinskou Ameriku i Čínu.
Bujerak (Буерак), Sonic Death, Plocho (Плохо), Spasibo (Спасибо) – to jsou jména, která kolem roku 2014 začala kolovat po sociálních sítích. Kapela Sonic Death vedená Arsenijem Morozovem hrála záměrně nekvalitní lo-fi hudbu v ruštině, jako protiváhu uhlazené, anglicky zpívající hlavní scéně. Morozov to formuloval jasně: „U Padla Bear Outfit byli slavjanofilové, u Pompeyi západníci.“ Postoj, že ruská nezávislá hudba nemusí napodobovat Západ, aby byla zajímavá, se stal programem celého hnutí.
V roce 2014 otevřel producent Alexandr Ionov v Petrohradu klub Ionotěka (Ионотека), který dal vzniknout vlastní estetice a subkultuře. Z Ionovova labelu vzešly projekty jako Grečka (Гречка), Ritualnyje uslugi (Ритуальные услуги) nebo Chozjajstvennoje mylo (Хозяйственное мыло). Indie kapely kolem Ionotěky vytvořily kompaktní subkulturní společenství s vlastní tváří. Podivínskou, svébytně ruskou a vzdálenou moskevskému mainstreamu.
Festival Boľ a export nové vlny
Všechno tohle nové v ruské hudbě potřebovalo nějak zastřešit. A tak vznikl festival Boľ (Боль), který v roce 2016 založil Stěpan Kazarjan. „Byla to reakce na množství nových ruskojazyčných kapel, hlavně post-punkových,“ vysvětloval. „A reakce na přesycenost anglojazyčnou hudbou na ruské scéně. Název Boľ byl trochu zasmušilý, jako všechny ty kapely.“ Během tří let se ale z festivalu stala hlavní výkladní skříň celé generace. A navíc motor exportu. Kazarjan organizoval showcasové turné po Evropě, kapely jako Shortparis, GŠ nebo Lucidvox hrály na KEXP, na berlínském Pop-Culture, na britském Great Escape.
Hudební redaktor Večerního Urganta Sergej Mudrik o Boli napsal: „Undergroundová scéna se snaží uchovat si svou věrohodnost a originalitu, přitom ale pracuje podle mainstreamových marketingových pravidel trhu. Což je naprosto v pořádku v době, kdy se v Rusku nedá z muziky pořádně vyžít.“
Shortparis – performance jako životní progrm
Uprostřed této vlny se vynořila kapela, která se vzpírala každému popisu. Shortparis (Шортпарис) založil v roce 2012 v Petrohradu Nikolaj Komjagin z Novokuzněcka spolu s Alexandrem Ioninem a Pavlem Lesnikovem. Debut Dočeri (Дочери, 2013), inspirovaný francouzským šansonem a ruským romansem, nebyl zatím tak prudce originální. Průlom přišel s albem Pascha (Пасха, 2017), kde už všechny texty byly rusky, a definitivně s deskou Tak zakaljalas stal (Так закалялась сталь, 2019), kterou kritik Alexandr Gorbačov označil za „ultimativní ruskou popovou hudbu roku 2019 – roku, kdy hip-hop poprvé ustoupil z čela hitparád a nechal prostor něčemu jinému.“
Jenže Shortparis nebyli jen hudba. Jejich koncerty byly performancí na hranici divadla, obřadu a provokace. Klip Strašno (Страшно, 2018), ve kterém androgynní gopnici v tričkách s výhružnými nápisy tančí v tělocvičně typické ruské školy společně s dělníky ze Střední Asie v oranžových vestách, zasáhl posluchče jako úder. Britský kritik John Doran z magazínu The Quietus o nich napsal, že pokračují v odkazu Sergeje Kurjuchina: „Ambiciózní, bombastičtí, neuvěřitelně pretenciózní, erotičtí, vzrušující, nepřišpendlitelní, neurčitě deviantní, skvělí k tanci a plní revolučního potenciálu.“
Komjagin byl v civilním životě tichý petrohradský intelektuál s uměnovědným vzděláním. Na pódiu se měnil v bytost s zvláštním půvabem, kterou kritici přirovnávali k různým postavám, od Plumbuma po Kurjuchina. Po únoru roku 2022 se Shortparis postavili proti válce a jejich koncerty v Rusku začaly být rušeny. Kapela se proto přesunula do Evropy, v letech 2024-2025 objela i Čínu. Dvacátého února 2026 Komjagin zemřel. Bylo mu devětatřicet let, selhalo mu srdce po tréninku boxu. Rozloučení proběhlo ve Fjodorovském chrámu v Petrohradě, kde se přišly rozloučit stovky lidí. Byl pohřben na Smolenském hřbitově. Zpěvák Filipp Kirkorov, persona z jiného hudebního vesmíru, napsal: „Odešel úžasný a geniální člověk. Snil jsem o tom, že se s ním seznámím. Nestihl jsem to.“ Hudba Shortparis zní ve filmech Leto (Лето), Kapitán Volkonogov zběhl (Капитан Волконогов бежал), Čajkovského žena (Жена Чайковского) i Limonov: Balada (Лимонов. Баллада).
