Než se pustíme do divokých a bouřlivých devadesátých let, bylo by dobré uzavřít sovětské období přehledem toho, na co mohl tehdejší rocker hrát. Dnešní díl je věnovaný kytarám a aparátům, v příštím se budeme věnovat elektronickým nástrojům a umělcům z celé sovětské éry, kteří je používali.
Fender Stratocaster vznikl tak, jak věci vznikají v otevřených společnostech. Jeden člověk s pájkou, obchůdkem na opravu rádií a obsesivní zálibou v detailech strávil léta zkoušením, patentováním a sledováním toho, co muzikanti na americkém jihozápadě skutečně potřebují. Leo Fender nebyl muzikant, nikdy se nenaučil na kytaru hrát, ale naslouchal těm, kdo hráli, a stavěl nástroje, které reagovaly na jejich požadavky: čistý zvuk, jednoduchá údržba, spolehlivý nástroj pro kapely hrající ve stodolách a na parketech, kde se tehdy rodil rock’n’roll.
V SSSR kytarový průmysl vznikl jinak. Přišla stranická direktiva zajistit vokálně-instrumentálním ansámblům (ВИА) hudební nástroje, a desítky závodů po celém svazu dostaly výrobní plán. Závod na námořní techniku v Kačkanaru, továrna na akordeony v Borisově, Moskevská experimentální továrna bajanů Sovětské armády. Ano, přesně tak se jmenoval závod, který v Moskvě vyráběl elektrické kytary – Экспериментальная фабрика баянов имени Советской армии. Leo Fender měl obchůdek s rádii. Sověti měli továrnu na bajany.
Výsledek byl předvídatelný. Sovětský kytarový průmysl vyrobil zhruba šedesát modelů elektrických kytar ve více než desítce závodů, a ačkoli žádný z nich nedosáhl ani průměrné úrovně středního segmentu západní produkce, každý byl svérázný. A svéráznost má hodnotu – zvláště když na těchto nástrojích vznikla hudba, která přežila.
Než začala tovární výroba
V první polovině šedesátých let začalo spousta sovětských puberťáků cítit potřebu svírat krk elektrické kytary. Po vzoru Beatles nebo Rolling Stones. Jenže žádné takové kytary v SSSR nebyly. Nebo byly, ale nedostupné. Musima z NDR stála 170 rublů, česká Jolana 230. Při průměrné měsíční mzdě 140 rublů to byl často nedosažitelný sen. Sovětská mládež proto sáhla po pájce a pilce. Biografie většiny muzikantů té generace začínají stejnou větou: První kytaru jsem si vyrobil sám. Podle fotografií. Z dřevotřísky.
Baskytarista Igor Jablakov vzpomínal, jak si s kolegy z budoucího ansámblu Alexandra Barykina odnesli z místní polikliniky stolky z čekárny. Ze dvou kusů nábytku vznikly dvě kytary. Těla vyřezávali lupenkovou pilkou na hodinách pracovní výchovy. Tvar kytary si vymýšleli sami, mechaniku vzali z akustiky. Jurij Jurov z legendárního ansámblu Elektron, šel ještě dál. Vyřezal si basovou kytaru z pěnového polystyrénu. Stolař ze sousedství mu vyrobil krk, známý lakýrník celý korpus nastříkal modrou barvou.
Snímače nikdo nevyráběl, ani neprodával. Ale kdosi zjistil, že ze sluchátka telefonního automatu jde vyjmout mikrofon, který po úpravě výborně poslouží jako kytarový snímač. V Lubercích, kde sídlila Barykova kapela v té době přestaly fungovat skoro všechny veřejné telefonní automaty…
I získávání strun by vydalo na epochální příběh. V Rize, tehdy asi nejrozvinutější hudební scéně SSSR, začal používat v roce 1961 Zenon Januškas se skupinou Revengers jako první v zemi baskytaru. Basové struny v obchodech nebyly, takže si na kytaru natáhl dráty z klavíru. Dost často mu krvácely prsty.
