Moskva slzám nevěří
V dnešním díle se podíváme do samotné „hrdé stolice SSSR“. Tam neměli rockeři ustláno na růžích nikdy. Proces rychlého úpadku bouřlivé první vlny moskevské rockové scény začal už v polovině 70. let. Stovky kapel se rozpadly a jejich hudebníci přecházeli do vokálně-instrumentálních ansámblů či hráli v restauračních orchestrech. Některé skupiny (Arsenal (Арсенал), Araks (Аракс), Cvety (Цветы)) se sice zprofesionalizovaly, zůstali v nich klíčoví muzikanti, ale na míře rockovosti jejich repertoáru se to příliš příznivě neprojevilo.
Na konci desetiletí zůstalo v Moskvě jen pár aktivních a respektovaných rockových kapel. Mašina Vremeni (Машина времени), Visokosnoje Leto (Високосное лето), Viktorija (Виктория), Voskresenije (Воскресенье), Volšebnyje Sumerki (Волшебные сумерки), Čjornyj Sentjabr (Черный сентябрь), Rubinovaja Ataka (Рубиновая атака), Dvaždy Dva (Дважды два), folkrockové uskupení Poslednij Šans (Последний шанс) a několik jazzrockových formací. Roku 1980 se rozpadlo i toto společenství. Mašina Vremeni a Avtograf (Автограф) spolu s kapelami Magnetik bend (Магнетик бэнд), Dialog (Диалог) a Zemljane (Земляне) se staly základem sovětské „filharmonické“ rockové scény. V podstatě zvolily podobný model fungování, jako Modrý efekt u nás, začátkem sedmdesátých let. A filharmonie se staly jejich zřizovately. Brzy se k těmto skupinám připojily soubory Rok-atelje (Рок-ателье), Araks a Karnaval (Карнавал). Paradoxní je, že právě v Moskvě jim tehdejší ideologické vedení města téměř znemožňovalo vystupovat. Například první legální koncerty souboru agentury Roskoncert Mašina Vremeni se v Moskvě uskutečnily až v létě 1985. A to ještě pod hlavičkou Světového festivalu mládeže a studentstva.
Moskevské rockové publikum tak zůstalo téměř bez přísunu živé hudby. Ze známých kapel pouze Voskresenije pořádalo pravidelné koncerty. Situaci částečně zachraňovaly leningradské soubory. Bez nadsázky lze říci, že Akvarium, Zoopark i první sestava Kina si získaly širší popularitu v Moskvě dříve, než ve svém domovském městě. Tam tehdy dominovaly Rossijane (Россияне) a Mify (Мифы).
Nová krev
Nová generace moskevského rocku o sobě výrazněji dala vědět až koncem roku 1982. Na rockovém festivalu ve Fyzikálně-technickém institutu zaujala vystoupení punkového souboru Centr (Центр), novovlnných Aljans (Альянс) a Gorod (Город) s excentrickým zpěvákem Sergejem Minajevem v čele. Mezi profesionály mezitím zazářil Vladimir Kuzmin se skupinou Dinamik (Динамик), která pro mnohé fanoušky zastínila i legendární Mašinu Vremeni. Posun zájmu mladého publika od progresivního rocku se závažnými texty k roztančené nové vlně a ironickému obsahu potvrdil i mimořádný ohlas magnetofonových alb Banánové ostrovy Jurije Černavského a Cesta do rock’n’rollu Jurije Lozy a skupiny Primus (Примус). V zimě roku1983 se objevili dva výrazní debutanti – Bravo (Браво) a Zvuki Mu (Звуки му). Vzápětí však přišel zákeřný zásah shora.
Rock tu nechceme!
Masivní protirocková kampaň, analogická k naší „Nové vlně se starým obsahem“, proletěla celou zemí. A v Moskvě proběhla obzvlášť důsledně. Místy přerůstala v otevřené pronásledování hudebníků i rockových publicistů. Kulturní administrativa postihovala jak amatéry, které hromadně umisťovala na černé listiny, tak profesionály, kteří byli u přezkušovacích komisí zakazováni za to, že odmítali zařazovat do repertoáru písně sovětských skladatelů. Od března 1984 do května 1985 se v Moskvě nekonal jediný skutečně rockový koncert. Rockový život se přesunul do bytových vystoupení a intenzivní domácí nahrávací činnosti. Z magnetofonových alb této doby vynikají nahrávky skupin Dk (Дк), Mašiny Vremeni a Centr (Центр).
Ale vlastně chceme
Tvrdý tlak měl ovšem opačný účinek. Sotva represe na jaře 1985 polevily, moskevská rocková scéna doslova explodovala množstvím koncertů, přehlídek a festivalů. Vytvořily se dva hlavní proudy: amatéři, bývalí undergroundoví hudebníci soustředění kolem Rockové laboratoře založené na podzim 1985, a profesionálové, roztříštěnější, snažící se sdružit kolem Rockového klubu. V nových ekonomických podmínkách po nástupu perestrojky, kdy komerční potenciál rocku už nebyl svazován ideologickými námitkami, prudce vzrostl počet tzv. filharmonických kapel. Nikoli však nutně jejich umělecká úroveň. Většina profesionálních souborů vsadila na komerčně jistý hard a heavy. V tomto ranku se nejvíce prosadily skupiny Avtograf (Автограф), Kruiz (Круиз), Arija (Ария), později Čjornyj Kofe (Черный кофе), Master (Мастер), a Park Gorkogo (Парк горького). Další se věnovaly lehčímu poprocku – Karnaval, Rondo (Рондо), Dialog (Диалог) nebo Lotos (Лотос).