Rap – od undergroundu k národní posedlosti
Současně s post-punkovou vlnou probíhal v desátých letech rapový třesk, který postupně překryl všechno ostatní. Ruský rap existoval už od devadesátých let, jak jsme zmínili v předchozím díle, ale teprve v další dekádě se proměnil z okrajového žánru v dominantní hudební sílu.
Klíčovou postavou scény se stal Miron Fjodorov, vystupující jako Oxxxymiron. Jako snad jediný ruský interpret graimu v ruštině získal uznání nejen domácích, ale i zahraničních kritiků. Jeho texty, přetékající kulturními odkazy a slovními hrátkami, posunuly laťku toho, co se od ruského rapu očekávalo. Rapová bitva Oxxxymiron versus Slava KPSS (Слава КПСС) z roku 2017 nasbírala desítky milionů zhlédnutí a stala se kulturním fenoménem přesahujícím hudbu.
Timati (Тимати) mezitím vybudoval label Black Star, pod kterým debutovali Jegor Krid (Егор Крид), L’One a další. Vasilij Vakulenko, známý jako Basta (Баста), založil producenské centrum Gazgolder s interprety jako Guf (Гуф), Smoky Mo a Skriptonit (Скриптонит). Oba labely měly odlišnou estetiku, ale jejich publikum se často překrývalo.
Na podzim 2018 se rapová scéna ocitla ve středu politického zájmu. Rapper Husky (Хаски) byl v Krasnodarsku zatčen přímo na pódiu a odsouzen k dvanáctidennímu vězení. Napříč zemí se rušily koncerty rapperů pod záminkou propagandy sebevražd, drog a extremismu. Na sociálních sítích se dokonce objevil návod pro uvědomělé rodiče, jak organizovaně mařit vystoupení nemravných hudebníků. FSB a policejní Centrum pro boj s extremismem sestavovaly seznamy nežádoucích interpretů, což výrazně připomínalo sovětské soupisy „ideově závadných“ umělců.
Makarevič celou situaci označil za schizofrenii: „V prezidentské administrativě říkají: ,Nedělejte rapperům problémy.‘ Kiseljov říká: ,Nedělejte rapperům problémy.‘ A nějaký místní policista, ten to prostě dál dělá. Co to je, když ne rozštěpení osobnosti?“
IC3PEAK – od witch-house k protestu
Duo IC3PEAK, Nasťa Krasilinová a Nikolaj Kostyljov, začínalo v roce 2014 jako anglicky zpívající witch-houseový projekt zaměřený na zahraniční publikum. První nahrávky vydali na portlandském labelu STYLSS, hráli v Brazílii, Mexiku, Francii. V roce 2017 ale přešli na ruštinu a v roce 2018 vydali album Skazka (Сказка), kde zazněly verše „Na mě se dívá celé Rusko, ať všechno hoří.“ Od toho okamžiku jim po celé zemi začali rušit koncerty. Z witch-houseu se stala protestní hudba a z IC3PEAK jedni ze symbolů odporu.