V Moskvě se situace mírně zlepšila v roce 1963, když soudruzi z NDR začali na výstavišti v Parku kultury Maxima Gorkého prezentovat své hudební nástroje. Jurij Jurov s kolegy tehdy hráli na vystavených nástrojích celý týden jako živá reklama pro pořadatele, a jako odměnu dostali z ambasády NDR sadu basových strun.
Největší oříšek tvořilo shánění aparatury. Časopis Radio uveřejnil v jednom čísle schéma nízkofrekvenčního zesilovače se vstupem pro snímač. Redakce měla zřejmě na mysli přístroj pro domácí radioamatéry, ne rockové kapely, ale elektrická schémata si jsou příbuzná. Vladimír Rackevič z Rubinové ataky to popisoval následujícím způsobem: Zesilovače jsme si dělali sami. Bedny jsme stavěli z dřevotřísky. Byly to obrovské, těžké krámy, kterým jsme říkali tchyně. Jeden člověk je ani neunesl, musely se nosit ve dvou. Ale naši fanoušci je za vstupenku zdarma nosili s radostí.
Reproduktory občas prodávaly prodejny pro radioamatéry. Za rubl a půl až tři. Nejlepší prý byly oválné. Nejlepší ale stejně bylo ukrást reproduktor z KINAPU, tedy z kinoaparatury. Kina po celém svazu v té době přicházela o repráky neskutečnou rychlostí. Kinematografické reproboxy zněly výborně. Gradskij vzpomínal, jak jedno léto hráli na tanečních zábavách na Krymu, a při odjezdu zjistili, že bedny se nedokážou dostat do vlaku dveřmi. Přikázal tedy rozbít dřevotřískové skříně a vzít s sebou jen samotné reproduktory.
Na konci šedesátých let se v Moskvě objevil člověk, který celou scénu změnil víc než kdokoliv jiný. Jmenoval se Viktor Keda (Виктор Кеда) a působil na fyzikální fakultě MGU. Keda začal vyrábět efektové krabičky. Fuzzy, flangery a phasery. Přišel na způsob, jak je sestrojit, bez přístupu k zahraničním originálům. Bez návodu, čistě ze základě svých znalostí z fyziky a elektroniky. Po absolvování fakulty bohužel odešel z hudební scény a věnoval se výzkumu vesmírné techniky. Jurij Valov, kytarista Skyfů, emigroval v roce 1975 do Ameriky a pracoval tam s Mikem Matthewsem, zakladatelem Electro-Harmonix – první americké firmy, která začala sériově vyrábět kytarové efekty. Matthews byl fascinován, když mu Valov vyprávěl o Kedovi. Sám začal pracovat na fuzzech a flangerech o několik let později než Keda.
Šedesát modelů kytar, všechny pod přezdívkou Ural
Katalog sovětských elektrických kytar čítá zhruba šedesát modelů z více než deseti závodů. Většina pamětníků je zná pod jedním názvem – Ural. Tedy říkalo se jim taky polena nebo dřevo. Ural byl ale nejznámější kus dřeva, proto to jméno jaksi zobecnělo. Jenže pohled na všech šedesát typů sovětských kytar, od leningradské Toniky po jerevanský dvoukrký Krunk, ukazuje, že sovětský kytarový průmysl nebyl úplně homogenní. Kytary byly různě špatné, různě zajímavé a některé i skoro použitelné.
Tonika (Тоника) – první pokus
Leningradská továrna hudebních nástrojů jménem Lunačarského zahájila sériovou výrobu elektrické kytary Tonika v roce 1967. Jde o první sériově vyráběnou sovětskou celomasivní (solid body) elektrickou kytaru. Vývoj trval roky, protože inženýři neměli přístup k zahraničním vzorům a v podstatě znovu vynalézali kolo. Výsledný tvar těla se nepodobal ničemu již existujícímu. Relativně ergonomický krk měl hlavici připomínající Gibson Firebird. Prototyp nejspíš vycházel z výrobků italské značky EKO, jejímiž nástroji se zásobovala řada profesionálních sovětských VIA na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V obchodech se Tonika objevila v roce 1967 za 180 rublů, tedy za více peněz, než byla průměrná měsíční mzda inženýra. V Leningradu se vyráběla pět let. Pak výrobu přebraly závody ve Sverdlovsku, Rostově a Ordžonikidze, každý s mírně odlišnou elektronikou.