Amatérská scéna byla stylově pestřejší: od retro formací Pižon i Kompanija (Пижон и компания), Mister Tvister (Мистер твистер), Tichij Čas (Тихий час), Bliznecy (Близнецы)), přes punk a post-punk skupin Kabinet (Кабинет), Čudo-judo (Чудо-юдо), Udaff (Удафф), Veselyje Kartinki (Веселые картинки), psychedelii Zvuki Mu, Njuans (Нюанс), Nočnoj Prospekt (Ночной проспект)), art rock Nikolaj Kopernik (Николай коперник), Vježlivyj Otkaz (Вежливый отказ), Do Mažor (До мажор), až po živelné projekty Srednerusskaja Vozvyšennost (Среднерусская возвышенность), Mango-mango (Манго-манго), Nii Kosmetiki (Нии косметики) a radikální avantgardu – skupina Alexeje Tegina nebo Metro (Метро) Jurije Careva.
V první polovině 80. let leningradská rocková scéna, kterou represe téměř nezasáhly, moskevskou zcela zastínila. Rivalita obou měst tak nabyla na ostrosti. Leningrad měl výhodu výrazných osobností, silných textů a duchovního étosu. Moskva nabízela hudební propracovanost a originalitu přístupů. Přesto hlavní město chronicky zaostávalo. Jedním z důvodů byla větší nabídka dalších komerčních a prestižních oblastí života, které odváděly hudebníky do jiných oborů. Druhým faktorem byla absence uceleného a funkčního rockového systému (kluby, studia, informační servisy), které existovaly například právě v Leningradu či Sverdlovsku.
Moskevské sdružení Rocková laboratoř nedokázalo během několika let své existence vytvořit stabilní zázemí, ani zajistit kapelám pravidelné koncerty, nahrávky a propagaci. Úspěšné a ambiciózní skupiny ho proto záhy opustily. Centr, Nikolaj Kopernik, Njuans a Korrozija Metalla (Коррозия металла) se staly součástí Hudebního centra Stase Namina, založeného roku 1987. Současně vznikla řada nových manažerských struktur (Rekord Jurije Černavského, Divadlo písně Ally Pugačovové či Hudební divadlo Igora Granova), která se pokoušela o moderní pojetí popového a rockového managementu.
Na sklonku desetiletí tak moskevská rocková scéna připomínala spíše válečné pole různých organizací a skupin. Prosperita zavedených hvězd, z nichž mnohé již disponovaly vlastními studii, ostře kontrastovala s chudobou začínajících a nekomerčních formací, které vystupovaly jen sporadicky a bez kvalitního technického zázemí. Přestože se objevovala nová jména – T-34 , Skandal (Скандал), Nrg (Нрг), Klass (Класс), Pogo (Пого), Ra (Ра), Šanchaj (Шанхай), Kepka (Кепка), Klinika (Клиника), Matrosskaja Tišina (Матросская тишина), Port-artur (Порт-Артур) aj., skutečně výrazné debuty však chyběly. Snad jediným svěžím momentem byl nástup několika ženských rockových kapel – Primadonny (Примадонны), Markizy (Маркизы), Krasnaja Pantera (Красная пантера) a dokonce i punková Ženskaja Bolezň (Женская болезнь).
Co byla Moskevská rocková laboratoř?
Organizace, která dokázala spojit obrovskou a naprosto různorodou společnost hudebních skupin i sólových interpretů, byla založena 23. října 1985. Tehdy podepsal první tajemník moskevského městského výboru KSSS Viktor Grišin rozhodnutí o zřízení Moskevské tvůrčí laboratoře rockové hudby při Jednotném vědecko-metodickém centru Hlavní správy kultury Výkonného výboru Moskevského městského sovětu.
Stejně jako u Leningradského rockového klubu byl vznik této organizace tak trochu iniciativou KGB. Podle zákona směly v SSSR svá díla z pódia veřejně provozovat a brát za to honorář, jen osoby, které byly členy Svazu skladatelů. Rockoví muzikanti jimi nebyli a nemohli být, a proto byli považováni za amatéry, navíc ideologicky cizí. Některé soubory dokázaly získat profesionální status tím, že se nechaly zaměstnat u Roskoncertu nebo u různých městských filharmonií. Otevíralo jim to cestu na stadiony, ale zároveň to přinášelo spoustu nepříjemných omezení. Proto většina kapel dávala přednost tomu se systémem si nezadávat a hrát na vlastní riziko.