Elektronika na export
Zatímco rocková a rapová scéna bojovala o domácí prostor, elektronická hudba si z Ruska trvale nacházela cestu ven. Nina Kraviz, původem z Irkutsku, pracovala jako zubařka ve školce, psala pro časopis Ptjuč a hrála v moskevské indie kapele, než se pustila do elektroniky. V roce 2017 ji britský magazín Mixmag vyhlásil nejlepším DJem roku. Dnes je zřejmě nejvýraznější festivalovou hvězdou s ruským pasem.
Kedr Livanskiy (Кедр Ливанский) neboli Jana Kědrinová (si získala pozornost Pitchforku jemným elektronickým popem s ozvěnami perestrojkové estrády. Apple Music si ji vybrala jako tvář ruské elektroniky pro svou reklamní kampaň. V roce 2018 vystoupila na festivalech Primavera Sound a Melt.
Kaťa Šilonosovová, o níž jsme se zmínili v souvislosti se skupinou GŠ, pod sólovým projektem Kate NV (Кейт НВ) vydala v roce 2020 album Room for the Moon, které se dostalo do ročního výběru magazínu Pitchfork. Spolupracovala s Nicolasem Godinem z Air a Einžel Deradurianovou z Dirty Projectors. Její hudba, ať už s GŠ nebo sólově, představuje ten typ ruského zvuku, na který je svět skutečně zvědavý — nikoliv proto, že by napodoboval Západ, ale proto, že nabízí něco, co jinde neexistuje.
Pop přelomu dekád – TikTok, nostalgie a neopop (2017–2021)
Rok 2017 bývá v ruském popkulturním povědomí vzpomínán s intenzitou, jakou si obvykle zaslouží jen mnohem vzdálenější epochy. Novinář Nikolaj Reďkin o něm natočil dvě videa, Jak se v roce 2017 zrodila nová pop-hudba a Tohle byl nejlepší rok pro ruskou indie hudbu, a na YouTube se pod heslem „rok 2017″ válí nepřeberné množství nostalgického obsahu. Nová ruská generace netouží po návratu roku 2007. Touží po roce 2017. Protože tehdy byla ruská kultura plná obnovené popové hudby, znovuzrozeného rapu a nových významů.
V tomto roce přichází například duo Roma Malběk a Sjuzanna (Рома Мальбэк и Сюзанна) s hitem Ravnodušije (Равнодушие). Pracují s atmosférou odtažitosti, zamlženým zpěvem a romantikou panelákových sídlišť v pozadí klipu. Tomuto stylu se později začalo říkat neopop.
Monetočka (Монеточка) vydala skladbu Poslední diskotéka (Последняя дискотека) s upřímným textem o dospívání, Jah Khalib vnesl do ruského mainstreamu zvuk takzvaného kaljánového rapu v písní Lejla (Лейла). A do taneční hudby vpadli Feduk a Eldžej, kteří v následujícím roce stvořili megahit Rozovoje vino (Розовое вино).
Rok 2017 přinesl ještě jednu důležitou změnu. Sociální síť VKontakte zavedla placené sdílení hudby a přestala být jejím pirátským zdrojem hudby. I ruský internet konečně umožnil muzikantům na vlastní tvorbě vydělávat. Marija Fjodotovová, zástupkyně labelu LEJBL a vzdělávací platformy Musical Wave School, k tomu poznamenala: „Internet nesmírně pomáhá v emocionálním a hodnotovém propojování lidí. Vznikají skvělé lokální fenomény, celé světy, které naši potomci budou za čtyřicet let s nadšením studovat v digitálních archivech.“
Morgenstern, pandemie a nostalgie po nultých letec
Rok 2020 přinesl covidovou pandemii a s ní proměnu všech sfér života. Lidé trávili víc času na internetu, méně se potkávali naživo, a začala éra krátkých videí na TikToku. Nejvýraznější postavou této doby se stal Morgenstern (Моргенштерн), neboli Ališer Morgenstern Valejev, který spolu s Eldžejem vydal hit Cadillac. Společně s Morgensternem získal popularitu jeho producent Slava Marlow.
