V sovětském rocku měly ženy po dlouhou dobu jasně přidělené místo. Pod pódiem, v lepším případě vedle aparatury. Maximálně mohly fungovat jako ozdoba mužských kapel nebo sólistky VIA ansámblů, kde zpívaly o lásce a leninských ideálech. Rockový underground byl prostě záležitostí chlapů. Těžké aparatury, sestavené z rozbitých televizorů, všudypřítomný chlast a neustálé nebezpečí perzekuce ze strany bdělých orgánů vytvářely svět, do kterého ženy vstupovaly jako hosté, pokud vůbec. A přesto vstupovaly. Některé tiše, jiné dost razantně. Některé z nich ten svět dokonce změnily, často aniž by se jim dostalo patřičného uznání..
Žanna Aguzarova, skupina Bravo (Жанна Агузарова, Браво) – Mimozemšťanka z Tjumeně
S kým jiným začít? Aguzarova má všechno – charisma, talent, hlas a životní příběh hodný ženského románu nebo detektivky.
Narodila se 7. července 1962 v poselku Turtas v Ťumeňské oblasti, vyrostla ale v Kolyvani v Novosibirské oblasti. Do Moskvy přijela v roce 1982, kde se zkoušela dostat na různá herecká učiliště. Nedostala se nikam. Tak to zkusila jako zpěvačka se skupinou Krematorij. Nepochodila ani tam. Nakonec se ocitla ve skupině Bravo (tehdy ještě Postskriptum). První zkouška skupiny proběhly v září 1983 a první vystoupení v listopadu téhož roku. Kolektiv se od ostatních moskevských rockových spolků lišil výrazným důrazem na vizuální složku a ženským vokálem.
Aguzarova tehdy vystupovala pod jménem Ivanna Anders, které převzala z padělaného pasu. Díky tomu byla 18. března 1984 zadržena přímo na koncertě v moskevském DK Mosenergotechprom. Poté co u ní našli pas na cizí jméno, umístili ji nejdříve do Butyrské věznice, poté do Ústavu soudní psychiatrie im. Serbského, kde chvíli váhali, zda jí uznají za příčetnou. Nakonec jí poslali na rok a půl na nucené práce do lesnického podniku v Ťumeňské oblasti.
V roce 1986 se vrátila a její kariéra šla strmě nahoru. Rock Panorama, Lituanika, film Assa (1987), album pro Melodiji, turné po celém SSSR. V prosinci 1987 vydala firma Melodija první oficiální vinyl skupiny Bravo, který obsahoval znovu nahrané písně z prvních dvou demosnímků. O novoroční noci v roce 1988 dokonce odvysílala Ústřední televize SSSR televizní verzi písně Zamykaja krug, na níž Aguzarova vystupovala vedle řady tehdy známých rockových hudebníků. Bravo hrálo stylizovaný rock’n’roll s odkazem na 50. léta. Lehký, přímočarý, bez zbytečností. S Aguzarovou za mikrofonem to ale nebylo žádné nudné retro. Její tříoktávový hlas a absolutně nekonvenční image dělaly z každého vystoupení událost.
V roce 1988 opustila skupinu a vydala se na sólovou dráhu. V roce 1990 dokončila Hudební školu Ippolitova-Ivanova, a krátce spolupracovala s Divadlem Ally Pugačovové. Poté zmizela do Ameriky a dnes vystupuje jen příležitostně.
Nasťa Poleva, skupina Trek (Настя Полева, Трек) – Hvězda z Uralu
Nasťa Poleva se narodila v roce 1958 v Pervouralsku v Sverdlovské oblasti. Do Sverdlovska přijela studovat na Architektonický institut. A právě tento institut byl tehdy skutečnou líhní místní rockové scény. Do jednoho ateliéru tehdy nastoupili Butusov a Umeckij, zakladatelé Nautilu, a na sousedním patře zkoušela skupina Trek. Umeckij po prvním vystoupení Treku na fakultním festivalu v červnu 1981 prohlásil: „Pochopili jsme, že když takhle mohou zpívat lidé z vedlejší ulice, dokážeme to taky.“
Nasťa začala v roce 1981 vystupovat jako vokalistka sverdlovské hard-rockové skupiny Trek. Po jejím rozpadu v roce 1983 se vydala na sólovou dráhu. A na začátku roku 1985 nastoupila do sestavy kapely Nautilus Pompilius.
