V době mého dospívání se pubertální mládež dělila na zejména metaláky a depešáky (a taky na veksláky, somráky, pankáče, diskofily etc.). V SSSR to bylo v druhé polovině osmdesátek podobné. Metal jsme probrali v minulém dílu, a dnes se budeme věnovat dějinám sovětského synthpopu. Přestože je synthpop v západním kontextu obvykle spojován s britskými skupinami jako Depeche Mode, Human League, Soft Cell nebo Pet Shop Boys, v prostředí pozdního socialismu získal velmi zvláštní podobu. V SSSR nešlo pouze o přenos západního hudebního stylu, ale o jeho přetvoření podle místních technických možností, kulturních institucí, regionálních scén i poetiky pozdně sovětské každodennosti.
Sovětský synthpop se rodil na pomezí několika světů. Patřila k němu oficiální estrada, která přebírala část elektronického zvuku v umírněné a televizně přijatelné formě, i pololegální rockové a novovlnné podhoubí Moskvy, Leningradu, Novosibirska, Sverdlovska či dalších měst. Důležitým předpokladem jeho vzniku byla technická podoba tvorby hudbního materiálu: syntezátory, bicí automaty a sekvencery umožnily obejít model tradiční rockové kapely. Zároveň však tyto nástroje v Sovětském svazu nebyly běžně dostupné, a tak měl zdejší synthpop jinou zvukovou podobu, než jeho západní obdoby. Často zněl ostřeji, sušeji, chladněji; někdy působil amatérsky, jindy naopak překvapivě rafinovaně.
Za sovětský synthpop automaticky nepovažuji všechny populární projekty, které používaly syntezátory. Takové široké pojetí by setřelo zásadní rozdíl mezi temněji zabarvenou, novovlnnou a často introspektivní elektronikou na jedné straně a tanečním eurodiskem na straně druhé. Proto skupiny jako Mirage (Мираж) nebo Laskovyj maj (Ласковый май) v tomto článku uvádím spíš jako paralelní jev, důležitý pro dobovou popkulturu, ale stylově odlišný. Naopak do synthpopového pole zařazuji jak projekty blízké tvorbě Depeche Mode, tak i některé kapely, které z žánru rychle přerůstaly do industrialu, art popu nebo taneční elektroniky.
V sovětských poměrech si můžeme definovat čtyři hlavní proudy tvorby. První je přísně depešácká, stojí na temné eleganci, minimalistické rytmice a strohé pódiové stylizaci. Druhý je melodicky romantičtější a vzdušnější, blízký spíše tvorbě a-ha nebo Alphaville. Třetí směřuje k experimentu a industrialu. Čtvrtý proniká do estrády a později se přelévá do eurodance a rané klubové elektroniky.
Elektronická hudba v SSSR existovala samozřejmě i před synthpopem, ale protože vývoj sovětské elektroniky si zaslouží samostatný článek, takže předchůdce synthpopové scény představím jen ve zkratce.
Důležitým milníkem byla produkce elektronické a elektroakustické hudby v akademickém a filmovém prostředí. Nejznámějším jménem tohoto proudu je skladatel Eduard Artěmjev, jehož práce pro Tarkovského či Končalovského ukázala, že syntetický zvuk může nést metafyzickou i psychologickou hloubku. Artěmjev ale naštěstí zůstal mimo estrádní a popovou sféru.
V oficiální estrádě se ale v osmdesátých letech, v souladu s vývojem západní popové scény, programované rytmy a klávesové aranže začaly používat také. Výraznou roli v tom sehrál skladatel Jurij Černavskij, který vnesl moderní syntetický zvuk do repertoáru velkých hvězd.
Biokonstruktor (Биоконструктор)
Biokonstruktor patří k nejdůležitějším jménům celého sovětského synthpopu. Skupina vznikla v Moskvě roku 1986 a její úloha byla dvojí: jednak definovala zvuk domácího synthpopu, jednak se stala líhní několika dalších klíčových projektů. V jejím čele stál Alexandr Jakovlev, hudebník, organizátor a později i propagátor elektronické scény. Debutové magnetoalbum Танцы по видео z roku 1987 je dodnes považováno za základní dokument žánru. Nešlo o náhodnou sbírku skladeb, ale o poměrně soustředěný program. Texty pracovaly s motivy videokultury, technologické civilizace, úzkosti z jaderné vály a odcizení. V sovětském prostředí to bylo neobvyklé. Namísto milostných klišé nebo tradičního rockového vzdoru zde zazníval jazyk technické modernity, někdy až skoro vědeckofantastický. Významné jsou skladby Биоконструктор, Танцы по видео nebo Программа телевидения.