Rok 2020 lze pokládat za vrchol ruského rapu. Z deseti nejlepších alb roku podle časopisu The Flow bylo osm rapových. Feduk, Mnogoznaal, Matrang, LSP a další tvořili novou generaci, pro niž byla hudební kariéra nerozlučně spjata se sociálními sítěmi.
Producent Nikita Linberg to shrnul: „Bez vertikálního videoobsahu se dnes neobejdete. Je to jedinečný, bezplatný a hlavně fungující způsob. Utratíte spoustu peněz za klasickou propagaci a utře vám nos umělec, který prostě natáčí videa na koleně ke svým demáčům.“
Zároveň se v popu prosadil pozoruhodný jev: nostalgie po nultých letech. Vznikl pro něj dokonce neoficiální název žukov-pop (жуков-поп). Hudba připomínající nenáročné melodie skupiny Ruki Vverch (Руки Вверх). Tima Běloruskich (Тима Белорусских), Niletto a Cream Soda dokázali sloučit ironii s upřímnou láskou k jednoduché nostalgické hudbě. Jejich klipy stylizované do devadesátek a nultých let fungovaly jako útěk do bezpečnějších časů. Linberg k tomu dodal: „Nové žánry se zpravidla dlouho neudrží, protože jsou jednotvárné. Jakmile jeden umělec s novým žánrem prorazí do čela hitparád, všichni se po vyšlapané cestě rozběhnou za ním. A tím se ztrácí původnost.“
K nostalgii po nultých se na přelomu let 2023 a 2024 přidala ještě výraznější vlna – reworky a remaky klasických hitů z přelomu tisíciletí. Big Baby Tape natočil Hoodak MP3, Lil Krystalll vydal Ja budu (Я буду), OG Buda s Jegorem Kridem předělali Plačut nebesa (Плачут небеса) a Instasamka (Инстасамка) přezpívala Moj marmeladnyj (Мой мармеладный) od Kati Lel. V létě 2025 vyšly dokonce v jeden den dva nezávislé reworky písně Moskva – Vladivostok od Julije Savičevové. Na módní akci Ömankö Day v létě 2025 byla hlavní hvězdou Taťjana Bulanovová (Татьяна Буланова), na festivalu Eto baza (Это база) vystoupil Dmitrij Malikov vedle raperů Saluki a Slušaj ekzorcist, a na petrohradských Allych plavbách zpívali absolventi konzervatoře pod vedením Naděždy Kadyševové. Hranice mezi „vážnou“ a „nevážnou“ hudbou, mezi „alternativou“ a „popem“ se na přelomu dvacátých let prakticky setřely.
Válka a kulturní zlom (2022–2026)
Dvacátého čtvrtého února 2022 se ruská hudební scéna rozlomila vedví. Doslova přes noc.
Odchody
Z Ruska odešly mezinárodní labely Universal Music Group, Sony Music a Warner Music Group. Západní hvězdy zrušily koncerty. My Chemical Romance, Placebo, Green Day, Rammstein, Slipknot, Imagine Dragons a desítky dalších. Zahraniční festivaly vyřadily ruské umělce z programů. Milánská La Scala, Metropolitní opera v New Yorku i londýnský Covent Garden vypověděly smlouvy s ruskými interprety.
A odcházeli i domácí. Značná část umělců opustila zemi. Někteří odešli hned, jiní odcházeli postupně. Ruskojazyčná hudební scéna se rozštěpila na dva tábory, ne pouze zeměpisně, ale i hodnotově.
Deukrajinizace
Nejtěžší ránu utrpěl společný rusko-ukrajinský hudební prostor, který přes všechna napětí po roce 2014 stále fungoval. Ivan Dorn jako jeden z prvních přerušil veškeré aktivity v Rusku. Jeho label Masterskaja (Мастерская) uzavřel katalog pro přehrávání v Rusku a Bělorusku. Chystaný ruskojazyčný album Dorn nevydal. V rozhovoru pro The New York Times řekl, že se pokoušel vybudovat kulturní most mezi sousedními zeměmi, ale tato mise je nyní nesplnitelná.