Po pár měsících se opět rozhodla vydat vlastní cestou. V červnu 1986 vystoupila na prvním Sverdlovském rockfestivalu s vlastní hudbou, psanou převážně na texty Ilji Kormilceva a stylově blízkou art-rocku. Tvořily jí barokně elegantní melodie, propracované aranže, lehce odtažitý a podmanivý hlas, doplňovaný kaleidoskopem romantických námětů. Složení její kapely, která dostala název Nasťa, tvořili elitní sverdlovští muzikanti: Jegor Belkin a Alexander Pantykin z Urfin Džus, Dmitrij Umeckij Alexej Mogilevskij, Viktor Komarov a Vladimir Nazimov z Nautilu. Ostatně hrát ve dvou nebo třech kapelách najednou bylo tehdy pravidlem.
V roce 1988 dostala cenu na festivalu Miss Rock v Kyjevě, následovalo turné po SSSR, a pak po Německu a Nizozemsku. V témže roce obsadila Poleva čtvrté místo v hitparádě Zvukovaja doroška. To byl tehdy výsledek srovnatelný s nejlepšími kapelami sovětského mainstreamu a pro projekt ze sverdlovského undergroundu výsledek neobyčejně pozoruhodný. A aby toho nebylo málo, tak s ní natočil klip Alexej Balabanov. Ano, ten Balabnov, který o devět let později natočil světově proslulý film Bratr, kde píseň Ljotučij fregat v Nastjině podání zní jako přirozená součást petrohradského příběhu 90. let.
V roce 1992 vydal album Nevesta, které je zajímavé i tím, že originální master jí byl ukraden při přepadení ve Sverdlovsku a album se muselo smíchat znovu. Jejím poznávacím znamením se stal melancholický hlas, texty na pomezí post-punku a lyrické introspekce, a muzika, která nechtěla být kopií západních vlivů a zároveň odmítala být sovětská. Nasťa vystupuje dodnes.
Janka Djagileva (Янка Дягилева) – Ztracené ptáče ze Sibiře
Otec Jana Stanislavovny Djagilevy byl tepelný inženýr, matka průmyslová inženýrka ventilačních systémů. Oba pracovali ve vojenském závodě v Novosibirsku. Janka od dětství tíhla k poezii. Otec vzpomínal, že nejraději měla Cvětajevovou, Achmatovovou, Gumilova a Platonova. V roce 1984 Janka nastoupila na Institut vodní dopravy, obor hydrotechnická výstavba vodních cest a přístavů, kde vstoupila do hudebního souboru politické písně Amigo, s nímž objížděla oblastní vystoupení. Studia brzy zanechala, protože jí prostě pohltila hudba. A brzy se stala sólovou písničkářkou.
Přestože je známá zejména jako přítelkyně Jegora Letova, zásadní postavou jejího života byl punkový písničkář Alexander Bašlačev. Seznámili se na bytovém koncertě a Bašlačev pak často přijížděl do Novosibirsku speciálně za Jankou, aby s ní konzultoval koncepty svých písní a pouštěl své nahrávky. Když Bašlačev spáchal sebevraždu, stalo se to podle pamětníků spouštěčem Jančiných maniodepresivních epizod.
Její první elektrická vystoupení začala v roce 1988 v Tjumeni, pod hlavičkou skupiny Velikije Oktjabri, což byla pro tento případ přejmenovaná Graždanskaja oborona. V lednu 1988 nahrála první album Ne položeno. V letech 1988–1990 projezdila s Graždanskou oboronou celou zemi. V Leningradu se seznámila se Sergejem Firsovem, který se stal jejich manažerem a producentem, organizoval klubové koncerty i kvartírníky a pomáhal nahrávat alba.
Jančiny akustické nahrávky znějí jinak než elektrická alba. Říkala, že v akustické podobě je píseň viditelná jako na dlani, kdežto za elektrickými kytarami se dá schovat.
Texty Janky Djagilevy patří k nejsilnějším literárním projevům sovětského rockového undergroundu. Pracují s obrazy prázdného prostoru, samoty a vnitřního rozkladu. Není v nich žádná póza, ani punková šablona, ale jen skutečně prožité emoce, jdoucí až na dřeň. Žila ovšem velmi punkově – s kamarádkou Irou Letjajevovou měly rozpočet čtyřicet kopějek na den.
V listopadu 1990 proběhla poslední nahraná vystoupení Janky – koncerty v Irkutsku a Angarsku a kvartirnik v Leningradu. Na jaře roku 1991 začala trpět těžkými depresemi. 23. dubna zemřel chybou lékařů její nevlastní bratr Sergej Šurakov, se kterým si byla velmi blízká. Večer 9. května 1991 odešla ze své chaty u Novosibirsku, kde pobývala s rodinou, a nevrátila se. Pátrání v přilehlém lese bylo bezúspěšné. 17. května rybář nalezl její tělo v řece Iňa. Bylo jí čtyřiadvacet let. Podle Jančiny kamarádky Anny Volkové Janka v lednu téhož roku uvažovala o možné sebevraždě. Jegor Letov několikrát tvrdil, že Janka zanechala dopis na rozloučenou, nakonec ale přiznal, že si to vymyslel.
