Scénu osmdesátých let si, vzhledem k její rozmanitosti, představíme postupně v několika pokračováních. Dnešní díl je jakýmsi zastřešujícím a neúplným přehledem a úvodem.
Cesta rocku z podzemí
Na počátku 80. let se rockové kapely staly velmi oblíbenými a postupně vytlačovaly vokálně-instrumentální soubory, které dominovaly sovětské scéně v 70. letech.
Mezi nejvýraznější skupiny této doby patřily Arija (Ария) a Alisa (Алиса), dále veteráni ze sedmdesátých let jako Mašina vremeni (Машина времени) a Voskresenije (Воскресение), které se postupně začaly přiklánět k novým hudebním formám, hlubším aranžím a přejímat prvky hard rocku a metalu.
Pro Alisu nastal zásadní zlom nastal v roce 1985, kdy se hlavním zpěvákem stal Konstantin Kinčev (Константин Кинчев). Právě s jeho příchodem získala skupina obrovskou popularitu. Kinčev nebyl pouze zpěvákem, ale i autorem většiny textů a hudby první koncerty skupiny s ním vyvolaly mezi publikem mimořádný ohlas. Písně jako Экспериментатор a Мой мир se později staly symboly mladé generace.
Rok 1985 je považován za počátek historie legendární heavy metalové skupiny Arija (Ария). Tato kapela měla výrazný vliv na další generace rockových hudebníků. Její hudba byla inspirována západními skupinami, zejména Iron Maiden a Black Sabbath, ale zároveň si zachovávala ruskou melodickou svébytnost. Často využívali prvky klasické hudby. Rockové balady jako Потерянный рай, Штиль nebo Осколок льда přinesly skupině širokou popularitu, přestože dlouho zůstávala mimo hlavní rozhlasový formát.
Jak to bylo s popíkem
Současně s rozvojem rockové hudby probíhaly v 70. a 80. letech experimenty v oblasti elektronické popové hudby. Jedním z prvních a nejvýznamnějších projektů byla lotyšská skupina Zodiac (Зодиак), založená studenty Lotyšské státní konzervatoře. Skupina se zaměřovala na instrumentální elektronickou hudbu s tématy vesmíru a science fiction. Kombinovala syntetické zvuky s prvky popu a rocku a inspirací jim byli západní interpreti jako Tangerine Dream, Jean-Michel Jarre, Mike Oldfield nebo Vangelis. Debutové album Диско Альянс vyšlo v roce 1980 a zaznamenalo mimořádný úspěch, do roku 1983 se ho prodalo téměř šest milionů kusů.
V oblasti estrádní a popové hudby patřili v 80. letech k nejvýraznějším osobnostem Valerij Leontěv (Валерий Леонтьев) a Alla Pugačova (Алла Пугачёва). Leontěv zaujal nejen svým hlasem, ale i extravagantními kostýmy, pohybem na scéně a využíváním tanečních prvků, což bylo na sovětské poměry velmi neobvyklé.
Alla Pugačova (Алла Пугачёва) v polovině 80. let představila nový typ koncertního programu, určeného pro velké sportovní haly a stadiony. Její vystoupení zahrnovala baletní choreografie, světelné a laserové efekty i prvky divadelní show.
Na konci 80. let se v Sovětském svazu začala rychle rozvíjet komerční populární hudba, která už nebyla zatížena hlubším ideovým obsahem. Vznikaly nové hudební projekty zaměřené především na zábavu a masového posluchače. Tento proces byl úzce spojen s obdobím perestrojky a nástupem nového politického vedení v čele s Michailem Gorbačovem.
Poprvé se objevily kolektivy, které fungovaly převážně na základě playbacku. Mnozí interpreti neměli hudební vzdělání a často ani výrazné pěvecké schopnosti. Přesto si tyto projekty získaly obrovskou popularitu díky chytlavým melodiím, jednoduchým textům a intenzivní mediální propagaci.
Typickými příklady tohoto nového fenoménu byly skupiny Miraž (Мираж) a Laskovyj maj (Ласковый май). Skupinu Miraž založil v roce 1985 hudebník Andrej Lityagin (Андрей Литягин). Většinu písní pro skupinu nazpívala profesionální zpěvačka Margarita Suchankina (Маргарита Суханкина), zatímco na pódiu vystupovaly jiné interpretky, které pouze napodobovaly její hlas. Kvůli vysoké poptávce se při živých vystoupeních používali tzv. „dvojníci“ – paralelní koncertní sestavy, které vystupovaly pod stejným názvem po celém Sovětském svazu. Publikum často ani netušilo, že sleduje jinou sestavu, než která nahrála původní písně.