Hudebně je Biokonstruktor často přirovnáván k raným Depeche Mode. Západní vliv je v jejich tvorbě zřejmý, zejména v práci s rytmem a zvukovou geometrií. Jejich zvuk je ale syrovější a neučesanější.
Po rozpadu kapely na přelomu let 1989 a 1990 se část členů vydala směrem ke komerčnějšímu úspěchu v kapele Technologija (Технология), zatímco Jakovlev pokračoval ve svém vlastním, konceptuálnějším projektu BIO (БИО).
BIO (БИО)
Projekt BIO navázal bezprostředně na tvorbu Biokonstruktoru, ale zároveň jeho poetiku vyostřil. Zatímco Biokonstruktor ještě osciloval mezi novovlnnou písňovostí a technologickým konceptualismem, BIO se častěji pohybovalo v prostoru technoromantiky, jak sám Jakovlev později formuloval svou estetickou orientaci. Tato hudba je stále synthpopem, ale s větším důrazem na ideu, obraz budoucnosti a myšlenkový rámec.
Album Новая сила a související nahrávky raných devadesátých let ukazují, že BIO nebylo jen pokračováním svého předchúdce. Jakovlev se snažil vytvořit něco jako širší elektronickou kulturu, což se projevilo i mimo samotné nahrávky. Moderoval pořady věnované synthpopu a elektronice, organizoval různé akce a působil jako propagátor scény.
Hudebně je BIO přísnější než spřízněná Technologija. Méně se orientovali na hitovost, více na celkovou atmosféru. Rytmika je disciplinovaná, melodika často hymnická, ale ne extatická. V textech se objevuje technologický idealismus, kosmické a civilizační motivy, ale také reflexe člověka v systému.
Technologija (Технология)
Skupina je asi nejznámější a nejúspěšnější tváří sovětského, přesněji už pozdně sovětského a raně postsovětského synthpopu. Vznikli roku 1990 z bývalých členů Biokonstruktoru a velmi rychle se proměnili v jeden z nejviditelnějších projektů scény. Vocholné období jejich slávy nastalo v letech 1991 až 1993, kdy fungovali jako domácí obdoba mezinárodně úspěšných synthpopových kapel.
Debutové album Всё, что ты хочешь z roku 1991 obsahuje skladby, které se staly kánonem domácího synthpopu: Нажми на кнопку, Странные танцы, Холодный след nebo Шутник.
Technologija byla často označována za ruské Depeche Mode, ať už kvůli zvuku, stylizaci, černému oblečení nebo přítomnosti bezpříznakově romantického hlasu. Samotní členové skupiny ale později zdůrazňovali, že podobnost byla dána spíše zákony stylu než prostým kopírováním.
V porovnání s Biokonstruktorem je tvorba Technologije výrazně hitovější. Zachovává si mechanický rytmus a chladný, syntetický zvuk, ale více sází na refrén, větší podbízivost a výraznou image. Proto se také dobře prosadila v nových podmínkách počátku devadesátých let, kdy se rychle měnil hudební trh a kdy publikum hledalo lokální hvězdy schopné konkurovat západním idolům..
Druhé album Рано или поздно potvrdilo, že Technologija není kapelou jednoho hitu.
Aljans (Альянс)
Aljans není synthpopovou skupinou v tak přísněm smyslu, v jakém jsou jí Biokonstruktor nebo Technologija. Její tvorba jsou mnohem širší a stylově proměnlivější. Přesto nemůžeme o sovětském synthpopu psát, aniž bychom jí nevěnovali samostatnou kapitolu, protože skladba На заре z roku 1987 je pravděpodobně nejznámější sovětskou písní celého žánru. Vyšla na albu Альянс ’87, později reeditovaném pod názvem На заре.
Aljans vznikl už v první polovině osmdesátých let a prošel různými fázemi. Jejich syntetizátorová a novovlnná etapa se zásadně pojí s příchodem klávesisty Olega Parastajeva. Právě on do kapely vnesl důraz na elektronický zvuk, který vyvrcholil skladbou Na zarje. Tato píseň spojuje několik zdánlivě neslučitelných kvalit: velkoryse vzdušný syntezátorový zvuk, neobvykle vysoký a téměř éterický vokál Igora Žuravleva a text, který je abstraktní, ale emocionálně okamžitě srozumitelný. Výsledkem je kompozice, která působí romanticky, naléhavě i nostalgicky zároveň.
Na zarje se stala hitem už v době svého vzniku, ale její plná kulturní rehabilitace přišla až mnohem později, díky sdílení původního klipu po internetu. Sláva této jediné písně bohužel zastínila ostatní tvorbu Aljansu.