Ural 650 (Урал 650) – legenda pro všechny účely
Sverdlovský závod klávesových hudebních nástrojů začal v sedmdesátých letech vyrábět elektrickou kytaru s číslem 650, v lidové mluvě přezdívanou Ural. Bylo jich vyrobeno přes sto tisíc kusů jen v jednom závodě, a výroba probíhala zároveň v Rostově, Ordžonikidze a Borisově.
Ural 650 má tři jednocívkové snímače, šest přepínačů a čtyři potenciometry. Přepínačů bylo skutečně šest. Tři spínaly jednotlivé snímače, tři ovládaly tónovou clonu. V praxi část z nich na zvuk nijak nepůsobila, nebo přestala fungovat hned po prvním použití. Výsledkem byl nástroj s vizuálně sugestivní svrchní deskou, která vypadala jako palubní deska letadla, a který zněl jako… Ural. Kdo uměl pájet, mohl si část elektroniky předělat do použitelného stavu. Kdo neuměl, hrál na to, co dostal.
Zvláštní pozornost zasluhuje jubilejní série z roku 1977 k šedesátému výročí Velké říjnové revoluce. Kytary z této série měly speciální design: černočervený přechod barev a na ochranné destičce nad snímači stylizovaný obrázek křižníku Aurora. Kytara s křižníkem Aurora na těle. To je sovětský rock’n’roll v kostce.
Modifikace 650A (Урал 650А) přinesla mírně lepší krk a tvar těla inspirovaný modelem Fender Jaguar. Elektronika byla identická.
Kytary ze závodů MPO Kavkaz
Výrobní sdružení MPO Kavkaz (МПО Кавказ), sdružující závody v Rostově na Donu a Ordžonikidze, vyrábělo pod různými názvy celou řadu modelů. Nejrozšířenější byly Aelita a Aelita-2 (Аэлита, Аэлита-2). Byly to celomasivní kytary s s výztuhou v krku (truss rod), relativně přijatelnou ergonomií krku a standardní sovětskou elektronikou. Aelita-2 měla krytky snímačů z polyetylénu místo kovových. Podle sovětských odborníků to mělo mít vliv na trochu lepší výsledný zvuk.
Specialitou rostovského závodu byla kytara Stella (Стелла). Měla čtyři snímače, stereofonní výstup, vestavěný předzesilovač a sadu vestavěných efektů. Je to nejkomplikovanější sovětská elektrická kytara. Počtem knoflíků a přepínačů na těle se Stella mohla bez ostychu měřit s počtem ovladačů lokomotivy. Co se týče dřeva a zpracování, od ostatní sovětské produkce se nelišila.
Formanta (Форманта) – nejtěžší kytara z Borisova
Borisovský závod v Bělorusku produkoval kytary Formanta a Solo-2 (Форманта, Соло-2) od osmdesátých let. Formanta 241 BL (Форманта 241 БЛ) je ze sovětských kytar vizuálně asi nejvíc podobná západním výrobkům. Design vycházel z japonských modelů Ibanez JetKing a Kawai z konce šedesátých let. Borisovci je zkopírovali poctivě. Tvar těla je čistý, proporce správné, výsledek vypadá jako funkční hudební nástroj.
Hlavním lákadle těchto modelů byl vestavěný fuzz přímo v těle kytary. V sovětském kontextu to byl to hotový zázrak. Formanta se proto stala nejoblíbenější volbou pro tvrdší žánry. Verze Solo-2, Art. 254 BL (Соло-2, Арт. 254 БЛ), přidala ještě phaser. Dvě vestavěné efektové krabičky v jednom korpusu, byť průměrné kvality, byl zázrak. Formanta je také nejtěžší sovětská elektrická kytara. Přesné číslo v kilogramech se v odborných diskusích liší, ale shoda panuje: je těžká jako prase.