Podobný model fungování měla i skupina Laskovyj maj (Ласковый май), která vznikla v roce 1986. Její producent Andrej Razin (Андрей Разин) vytvořil unikátní systém propagace a distribuce hudby. Miliony kazet s písněmi skupiny byly šířeny po celé zemi, často neoficiální cestou, například prostřednictvím průvodčích vlaků.
Laskovyj maj (Ласковый май) se stal skutečným fenoménem – skupina vystupovala na stadionech a její písně zněly doslova všude. Stejně jako v případě Miraže existovalo několik paralelních koncertních sestav, které vystupovaly současně v různých městech. Tento „klonovací“ systém neměl v tehdejší sovětské hudbě obdoby.
Navzdory obrovské popularitě těchto komerčních projektů je profesionální hudebníci často hodnotili jako amatérské a málo kvalitní. Ve srovnání s tradiční sovětskou estrádou i s rockovou scénou působila tato hudba povrchně a primitivně. Přesto přesně odpovídala vkusu části mladé generace.
Paralelně s touto vlnou jednoduchého popu působily i skupiny, které se snažily navázat na hudební tradice 50. a 60. let a zároveň zachovat profesionální úroveň. Patřila mezi ně například skupina Bravo (Браво), založená Jevgenijem Chavtanem (Евгений Хавтан). První sólistkou této skupiny byla Žanna Aguzarova (Жанна Агузарова), která vystupovala v extravagantním a pro sovětské publikum nezvyklém stylu. Písně jako Жёлтые ботинки, Старый отель, Кошки nebo Ленинградский рок-н-ролл se rychle staly hity, přestože nebyly často vysílány v televizi ani v rozhlase.
Centra ruského rocku
V polovině 80. let se rocková hudba definitivně přesunula z undergroundu do širšího kulturního prostoru. Přestože nebyla otevřeně politická, reflektovala osobní svobodu, mezilidské vztahy a vnitřní svět člověka. Důležitou roli v tomto procesu sehrály rocková společenství spřízněných skupin. Zejména Leningradský rockový klub (Ленинградский рок-клуб), Moskevská rocková laboratoř (Московская рок-лаборатория) a Sverdlovský rockový klub (Свердловский рок-клуб). Všem těmto spolkům se budeme věnovat v dalších kapitolách důkladněji, takže jen ve zkratce:
Leningradský rockový klub (Ленинградский рок-клуб) byl založen v roce 1981. Jednalo se o jedinečnou kulturní instituci, která poskytovala prostor rockovým hudebníkům, organizovala koncerty a festivaly a zároveň sloužila jako určitá forma oficiální kontroly rockového hnutí. Leningradský rockový klub sídlil v ulici Rubinštejna a svým fungováním připomínal západní rockové kluby, i když byl přizpůsoben sovětským podmínkám. Právě zde začínala řada později slavných skupin a interpretů.
Mezi nejvýznamnější kapely leningradské rockové scény patřily Avia (АВИА), Avtomatičeskije udovlotvoritli (Автоматические удовлетворители), Akvarium (Аквариум), Alisa (Алиса), Aukcyon (АукцЫон), DDT (ДДТ), Zoopark (Зоопарк), Kamikaze (Камикадзе), Kino (Кино), Nol (Ноль), Nom (НОМ), Piknik (Пикник), Pop-mechanika (Поп-механика) a Televizor (Телевизор).
Moskevská rocková laboratoř (Московская роковая лаборатория / Московская рок-лаборатория) byla založena v roce 1985 z iniciativy moskevských kulturních orgánů s cílem regulovat a zároveň podporovat spontánní rockové hnutí v hlavním městě. Sloužila jako platforma pro zkoušky, koncerty a oficiální registraci rockových skupin. Prvním ředitelem laboratoře byl Bulat Musurmankulov (Булат Турсунович Мусурманкулов), později jej vystřídala Olga Oprjatnaja (Ольга Николаевна Опрятная).