Maks Barskich (Макс Барских) odešel z ruského trhu, vstoupil do ukrajinské armády a vyzval ostatní kolegy k solidaritě. Jeho producent Alan Badojev později řekl, že tento krok je stál asi tři sta tisíc dolarů čtvrtletně – tolik činily příjmy ze streamovacích platforem v Rusku. Následovali Monatik, Dorofejeva (Дорофеева), Potap a Nasťa (Потап и Настя), Onuka, Jamala, Alyona Alyona i Kalush. Loboda (Лобода) a Luna (Луна) nestáhli starší nahrávky z ruských platforem, ale nové v Rusku nevydávají. Andrej Chlyvňuk z Bumboxu (Бумбокс) vstoupil do ukrajinské územní obrany a natočil virální video, kde na Sofijském náměstí v Kyjevě zpívá s automatem v ruce píseň Červona kalina. Na jeho nahrávku reagovala britská skupina Pink Floyd skladbou Hey Hey Rise Up.
Zůstali ti, kteří svou kariéru spojili s Ruskem natrvalo. Anna Asti (Анна Асти), vlastním jménem Anna Dzjubová z ukrajinských Čerkas, vydala v červnu 2022 sólový debut Feniks (Феникс), který získal všechny hlavní ruské hudební ceny. K válce se nevyjádřila. Ukrajinská média ji označují za „prodejnou děvku“ a „putinistku,“ její písně se ale poslouchají i na Ukrajině. Její případ ukazuje, jak tenká je hranice mezi pragmatismem a kolaborací, a jak málo prostoru pro neutrální postoj v současné situaci zbývá.
Novinář Nikolaj Reďkin celou situaci zhodnotil: „Odchod ukrajinských umělců je samozřejmě znát. Ale prázdné místo rychle zaplnili Rusové. Na místo Luny přišla Tosja Čajkina (Тося Чайкина). Na místo Kirilla Blednych z Pošloj Molli nastoupil Gleb Viktorov z kapely Tri dňa doždja (Три дня дождя). Došlo ke svéráznému „importozamješčeniju“.“
Hudební kritik Alexandr Gorbačov to formuloval ostřeji: „Zatímco ruská televize Ukrajince dehumanizovala, ukrajinští umělci humanizovali ruskou estrádu.“
SHAMAN a politizace mainstreamu
Nejnápadnějším a nejrozporuplnějším hudebním fenoménem roku 2022 se stal SHAMAN. Jaroslav Dronov, absolvent soutěže Golos (Голос). Nebyl prvním interpretem tzv. vlastenecké hudby. Před ním tu byli Ljube i Oleg Gazanov (Олег Газманов). Ale v éře globalizace a internetu zněla píseň Ja Russkij (Я Русский) zpočátku komicky, až absurdně. Nakonec si ale vybudoval mohutnou fanouškovskou základnu. Hudba se stala nejjednodušším způsobem, jak si v nejistém světě nahmatat vlastní identitu.
V roce 2024 politizace zasáhla další interprety. Instasamka (Инстасамка), která si dříve budovala image ruské Cardi B, natočila píseň Pampim něfť (Пампим нефть) a stala se příkladem umělce, který stanul před volbou: buď být hlasitý patriot, nebo nastane konec kariéry v dosavadní podobě. Jiní se rozhodli zůstat mimo politiku a prostě tvořit hudbu. V současném Rusku ale i to prostě tvořit hudbu představuje volbu s důsledky.
Lokální scéna a „noví hodní“
Pod povrchem politizace a izolace ale scéna žije. A místy žije překvapivě čile. Festival Piknik Afiši (Пикник Афиши) se po dvouleté pauze vrátil. Přibývají lokální festivaly – moskevský Motherland, udmurtský Uletaj (Улетай). Festivalový turismus se stal novým fenoménem. Zároveň ale platí, že programy festivalů se stávají stále jednotvárnějšími. Kapel totiž nepřibývá tak rychle jako pořadatelů, a všichni potřebují tytéž tváře, které zaručeně přitáhnou diváky.