Elgava (Элгава) – nejlehčí nástroj z Moskvy s lustrovým přepínačem
Moskevská experimentální továrna hudebních nástrojů, ta samá, co dříve vyráběla bajany pro Sovětskou armádu, vyrobila nejzajímavější sovětskou kytaru z hlediska hmotnosti. Elgava Unika-2 (Элгава, Уника-2) je to nejlehčí sovětská celomasivní kytara. Tělo bylo složeno z pěti lepených bloků různého druhu dřeva, překrytých překližkou na obou stranách, povrchová úprava v černém polyesteru bez možnosti výběru barev.
Elektronika je nejjednodušší ze všech sovětských kytar. Dva jednocívkové snímače, přepínač snímačů, dva potenciometry pro ovládání hlasitosti a tónu. A právě ten snímačový přepínač je proslulý. Elgava totiž používala jako přepínač snímačů standardní bytový vypínač světelného obvodu. Přesně ten typ, jaký najdete u dveří každého sovětského bytu. Byl spolehlivý, robustní a v kytarových kruzích je dodnes uváděn jako doklad sovětské pragmatické vynalézavosti. Nebo jako pokus o vtip. Záleží na úhlu pohledu.
Starší sovětské kytary ostatně používaly jako výstupní konektory standardní pětipinové zásuvky DIN 5, v SSSR kompatibilní s přívodní vidlicí některých elektrospotřebičů. Odtud pochází varování tištěná v technické dokumentaci většiny tehdejších sovětských kytar: „DO OSVĚTLOVACÍ SÍTĚ NEPŘIPOJOVAT.“ Generace muzikantů, kteří na to upozornění narazili, si je pamatují dodnes.
Maria (Мария) – leningradský polystyrenový omyl
Leningradská továrna Imeni Lunačarského v sedmdesátých letech uvedla na trh sérii Maria. Jednalo se o šestistrunné a dvanáctistrunné elektrické kytary a také baskytary. Těla všech modelů byla vyrobena z polystyrénu. Tvar těla vzdáleně připomínal Gibson ES-335 – poloakustiku, jejíž zvuk z velké části závisí právě na akustické rezonanci dutého dřevěného těla.
Polystyrén nerezonuje. Maria proto zněla placatě a prázdně. Vazbila, měla slabý výstupní signál a generovala hodně šumu. Při sebemenší změně teploty nebo vlhkosti se nástroj okamžitě rozladil. Ladění prostě nebylo možné udržet. Na policích v obchodech stála Maria dlouho a nikdo po ní nesáhnul. Byl to vzácný případ, kdy prodej sovětského výrobku zaostával za poptávkou. Nikoliv kvůli jeho nedostupnosti, ale kvůli naprosté nepřitažlivosti.
Dvanáctistrunná Maria (Мария, 12-струнная) byla spolu s jerevanskou dvanáctistrunnou Krunk jedinou vyráběnou sovětskou dvanáctistrunnou elektrikou. I tak jí nikdo nechtěl.
Krunk (Крунк) – zázraky Z Jerevanu
Jerevanská továrna hudebních nástrojů v Arménii vyráběla kytary pod názvem Krunk, arménsky jeřáb. Na pozadí standardní sovětské produkce vyčnívala výroba neobvyklou mírou pečlivosti a kvality zpracování. Krunk-Ani (Крунк-Ани) byl zřejmě nejpovedenější sovětský model. Krk měl profil podobný Fenderu, poměrně tenký a pohodlný pro hru. Tělo bylo vyráběné v zajímavém barevném provedení – zeleno-modrý korpus, žlutý pickguard s nástřikem. Basová verze Krunk-Ani je technicky analogická kytarovému modelu.
Dvanáctistrunný Krunk (Крунк, 12-струнный) byl vzácný, prakticky nesehnatelný nástroj. Existoval i dvoukrký Krunk (Крунк, даблнек). Jeden krk byl standardní, druhý, basový měl krátkou menzuru. Jerevanská továrna navíc vyráběla i elektrickou mandolínu.
