Vznik LRK, aneb jak zlegalizovat underground
Dne 7. března 1981 se v Leningradském mezisvazovém domě amatérského umění v Rubinštejnově ulici 13 konal koncert, který se stal jedním z mezníků moderní ruské hudební historie. Vystoupily zde skupiny Piknik (Пикник), Rossijane (Россияне), Mify (Мифы) a Zerkalo (Зеркало). Tímto večerem byl fakticky zahájen provoz organizace, jež vešla do dějin pod jménem Leningradský rockový klub.
Leningradský rockový klub představuje jeden z nejpozoruhodnějších úkazů kulturní politiky pozdního sovětského období. Nebyl jen zázemím místní hudební scény, ani pouhým subkulturním útočištěm. Stal se organizací, v níž se setkaly tři síly: iniciativa rockových muzikantů, pragmatismus státní moci a generační touha po vlastním vyjádření těch, kteří dozrávali v podmínkách stagnace pozdního socialismu.
Nešlo však o klub v západním smyslu slova. Leningradský rockový klub byl jakýmsi hybridem kulturní instituce, pololegálního profesního svazu a zároveň kontrolovaného prostoru pro subkulturu, která byla do té doby státem tolerována pouze občas a s nedůvěrou. Jeho vznik byl výsledkem dlouhodobého vyjednávání mezi hudebníky a mocenským aparátem.
Již od počátku 70. let existovaly pokusy o legalizaci rockových koncertů. Iniciativy kolem Nikolaje Vasina (Николай Васин) a dalších beatlesovských nadšenců, stejně jako pozdější experimentální klub mládežnické hudby z roku 1979, se snažily vytvořit jakési polooficiální instituce, které by chránily rockery před represivním aparátem. Ti totiž čelili nejen zákazům koncertů, ale i administrativním postihům, vylučování ze studií či zaměstnání.
Zlomem v tomto nepříliš úspěšném počínání se stal rok 1981, kdy Anna Ivanova, ředitelka Leningradského mezisvazového domu amatérského umění (Ленинградский межсоюзный дом самодеятельного творчества), uspořádala setkání, kterého se zúčastnily známé osobnosti z rockových kruhů – Gennadij Zajcev, Fjodor Stoljarov, Jurij Bajdak, Igor Golubev, Vladimir Kalinin a Taťána Ivanova. Všichni tito lidé se zabývali především organizací koncertů. Zde se dojednal vznik organizace, zastřešující do té doby pronásledované hudební aktivity, pod odborovým patronátem LMDST. Sloučení s odbory umožnilo legálně pořádat koncerty a vyhnout se pozornosti orgánů činných v trestním řízení. Regionální odborová rada dokonce vyčlenila 15 000 rublů na vybavení.
Podle řady svědectví sehrála významnou roli při vzniku i KGB, konkrétně důstojníci zodpovědní za dohled nad „tvůrčí inteligencí“. Cílem nebylo rock potlačit, nýbrž jej soustředit na jedno místo, monitorovat a usměrňovat.
Organizační struktura LRK
Organizace měla propracovaný systém pravidel, členský systém a volenou radu.
Prvním prezidentem se stal Gennadij Zajcev (Геннадий Зайцев). Masové popularity se LRK dočkal v roce 1982, tedy až v době, kdy kulturní orgány města odvolaly jeho nejsvobodomyslnější organizátory. Tehdy byla zvolena nová rada v čele s Nikolajem Michajlovem (Николай Михайлов), který byl prezidentem klubu většinu jeho existence. Michajlov byl prostředníkem mezi dvěma světy. Musel jednat s úřady, uklidňovat obavy ideologických orgánů a zároveň hájit zájmy hudebníků. V kontextu první poloviny 80. let, kdy byl jakýkoli náznak disentu citlivým tématem, byla schopnost manévrovat mezi kladivem sovětské moci a kovadlinou rock’n’rollové svobody existenční podmínkou samotné organizace.
Nejdůležitějším nástrojem kontroly strany nad organizací byla tzv. litovka – povinné schvalování textů cenzurními orgány Glavlitu. V praxi tento proces zajišťovala bývalá novinářka Nina Baranovská (Нина Барановская), která musela oscilovat mezi rolemi cenzorky a ochránkyní umělců. V jejím podání nebyla cenzura nijak dramatická. Zakazovány byly především explicitně politické texty nebo projevy otevřeného antisovětismu.
Kromě koncertů pořádal klub semináře o rockové estetice a poezii. Leningradská scéna chápala rock jako literární fenomén a její tvorba měla silný poetický rozměr. Koneckonců ve městě s tradicí Achmatovové, Mandelštama či Brodského to snad ani nešlo jinak.
Skupiny LRK
V rámci Leningradského rockového klubu se etablovaly skupiny, které později utvářely kanonický obraz ruského rocku.
Do konce aktivní existence rockového klubu, tedy do začátku 90. let, bylo jeho členy více než 150 skupin. Každý účastník obdržel členskou kartu rockového klubu a během jeho existence do první poloviny 90. let jich bylo vydáno více než 700.