Po pohřbu Janky Letov odnesl všechny její dopisy, koncepty a ostatní dokumenty, které jsou nyní v držení jeho vdovy Natálie Čumakové. Nahrávky, šířené původně jen přes magnitizdat se po roce 1991 začaly vydávat na nosičích a dnes je Janka jedním z nejznámějších hlasů ruského alternativního undergroundu.
Kolibri (Колибри) – Kabaret jako zbraň
Natalja Pivovarova se narodila v roce 1963 v Novgorodu. V Leningradu pracovala ve studiu divadla Liceději (ze kterého vzniklo i u nás velmi známé divadlo Děrevo), pak v tanečním souboru Valerije Leonťjeva a vystupovala v Kurjuchinově Pop-mechanice. Přesně tato kombinace – divadlo, estráda a experimentální hudba – určila charakter skupiny, kterou v roce 1988 založila.
Skupina vznikla na MDŽ – 8. března 1988. Iniciátorkou byl právě Pivovarova, která si jako spoluhráčky přizvala dívky z okruhu slavného Leningradského rockového klubu. Ze sedmi původních účastnic jich zůstalo do roku 1989 pět. Natalja Pivovarova, Jelena Judanova, Inna Volkova, Olga Feščenko a Irina Šarovatova. Základ jejich zvuku byl postaven na vokálech. Polyfonní zpěv, vrstvené hlasy a jen minimální instrumentace. Při práci na debutovém albu Manjera povedenija jim jako producent pomáhal Alexander Titov, a v nahrávkách se podíleli hudebníci z Akvaria, Nautilu a Televizoru.
Během prvního turné po Francii v roce 1990 jim legendární bohém, squatter a muzikant Alexej Chvostenko věnoval píseň Orlandina. Jejich texty pracovaly s absurdnem a ironií. Nebyl v nich žádný punkový vzdor, ani žádná přímá kritika režimu. Stejně jako u našeho Dybbuku se pracovalo s popisem groteskní každodennosti a ženských archetypů, prezentovaných s nadsázkou.
Pivovarova skupinu v prosinci 1998 opustila a věnovala se sólové kariéře. Zemřela 24. září 2007 při dopravní nehodě na Krymu. Inna Volkova pokračuje v koncertování dodnes.
Olesja Trojanskaja (Олеся Троянская) – Mizející múza
Olesja Trojanskaja, vlastním jménem Galina, začínala v metalovém projektu Směščenije kytaristů Granovského a Krustěra na počátku 80. let. Po Směščenije bohužel nezůstaly žádné nahrávky s jejím hlasem.
Po rozpadu skupiny přišla léta, během kterých mizela neznámo kam, a drogy. Znovu se na pódiu objevila na festivalu Induki v roce 1992, a nahrávka skladby Ne pro menja z tohoto vystoupení je podle mnohých jedním z nejsilnějších výkonů ženského vokálu v celé historii ruského rocku. Zemřela na rakovinu v roce 1995.
Situacija (Ситуация) – První ženský hard rock
Jedna z prvních čistě ženských rockových skupin v celém SSSR pocházela z Leningradu. Situacija hrála hard rock, jezdila po celém Sovětském svazu a vystupovala na společných akcích s Laskovym majem, Miraží a Natalií Vetlickou. Oficiální nahrávky se nedochovaly žádné. V roce 1988 se skupina rozpadla.
Dobová recenze z kyjevského festivalu Miss-Rock-88 je hodnotila bez velkého respektu. Tři holky, kytara, basa, bicí, nudný hluk. Prostě holčičí Katapult.
Primadonna (Примадонна) – Glam bez zábran
Moskevská Primadonna přijela na Miss-Rock-88 s glam rockem a hlubokými výstřihy. Zejména sólistka Daša Meňšikova tím přiváděla část publika, tvořenou vojáky, do stavu blízkéhému šílenství. Texty pro ni psala táž osoba, která zásobovala Ariju, Master a Rondo. Hlavní cenu festivalu, magnetofon Majak, Primadonna vyhrála, přestože recenzenti tvrdili, že si ho zasloužily nejméně.