Kytary z Oděsy, Jeľce a Lvova
Oděský závod vyráběl model Odessa (Одесса) s hmatníkem z ovocného dřeva – druh se nepodařilo určit ani odborníkům – a třemi snímači, jejichž přepínače, jak pamětníci shodně uvádějí, na zvuk vliv neměly. Výstupní konektor byl standardní jack 3,5 mm místo sovětského DIN 5. Závod v Jeľci v Lipecké oblasti produkoval Eľtu Solo EGS-650 (Эльта Соло ЭГС-650) s třemi snímači, s nastavitelnou menzurou, avšak bez stavitelné tyče v krku. Lvovský závod vyráběl lubové kytary a baskytary. Tyto nástroje měly nejdelší menzuru ze všech sovětských baskytar – 840 mm. Menzury většiny sovětských baskytar se pohybovaly kolem 760–805 mm. Krky byly ze tří kusů bukového dřeva, tělo z třívrstvé překližky s rezonančními otvory.
Admirál AK – výjimka, která potvrzuje pravidlo
V archivu petrohradské továrny Muzdetal (Муздеталь) byly nalezeny plány na kytaru a baskytaru Admirál AK (Адмирал АК), datované rokem 1984. Nástrojů bylo vyrobeno jen několik kusů, přesný počet není znám. Konstruktér Alexandr Alexejevič Krasnoščokov navrhl kytaru podle světových měřítek: javorové tělo, s mahagonovými vložkami, plný krk s výztuhou krku, tvar a rozměry odpovídající modelům Fender Stratocaster a Precision Bass, dvaadvacet pražců. Kytara měla dva humbuckery s možností odpojit každou cívku zvlášť. Admirál byl jednou z mála sovětských kytar, kterou by bylo možné srovnávat se zahraničními modely. Nikdo jí ale moc nezná, protože jí téměř nikdo nevlastnil.
Anatomie sovětské kytary
Aby bylo srozumitelné, proč sovětské kytary zněly tak, jak zněly, stojí za to zastavit se u toho, z čeho byly vyrobeny.
Tělo: standardním řešením byl sendvič – nikoliv pevný kus dřeva jednoho druhu, jak to dělali Fender nebo Gibson, ale slepené bloky různých druhů dřeva, které bylo zrovna ve skladu, překryté na obou stranách překližkou. Povrch: silná vrstva polyesteru, většinou černá nebo ve vínové barvě. Výsledná hmotnost závisela na použitém dřevu a pohybovala se od rozumné (Elgava) po zdrcující (Formanta).
Krk: klíčový problém. Fender v roce 1950 standardizoval stavitelnou kovovou tyč uvnitř krku, která kompenzuje jeho prohýbání způsobené napětím strun. Bez ní musí být krk fyzicky robustní, aby se neprohnul. Odtud tedy pochází pověstná tloušťka sovětských krků. Robustní krk zároveň převažoval tělo kytary a bylo nutné ho jednou rukou neustále přidržovat. Kdo chtěl hrát pohodlně, musel krk sám upravit nebo pořídit jeden z lépe provedených modelů. Krunk-Ani, Elgavu, anebo zahraniční nástroj.
Snímače: kovový nebo plastový kryt, jednoduchá cívka, slabý výstupní signál, tendence zachytávat elektromagnetické rušení z okolí. Trvalý šum v signálu byl standardní součástí sovětského zvuku. Pro punk a lo-fi projekty skvělé. Pro ostatní peklo.
Konektory: DIN 5 místo standardního jacku 6,35 mm znamenaly nulovou kompatibilitu se zahraničním příslušenstvím. Kdo chtěl připojit kytaru k zahraničnímu nebo podomácky sestrojenému zesilovači, potřeboval buď redukci nebo přestavbu. Redukci mnoho muzikantů nosilo na krku jako talisman.
Aparatura
Sovětský trh s kytarovou aparaturou se od západního lišil v jednom zásadním ohledu: žádný model nebyl navržen speciálně pro elektrické kytary a jejich specifické požadavky. Vše neslo označení „vokálně-instrumentální zesilovač“ nebo „zesilovač pro estrádní soubory“. A určení bylo vskutku univerzální – od mikrofonu po akordeon.