Asi nejznámější osobností z LRK se stal Viktor Coj (Виктор Цой) a jeho skupina Kino (Кино). Cojova poetika jednoduchých, ale existenciálně nabitých textů, minimalistická hudební forma a výrazný vizuální styl učinily z Kina generační symbol.
Další kultovní ikonou se stala skupina Akvarium (Аквариум) vedená Borisem Grebenščikovem (Борис Гребенщиков). Jejich hudba spojovala beatnickou tradici, mystiku a ironii. Grebenščikov byl jedním z prvních, kdo systematicky propojoval ruský rock s globálními proudy. Velký vliv na něj měl zejména David Bowie.
Skupina Alisa (Алиса) se zpěvákem Konstantinem Kinčevem (Константин Кинчев) reprezentovala dramatičtější, expresivnější proud.
Televizor (Телевизор) s Michailem Borzykinem (Михаил Борзыкин) v čele byl výrazně politicky zaměřený a nebál se společenské kritiky.
Zoopark (Зоопарк) a Mike Naumenko (Майк Науменко) přetavili americký bluesový narativ do leningradské reality.
DDT (ДДТ) Jurije Ševčuka (Юрий Шевчук) přinesli do Leningradu z baškirské Ufy jiný, civilnější tón. Rozvíjeli ve své tvorbě civilní, morálně apelativní tón. V Ševčukově poezii je osobnímu i sociálnímu věnována stejná pozornost, satira je stejně silná jako zpověď a hymnismus a občanský patos se setkávají s tématy morálky a nenásilí.
Pop-Mechanika (Поп-механика) Sergeje Kurjochina (Сергей Курёхин) představovala experimentální, performativní polohu, která přesahovala rámec rocku. Rozkládala hranice mezi hudbou, happeningem a absurditou.
Strannyje Igry (Странные игры), Avia (АВИА) či Aukcyon (АукцЫон) přinášely vlivy new wave, ska a experimentálního popu. Zejména Aukcyon, podle jejího hlavního showmana Olega Garkuši, “nejhudebnější skupina na světě“, ignorovala žánrové konvence a oscilovala mezi post-punkem a avantgardním jazzem
Piknik (Пикник) byli průkopníci ruského progresivního rocku, v čele s multiinstrumentalistou a originálním básníkem Edmundem Škljarským (Эдмунд Шклярский). Písně Pikniku jsou zahaleny mystickou atmosférou, s rebusovitými texty a bujnými aranžmá, často s klasickými i lidovými nástroji.
Sekret (Секрет) na rozdíl od mnoha svých klubových kolegů, čerpali z rock’n’rollových tradic. Hudba tohoto beatového kvarteta má nostalgický, vřelý a lehký zvuk.
Zajímavý byl i postpunk skupiny Avtomatičeskije udovletvoriteli (Автоматические удовлетворители).
Všichni tito umělci netvořili jednotnou scénou stylisticky, ale byli spojeni společným prostorem a institucí.
Perestrojka a rozpad klubu
S nástupem perestrojky se situace paradoxně změnila. To, co bylo v roce 1981 výjimečnou výsadou, totiž možnost veřejně vystupovat, se v druhé polovině 80. let stávalo stále běžnějším. Model kontrolované autonomie ztrácel smysl.
V říjnu 1988 proběhla poslední valná hromada. Klub ztratil funkci prostředníka. Hudebníci již nepotřebovali institucionální ochranu. Organizace jako profesní sdružení fakticky zanikla a koncertní sál se stal běžným podnikem. Stále to ale bylo místo nečekaných setkání. Do klubu zavítala třeba Yoko Ono při návštěvě SSSR, vystoupili zde Scorpions.
Kapely jako Kino a Alisa přesunuly těžiště své činnosti do Moskvy a na velká koncertní pódia a začaly vyprodávat stadiony. DDT se stali národními hvězdami.
Tím se uzavřela etapa, v níž byl rock v Sovětském svazu nejen hudbou, ale formou sociálního a kulturního protestu.
Festivaly
Rockový klub pořádal i festivaly svých oveček. První z nich se konal v roce 1983 a od té doby až do uzavření rockového klubu se konal každoročně. Festivalové vystoupení shrnovalo aktivity kapely za daný rok, proto musel být podle nevysloveného pravidla představen vždy nový program. Skupiny tak byly nucené k neustále nové tvorbě a hledání nových výrazových prostředků.
V porotě zasedli zaměstnanec LMDST, dva lidé z rockového klubu (prezident a člen představenstva), člen Komsomolu a zástupci tvůrčích svazů, rozhlasu, tisku a koncertních organizací.
Úspěch na festivalu znamenal pro skupiny přístup k širšímu publiku, zvýšenou prestiž, někdy i možnost turné mimo Leningrad. V tomto smyslu plnil festival roli, kterou v západním kontextu zastával hudební průmysl.
Všem zájemcům o toto období doporučuji film Kirilla Serebrannikova Léto.