Protože jich bylo mnoho a nedaly se uhlídat, přišly tajné služby s následující myšlenkou – pod dohledem úřadů vznikne organizace, která „podzemním“ kapelám poskytne určitou míru svobody, možnost zkoušet, koncertovat, a dokonce nahrávat alba. Zároveň se tak podaří všechny tyhle skupiny shromáždit na jednom místě a mít je pod dohledem. A současně odfiltrovat a lépe potlačit ty, kteří odmítli přijmout navržená pravidla hry.
První vlaštovkou tohoto přístupu byl roku 1981 již zmiňovaný Leningradský rockový klub. Po letech represí a stagnace se mnohým jevil jako opravdová oáza svobody a lidé z jiných měst Leningraďanům záviděli. A moskevští muzikanti chtěli něco podobného.
Stalo se, ale byly tu určité rozdíly. Zatímco prezident LRK byl volen z řad samotných muzikantů, moskevské orgány takovou volnost dovolit nechtěly, a proto rockovou laboratoř vedl přímo jmenovaný ředitel. Sídlo v hlavním městě navíc znamenalo silnější ideologický a administrativní tlak. Některé kapely dokonce musely z cenzurních důvodů měnit názvy. Бригада С se zkrátila na Бригада a Крематорий se proměnil na Крем. A byla tu i větší cenzura textů.. Zatímco v Leningradě zářily sociálně angažované kapely jako Alisa, DDT a hlavně Televizor, vedený ohnivým revolucionářem Michailem Borzykinem, v Moskvě nic podobného nevzniklo.
Fungování MRL
Prvním ředitelem moskevské rockové laboratoře byl Bulat Musurmankulov, vedoucí sektoru amatérských sdružení v ENMC. Právě on v roce 1985 vymyslel název nové organizace. Odkazoval na usnesení ministerstva kultury o posílení práce se samostatnými amatérskými ansámbly, kde se mimo jiné doporučovalo „…zřizovat tvůrčí laboratoře“. Zhruba tehdy také připravil souhrnnou zprávu o každé skupině, diplomaticky doplněnou o špetku kritiky a praktická doporučení. Závěr zněl: „podzemní“ kapely lze a je třeba zapojovat do společenské činnosti.
Poměrně brzy, už v roce 1986, Musurmankulova vystřídala Olga Oprjatnaja, energická pracovnice ministerstva kultury s užitečnými kontakty. Oprjatnaja byla velmi úzce spojená s N. B. Žukovovou, náměstkyní ministra kultury SSSR, a přes ni dokázala prosadit hodně věcí. Řešila problémy s lidmi z KGB, a i v městském výboru strany byli lidé, kteří chápali potřebu rockové laboratoře a často jí vycházeli vstříc. Za její největší zásluhu mnozí považují zavedení tarifního ohodnocení amatérských souborů sdružených v laboratoři. Díky tomu mohly „laboratorní“ kapely dostávat legální odměnu za koncerty, a dokonce i zákonně jezdit na turné. Právě za Oprjatné se navíc podařilo narušit monopol Goskoncertu na zvaní zahraničních umělců. V říjnu 1987 přijela do Moskvy na pozvání rockové laboratoře finská skupina Sielun Veljet.
Laboratorní skupiny
Mezi nejznámější skupiny MRL patřily Brigada S s Garikem Sukačevem v čele, ironický Krematorij, stylové Bravo , novovlnní Centr, Aljans a Nočnoj Prospekt (Ночной проспект). Dále také experimentátoři Věžlivyj Otkaz (Вежливый отказ), metalisté Čjornyj Obelisk a Korrozija Metalla. Za největší exoty byla považována provokativní punková parta Čudo Judo (Чудо юдо) s písněmi o sexu a s tančícími nahými holkami na koncertech. A pak samozřejmě Zvuki Mu s démonickým frontmanem Petrem Mamonovem.
Koncerty a festivaly MRL
Laboratoř neměla, na rozdíl od LRK, vlastní sál, takže pro koncerty a festivaly musela domlouvat pronájmy s vedením různých zařízení. Nejčastěji šlo o domy kultury a kluby při podnicích. Hlavním tahákem byly ovšem festivaly. Nejznámější a z nich se stal Festival nadějí. Právě díky němu Dům kultury Gorbunova dostal legendární přezdívku „gorbuška“, a stal se místem pravidelných koncertů domácích i zahraničních hvězd.
Na pozvání rockové laboratoře hrály v Moskvě i kapely z jiných měst. Zvláštní událostí se stávaly koncerty leningradských skupin. Šlo o jakési tiché soupeření mezi laboratoří a leningradským rockovým klubem. Například v jednom vydání televizního pořadu Музыкальный ринг stáli proti moskevským souborům Вежливый отказ, Центр a Звуки му, leningradští Джунгли, Авиа a Игры.
Moskevské kapely osmdesátých let nebyly hudebními průkopníky své generace. Velmi čerpaly ze zahraničních zdrojů, a zároveň neustále pokukovaly na to, co se děje v Leningradu. V Moskvě se těžko hledal někdo, koho by neovlivnil Grebenščikov nebo Majk Naumenko. Pokud ovšem dotyčný nehrál heavy metal. A neobvyklé experimenty, které se snažily najít vlastní cestu, většinou přitahovaly jen úzký okruh fanoušků.