Elektron-2 a počátky přenosné aparatury
Jedním z prvních sovětských kombinovaných zesilovačů použitelného rozměru byl Elektron-2 (Электрон-2) z roku 1971. Přenosné kombo schopné pracovat na deset baterií typu 373 nebo ze sítě 220 V, s vestavěným reproduktorem 4GD-8E. Pro garážovou kapelu nebo bytový koncert ideální: nepotřebovalo elektrickou zásuvku. Tranzistorové kombo e vyznačovalo měkkým přechodem do přebuzení a zvuk bychom dnes označili jako „vintage.“
Raduga – jeden z prvních sériových zesilovačů
Brjanský závod Eleton zahájil v roce 1971 výrobu Radugy (Радуга) – jednoho z prvních sovětských sériových vysokovýkonných tranzistorových zesilovačů. V sadě přicházel s ozvučnicí ZK-24 se šesti reproduktory 4GD-28.. Přestože šlo o tranzistor, zvuk měl celkem lampový charakter.
Minor – nezničitelný stroj
Minor (Минор) není název konkrétního výrobce ani modelu, ale v dějinách sovětské kapelní praxe nese toto slovo jasný obsah. Pamětníci ho zmiňují vždy ve stejném kontextu: Pokud se něco podělalo, starý, nezničitelný Minor vždy všechno zachránil… Přesnou výrobní identitu Minoru se z katalogů nepodařilo jednoznačně dohledat, ale pravděpodobně jde o jeden ze školních nebo kulturnědomovních zesilovačů první generace z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jehož poctivá výroba přetrvala navzdory dobovým standardům. Každý, kdo hrál ve školní nebo závodní kapele, zná Minor jako něco, co vždycky funguje.
Trembita
Lvovský závod Eleton vyráběl zesilovače Trembita-101 (Трембита-101, 1973) a Trembita-002-stereo (Трембита-002-стерео, 1975). Trembita-101 se vyznačovala jednopólovým napájením, s výstupem přes kondenzátor. Trembita-002-stereo z roku 1975 zaujala symetrickou konstrukcí, toroidálním transformátorem zalitým do krytu a čtyřmi jehlovými chladiči.
Tom-1201 – likvidátor nervů
Tulské výrobní sdružení Melodija uvedlo v roce 1981 na trh zesilovač Tom-1201 (ТОМ-1201). Recenze uživatelů tvoří malé literární dílo. Vladimír Abramčuk, který s Tomem hrál několik let, napsal: Horší zesilovač jsem v životě neviděl. Zvuk byl strašlivý. Mikrofony po zapojení hrozivě hučely i při velkém odstupu od reproduktorů. Kytary se ztrácely, basovou kytaru vůbec nebylo slyšet. Vydával tuhý, zkreslený středový zvuk. Indikátory přetížení se nahodile rozsvěcovaly a zvuk se vypínal. Tvůrcům tohoto přístroje by se měly utrhnout ruce.
ESKO-100 – krásný kryt, problematická schémata
ESKO-100 (ЭСКО-100) existoval ve třech provedeních: první s vertikálně uspořádanými ovladači a výstupními tranzistory KT808, druhý se šestihranným uspořádáním a výstupními tranzistory KT818/819GM a předzesilovačem na třech operačních zesilovačích 157UD2, třetí s páskovým delayem. Hodnocení uživatelů se shoduje: byl to vrtkavý a nespolehlivý krám. Ideální jen jako výchozí korpus pro domácí projekty.
UEMI-50 – dvanáct reproduktorů pekla
Estrádní zesilovač UEMI-50 (УЭМИ-50) z roku 1980 přicházel s ozvučnicí AS-50 a dvanácti reproduktory 4GD-8E v jedné bedně. Fakt dvanácti. Reklamní prospekt sliboval zesilovač vylepšené konstrukce a akustiky. Dopadlo to jako obvykle. Elektrolytické kondenzátory vysychaly a pružinky v konektorech způsobovaly, že nástroje utichaly i bez pohybu kabelu.
Venec – PA pro velká pódia
Zesilovačovo-ozvučný komplex Venec (Венец) byl navržen pro estrádní ansámbly – tedy pro státem schválené profesionální soubory hrající v kulturních domech a na stadionech. Venec E1 (Венец Э1) byl přemostěný (bridged) mono zesilovač s jednopólovým napájením 68 V, dodávaný se dvěma ozvučnicemi po dvou kusech 4A-32 nebo čtyřmi 3GD-38. Venec E2-02 (Венец Э2-02) byl stereofonní verzí se stejným výstupním obvodem, avšak dvěma nezávislými kanály. Měl přezdívku Венец – всему делу конец.