NRG / Novaja russkaja gruppa (НРГ)
Po odchodu z Aljansu založil Oleg Parastajev projekt NRG, tedy Novaja russkaja gruppa (Новая Русская Группа). Tento soubor zůstal ve stínu Aljansu, ale pro dějiny sovětského synthpopu je důležitý jako pokus o rozvinutí jiné, ne tak temné větve žánru. Biokonstruktor a Technologija reprezentovali temnější, depešáckou polohu, NRG se místy blíží melodičtější, romantičtější a optimističtější linii západního synthpopu, připomínající spíše a-ha nebo Alphaville.
Sovětský synthpop je často popisován jako hudba úzkosti, technicistního chladu a městského odcizení. NRG se pokusili o trochu jiný přístup. Z tvorby je cítit snaha o melodickou vzletnost, civilní patos a jistý typ optimistického futurismu. Projekt bohužel existoval krátce a nestihl si tak zajistit pevné postavení v širší paměti posluchačů.
Megapolis (Мегаполис)
Megapolis je dnes známa hlavně jako inteligentní pop-rocková a artpopová skupina Olega Nesterova. Její synthpopová fáze je však pro náš příběh zásadní. Debutové album Утро z roku 1987 patří k nejzajímavějším, a přitom málo doceněným nahrávkám sovětského elektronického popu. Nejde o tvrdou technicistní elektroniku, ale o městskou, poetickou a jemně ironickou variantu synthpopu.
Megapolis se od Biokonstruktoru liší nejen hudebně, ale textově. Pro jejich poetiku je příznančmý popis pozdně sovětské každodennosti a zvláštní směs něhy a absurdity. Skladby jako Москвички ukazují, že synthpop v sovětském prostředí nemusel být jen hudbou, popisující temnou budoucnost, ale odrazem městské všednodennosti.
Kofe (Кофе)
Leningradská skupina Kofe představuje v rámci našeho příběhu zvláštní případ. Stylově patří spíš do rockového prostředí, ale jejich album Баланс z roku 1986 bývá označováno za jeden z vrcholů domácí nové vlny a zároveň za jedno z prvních velkých synthpopových děl v sovětském prostoru. Skupinu založil Alexej Višňa, respektive s ní byl úzce spojen jako producent a zvukový architekt, i když sám zůstával především samostatnou osobností leningradské scény.
Význam Kofe spočívá hlavně v tom, že ukazuje, jak těžko zvuk syntetitázátorů pronikal do prostředí rockové scény, které se mu často bránilo. Leningradský rockový klub považoval elektroniku mnohdy za příliš popovou, příliš módní nebo příliš neautentickou.
Alexej Višňa (Алексей Вишня)
Alexej Višňa je důležitý nejen jako producent, nebo člen různých projektů, ale i jako samostatná postava synthpopového příběhu. Ve veřejném povědomí je znám spíš jako zvukař, a člověk, který spolupracoval s kapelami Kино, Аквариум nebo Алисa. Jeho vlastní tvorba ovšem ukazuje jehosilnou afinitu k elektronice. Višňa přinašel do leningradského rockového světa inspiraci hudbou Garyho Numana, Soft Cell nebo Duran Duran.
NII Kosmetiki (НИИ Косметики)
NII Kosmetiki je jednou z nejpodivuhodnějších a nejexcentričtějších kapel celé scény. Vznikla v polovině osmdesátých let a pohybovala se na pomezí punku, glamové teatrálnosti, nové vlny a lo-fi elektroniky. Z hlediska žánrové čistoty není vždy snadné ji zařadit, ale právě tato neuchopitelnost je pro pozdně sovětskou scénu příznačná. Skupina se proslavila extravagantními koncerty a výraznou pódiovou estetikou a nahrávkami.
Nočnyj prospekt (Ночной проспект)
Zásadní skupina sovětského synthpopu, která později učinila zásadní krok směrem k industrialu a experimentální hudbě. Projekt založili v roce 1985 Alexej Borisov a Ivan Sokolovskij. V rané fázi se kapela pohybovala na poli synthpopu a elektronické nové vlny, později však začali experimentovat a dekonstruovat klasický písňový tvar, což je krásně zachycené na albu Кислоты z roku 1988. Jejich hudba bývá označována za jednu z prvních průkopnických podob industrialu v SSSR, ale právě jejich synthpopová výchozí pozice je důležitá pro jejich pozdější zvuk.