Anna Gerasimova – Umka (Анна Герасимова , Умка) – Blues z undergroundu
Anna Georgijevna Gerasimova se narodila 19. dubna 1961 v Moskvě v umělecké rodině. Otec byl herec, novinář a překladatel, matka učitelka němčiny a překladatelka z litevštiny, pracovala ve Svazu sovětských spisovatelů. Anna absolvovala Literární institut, obor umělecký překlad, s červeným diplomem.
V roce 1985 začala sólově vystupovat pod přezdívkou Umka jako autorka a interpretka vlastních písní. V letech 1986–1987 nahrála s různými hudebníky několik magnetofonových alb. Ve druhé polovině 80. let se mnohé její písně staly součástí folklóru sovětských hippie.
Umka je mimo jiné filoložkou a překladatelkou. Obhájila disertaci o oberiutech, připravila souborná vydání Vvěděnského, Vaginova a Charmse, přeložila do ruštiny Kerouakovy romány. Mezi jejími hudebními vzory figurují Rolling Stones, Bob Dylan, The Velvet Underground a Grateful Dead. V sovětské alternativě 80. let patřila ke skupině autorek, které přinášely do rocku literární kontext ne jako ozdobu, ale jako základ. O ruském rocku obecně říkala: „K tzv. ruskému rocku, s jeho omezenou melodikou a bezmocnými, vleklými texty, nemám žádný vztah.“ Umka vystupuje dodnes.
Olga Arefjeva (Ольга Арефьева) – Na prahu 90. let
Olga Arefjevová se na scéně začala výrazněji prosazovat ke konci 80. let jako zpěvačka a autorka propojující rockovou energii s poetickým textem a prvky divadelní performance. Pochází ze Sibiře, do Moskvy přijela v roce 1988. Její první nahrávky příliš nezaujaly, ale začátkem 90. let přišel zlom. Sestava, která se kolem ní zformovala, dostala jméno Kovčeg a tento projekt patří ke klíčovým pojmům ruské alternativy 90. let. Své kořeny zapustil ale už v posledních letech perestrojky.
Irina „Mjava“ Gokina (Ирина „Мява“ Гокина) – Jméno bez příběhu
Irina Gokina hrála nejprve ve skupině Situacijia, v roce 1989 přešla do leningradské punkové skupiny Avtomatičeskije Udovletvoritelji. V komunitách fanoušků se o ní psávalo jen: „Ach, Mjava, Mjava…“ a pak kosočtverec…. Zemřela na předávkování drogami v létě 1994.
Džoanna Stingrej (Джоанна Стингрей) – Americký agent
Joanna Stingray přijela do Leningradu v polovině 80. let z Los Angeles a leningradské scéně zcela propadla. Zpívala, vystupovala s hudebníky z Leningradského rockového klubu. Hlavně ale propašovala nahrávky Akvaria, Grebenščikova, Kina a dalších na západ, kde vyšly na labelu Big Time Records v roce 1986. Pro mnoho skupin první kontakt s mezinárodním publikem. Sice nebyla Ruska, ale hrála rusky.
Anna Volkova (Анна Волкова) – V zákulisí Grobrecords
Anna Volkova se pohybovala ve stejném sibiřském okruhu jako Letov a Janka. Janka jí věnovala píseň Ňurkina pesnja, kterou dnes na svých koncertech zpívá i novosibirská folková pěvkyně Pelageja. Jako hudebnice se podílela na nahrávkách GROBu Solncevorot a Nevynosimaja ljogkost bytija). Slyšíme tam její hlasy, elektrické housle, elektrické varhany, perkuse. Dnes příležitostně vystupuje sólově a zpívá folklór.
Taťána Fatějeva, skupina Sektor Gaza (Татьяна Фатеева, Сектор Газа) – Sovětská Nina Hagen
Sektor Gaza byl projekt Jurije Choje z Voroněže. Hrubý, vulgární, geniálně populistický punkometal, který si zejména v 90. letech vybudoval kultovní status. Taťána Fatějeva se k souboru připojila ke konci 80. let a zpívala v duetech s Chojem.
Miss Rock 88 (Мисс-Рок-88) – Festival
V listopadu 1988 uspořádal komsomolský výbor kyjevského závodu Majak festival ženských rockových skupin Miss-Rock-88. Zachovala se z něj recenze z kyjevského samizdatového časopisu Bomba. Napsal ji Nikolaj Mogilevskij, a je to jeden z nejzábavnějších publicistických textů, které sovětský rockový samizdat kdy přinesl. Jako nejlepší sólistka vyhrála Nasťa. Mogilevskij ji popsal jako paprsek světla v temné a hluboké prdeli a ocenil její absenci mávání hýžděmi, které se, jak prorocky předpověděl, stalo nepominutelným atributem postsovětského ženského rocku….