Sigma a Tajfun
Na fórech nadšenců se dodnes vede podrobná diskuse o sovětských estrádních zesilovačích – Sigmě-200 (Сигма-200), Tajfunu-001-60 (Тайфун-001-60), Impulsu-80 (Импульс-80) a dalších. Většina hodnocení se pohybuje v rozmezí od „nevhodné“ po „sešrotovat.“ Sigma-200 je vzácnou výjimkou, o níž se občas píše s respektem: dva nezávislé kanály, relativně nízká hmotnost, kompaktnější schéma než ostatní modely srovnatelného výkonu.
Pro garážovou kapelu konce osmdesátých let byl výběr aparatury prostě jen otázkou toho, co se dalo sehnat, a co se nepodařilo spálit při prvním velkém vystoupení.
Efekty
Vedle Kedových domácích efektů z fyzikální fakulty MGU existovala na sovětském trhu jedna jediná sériově vyráběná efektová krabička, tzv. přídavek zvukových efektů (Приставка звуковых эффектов). Šlo o kombinovaný wah-fuzz pedál, pravděpodobně vyráběný moskevskou experimentální továrnou. Robustní odlitek z kovu, uvnitř dvě baterie Krona, cena kolem šedesáti rublů.
Formanta a Solo-2 se zabudovaným fuzzem byly proto atraktivní nikoli výhradně jako kytary, ale i jako jedna mála z možností, jak modulovat zvuk.
Jolana, Musima a polský LedStar – zázraky ze spřátelených zemí
Sovětský muzikant s přístupem k cizí měně nebo šikovnými příbuznými v námořnictvu měl i jednu reálnou alternativu k domácí produkci. Nástroje ze zemí socialistického tábora. Československo a NDR vyráběly kytary podstatně vyšší kvality než SSSR.
Český model Jolana Star V se v sovětském katalogu promítl do modelů Futurama 1 a Futurama 2 (Футурама 1, Футурама 2). Přímých kopií vyráběných v SSSR od sedmdesátých let. Kopie měly vždy horší zpracování než originál, ale byly lepší než Ural.
Musima z NDR stála 170 rublů, což byl pro studenta luxus. Bylo ji nutné sehnat ve specializované prodejně a mít peníze a dobré konexe. Česká Eterna stála drakonických 230 rublů.
Polské a bulharské nástroje se pohybovaly na okraji trhu. Nástroje LedStar a Defil byly kvalitou srovnatelné s lepší sovětskou produkcí.
Pro kytaristu s vkusem a bez cizí měny existovala jediná cesta. Sehnat v bazaru krk od Fendera nebo snímač od Gibsona, použít buď doma vyrobené, nebo sovětské kytarové tělo a sestavit nástroj na koleně. Butusovův proslulý světlý Fender Telecaster z raných vystoupení Nautilu byl přesně takovým slepencem. Krk a snímač byl z Fenderu, zbytek bylo domácí dílo. Pro neznalého pozorovatele ovšem nástroj vypadal jako originál.
Perličky na závěr
Alexej Bjelov z Udačnogo Priobretenija vzpomínal, jak si pořizoval struny z tajného metalurgického závodu: „Přinášeli mi je kamarádi z jednoho závodu vojenského průmyslu. Šlo o velmi tenký drát, ne silnější než lidský vlas. Takové struny jsem potřeboval, aby kytara zněla měkčeji.“ Použitelné struny tedy vznikly jako vedlejší produkt vojenského průmyslu.
Grebenščikov hrál od roku 1976 na sovětské dvanáctistrunné kytary. S nimi natočil všechna alba až do roku 1988. Tehdy se mu podařilo sehnat Squier.
Jurij Kasparjan, kytarista Kina, hrál v pozdním období kapely na Fender Jeff Beck Stratocaster. Ale rané a nejslavnější nahrávky vznikaly na aparatuře kombinující cokoliv dostupného. Sovětské kytary, přestavby, zahraniční nástroje pašované nebo koupené za cizí měnu, domácí efekty a zesilovače sestrojené v dílně kamaráda z fakulty.