Fomalhaut (Фомальгаут)
Skupina se pohybovala na moskevské scéně konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Vizuálně přebírali image The Cure, zvukově zase často připomínali Depeche Mode. Nejznámější je jejich skladba Город неоновых огней.
Organičeskaja Ledi (Органическая Леди)
Pod tímto jménem vystupovala Světlana Kušnir, jejíž kariéra začala na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Píseň Эхо Вселенной a její vizuální stylizace představovaly obraz androgynní, tajemné a až robotické popové bytosti. Její zvuk byl technicky propracovanější a studiově uhlazenější než u mnoha undergroundových kapel.
Forum (Форум)
Skupina vznikla roku 1983 a s vokalistou Viktorem Saltykovem nahrála album Белая ночь, které vyšlo nejprve v magnetofonové podobě a později i oficiálně. Belaja noč je důležitá nahrávka, protože vedle titulního hitu obsahuje i další skladby s výrazně syntetickým, místy až chladným aranžmá. V sovětské popové hudbě šlo o zvuk ne zcela obvyklý.
Jurij Černavskij (Юрий Чернавский)
Bez Jurije Černavského by dějiny sovětského synthpopu zůstaly neúplné. Jako skladatel, aranžér a producent zprostředkoval elektronický zvuk oficiální estrádě. Na rozdíl od mnoha kapel, které zřetelně navazovaly na západní předobrazy, byl Černavskij spíše autorem svébytné syntézy. Uměl pracovat s moderním zvukem, aniž by mechanicky přebíral styl jedné zahraniční skupiny.
Dokázal spojit elektronické aranže s klasickými popovými sovětskými písněmi. Přispěl k tomu, že syntetizátorový zvuk přestal být čistě undergroundovou záležitostí a začala ho využívat třeba Alla Pugačova nebo Vladimir Presňakov.
Arrival
Duo Arrival je spojené se jmény Dmitrij Postovalov a Oleg Radskij, a patří už do přechodové zóny mezi synthpopem a klubovou elektronikou devadesátých let. Skladba Простые слова a další rané nahrávky ukazují, že na počátku devadesátých let mohl synthpop přejít do tanečnější, studiově profesionálnější podoby, aniž by se okamžitě změnil v čistý eurodance.
Oľga Voskoňjan (Ольга Восконьян)
Zpevačka jednoho hitu, písně Avtomobili, je jednorázový produkt pozdně sovětské synthpopové fantazie. Jde o skladbu Alexandera Jakovleva z Biokonstruktor, který se svůj typický zvuk pokusil protlačit do širšího povědomí.
Vedle výše uvedených jmen existovala řada dalších aktérů, kteří dotvářejí mapu sovětského a raně postsovětského synthpopu.
Depeša (Депеша) z Vladivostoku patří k nejzajímavějším projektům z periferie. Už samotný název přiznává inspiraci Depeche Mode.
Betelgejze (Бетельгейзе) z Kazachstánu přinesli do synthpopu sociálně ostřejší tón. Skladba Красная шпана dokonce zapříčinila ostrý konflikt s místními úřady.
Zakrytoje predprijatie (Закрытое предприятие) a Promyšlennaja architektura (Промышленная архитектура) reprezentovali sibiřskou scénu, kde se elektronika propojovala s postpunkem, industriální estetikou a obecně syrovějším zvukem.
TDC / TechnoDanceClub (ТДК) a Mesmer (Месмер) představují ranou devadesátkovou fázi, kdy se synthpop už začal přelévát do house a techno-popu. Přesto v jejich tvorbě stále přetrvávají základní rysy domácí elektronické romantiky.
Mirage (Мираж), Kombinacija (Комбинация) a další projekty typu Laskovyj maj (Ласковый май) nejsou v užším smyslu synthpopem, ale tvoří pro něj důležitou kulisu. Bez nich by nebylo jasné, proč je třeba žánrově rozlišovat mezi chladnou novovlnnou elektronikou a masovým eurodiskem.
Sovětský synthpop nevznikal v jednotném prostředí. Moskva nabízela větší koncentraci studií, médií, technického vybavení a později i nové rozhlasové stanice. Leningrad měl silnější rockovou tradici a synthpop se v něm prosazoval obtížněji, ale o to zajímavěji. Sibiř a další regiony pak ukazují, že elektronická nová vlna nebyla jen metropolitní módou, nýbrž širším kulturním jevem.
Pozdní sovětská společnost byla zahlcena představami vědeckotechnického pokroku, ale zároveň zažívala únavu z oficiálního jazyka modernity. Synthpop z této situace vytěžil zvláštní ambivalenci: technika je v něm fascinující i cizí, město krásné i odcizující, budoucnost přitažlivá i hrozivá.