Výzkum Institutu hudebních iniciativ (ИМИ) za rok 2025 ukázal, že přibližně devadesát procent nejhranějších skladeb na ruských platformách pochází od ruských nebo ruskojazyčných interpretů, stejně jako v roce 2021. Žánrové hranice mezi rapem, popem, elektronikou a rockem se přitom prakticky setřely.
Jedním z nejvýraznějších hudebních jevů posledních dvou let se stal směr nazývaný „noví hodní“ (новые добрые). Jde o indie rockové umělce, kteří zvolili přátelský a laskavý tón vůči posluchačům. Hudebně mohou znít jakkoli, ale spojuje je téma lásky, lidskosti a dobroty. Skupina Bond s knopkoj (Бонд с кнопкой) hraje indie folk od roku 2020, ale teprve na jaře 2025 jejich píseň Kuchni (Кухни) ovládla čelo hitparád Jandex.Muzyki i VK Muzyki a odsunula rapery i popové hvězdy. Beautiful Boys zpěváka Ivana Podgorodneva zasáhli publukum textem Takaja něžnaja ljubov (Такая нежная любовь), který se rozšířil po telefonech po celé zemi. Sirotkiin (Сироткин), Rušana, Svidanije (Свидание), Bjuro (Бюро), tato jména tvoří mapu scény, kterou novinář Nikolaj Ovčinnikov popsal jako „srdečnou akustiku, rozloženou do všech ožných podob, nový ruský soul, nový městský romans.“
Vedle „hodných“ ale roste i rádoby drsný proud. Tzv. Pacanskyj rap znovu uvedl do hudební kultury obraz „našeho chlapíka“ – prostého a čestného kluka, který se navzdory pouliční minulosti snaží dokázat v životě něco víc.
Na druhém konci spektra jsou nefoři (нефоры) – subkultura bez ostrých hranic, ale s vlastní vizuální identitou. Sdružení Viperr naplnilo dvakrát po sobě moskevský Stadium, soundcloudoví umělci jako Shadowraze pronikli do běžných hitparád. Projekt Durka (Дурка), který se označuje za „hlas nové neformální kultury,“ nasbíral přes osmdesát tisíc odběratelů.
A ještě je tu nový folk. Daleko od hlavního proudu, ale stále živý. Nadežda Kadyševová se na koncertních pódiích proměnila z hrdinek babiččina rádia v ironicky i neironicky milovanou hvězdu generace TikToku. Ay Yola, Toloka Ensemble, Zventa Sventana (Звента Свентана), kapela Chvoja (Хвоя) nebo Komony (Комонь) pracují s folklorní surovinou způsobem, který by mohl zajímat i publikum za hranicemi, kdyby k tomu publikum mělo přístup.
Čtvrtstoletí v pěti větách a jedné otázce
Od rokapopsu Ilji Lagutěnka přes glamour korporativů, hipsterský boom, rapovou explozi, post-punkovou renesanci a festival Boľ až po kulturní izolaci, politizaci mainstreamu a smrt Nikolaje Komjagina – čtvrtstoletí ruské hudby se nedá shrnout do jedné rovnice. Ale jeden motiv se vine celým příběhem: hudba v Rusku vždycky reagovala na to, co se dělo kolem ní, a vždycky za to platila.
Publicistka Marija Fjodotovová to vyjádřila následovně: „Mnohem častěji cítím naději. A stále silněji vnímám, že právě teď se v ruské hudbě tvoří něco nového a živého. Tvoří se to ne díky okolnostem, ale navzdory jim.“
Hudební scéna je rozpolcená, export téměř neexistuje, prostor pro kritický hlas se zúžil na minimum. A přesto vznikají písně, kapely, festivaly. Někde v petrohradském klubu teď možná hraje kapela, jejíž jméno zatím nikdo nezná, ale která za pár let bude definovat zvuk celé generace. Tak to v ruské hudbě fungovalo vždycky. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to tentokrát mělo být jinak.
Otázka, kterou si příští generace bude klást, zní jednoduše: co z toho všeho přežije?