Právě v rámci Moskevské rockové laboratoře (Московская рок-лаборатория) působila řada dnes již legendárních skupin 80. let, například Čornyj obelisk (Чёрный обелиск), Aljans (Альянс), Arija (Ария), Bachyt-Kompot (Бахыт-Компот), Bravo (Браво), Brigada S (Бригада С), Va-bank (Ва-Банкъ), Zvuki Mu (Звуки Му), Krematorij (Крематорий), Mongol Šuudan (Монгол Шуудан), NAIV (НАИВ), Nogu svelo! (Ногу свело!) či Centr (Центр).
Vedle těchto kapel V Moskvě působily také skupiny orientované na progresivní rock, například Autograf (Автограф), založený Alexandrem Sitkověckým (Александр Ситковецкий). Jejich hudba byla inspirována západními skupinami jako Pink Floyd nebo Electric Light Orchestra a vyznačovala se profesionálním zvukem i náročnějšími aranžemi. Skupina byla známá i v zahraničí, což bylo na sovětské poměry výjimečné.
Silné rockové centrum se vytvořilo také na Urale, především ve Sverdlovsku (Свердловск). Toto průmyslové město se po Moskvě a Leningradu stalo třetím nejvýznamnějším centrem sovětského rocku. Právě zde vznikly skupiny jako Urfin Džjus (Урфин Джюс), Čajf (Чайф), Nautilus Pompilius (Наутилус Помпилиус) nebo Nastja (Настя).
V roce 1987 se výrazně prosadila skupina Nautilus Pompilius, vedená Vjačeslavem Butusovem (Вячеслав Бутусов). Jejich písně měly silný protestní a filozofický charakter. Hity jako Скованные одной цепью a Гудбай, Америка se staly symboly konce 80. let a odrážely nálady mladé generace.
Specifickou kapitolu ruského rockového hnutí osmdesátých let tvoří první punkové a novovlnné kapely, kterým se budu věnovat ve zvláštním dílu.
Kult jménem Kino
Asi nejznámější skupinou tohoto období se stalo Kino (Кино) a její frontman Viktor Coj (Виктор Цой). Tato kapela se stala jedním z nejvýraznějších fenoménů sovětské populární hudby. Její texty nebyly otevřeně politické, ale dotýkaly se obecně lidských, existenčních a společenských témat, která byla aktuální pro široké publikum. Kino patřilo v 80. letech k nejoblíbenějším rockovým kapelám v Sovětském svazu. Viktor Coj byl nejen zpěvákem, ale i autorem většiny textů a hudby. Hudebně se skupina vyznačovala jednoduchými aranžemi, výraznými rytmy a využíváním bicích automatů, což vytvářelo charakteristický temný zvuk.
Popularita skupiny rychle rostla – jejich alba se šířila v milionech kopií a koncerty se konaly na stadionech a ve velkých halách. Po tragické smrti Viktora Coje v roce 1990 se kapela stala legendou a symbolem celé generace. V Moskvě vznikla tzv. „Cojova zeď“, na kterou fanoušci psali citáty z jeho písní a vyznání obdivu.
Coj pracoval v polovině 80. let jako topič v leningradské kotelně zvané Kamčatka, která se později stala kultovním místem. Právě zde vznikla řada jeho písní. Významnou roli v popularitě skupiny sehrály také filmy Assa (Асса, 1987) a Jehla (Игла, 1988), v nichž Coj hrál. Na konci 80. let se koncertní činnost skupiny Kino výrazně rozšířila hlavně díky producentovi Juriji Ajzenšpisovi (Юрий Айзеншпис). Skupina byla schopna zaplnit největší koncertní prostory v zemi a stala se jedním z hlavních symbolů sovětské rockové kultury.
Hudba a televize
Na konci 80. let začala v Sovětském svazu vznikat domácí showbyznysová infrastruktura. Hudební pořady v televizi se staly důležitým nástrojem propagace interpretů a hudebních skupin. Televizní vystoupení výrazně zvyšovala popularitu umělců a umožňovala jim oslovit široké publikum po celé zemi.
Jednou z prvních umělkyň, která systematicky využívala televizi k propagaci své tvorby, byla Alla Pugačova. Při tvorbě svých koncertních show se inspirovala západní popovou produkcí. Její vystoupení byla dramaturgicky propracovaná, vizuálně působivá a přizpůsobená televiznímu vysílání.
Významným projektem konce 80. let byl televizní pořad Vánoční setkání (Рождественские встречи), který Pugačová poprvé představila v roce 1989. Program se natáčel v moskevském sportovním komplexu Olympijskij a byl vysílán během novoročních svátků. Během několika večerů se v pořadu objevila řada mladých a začínajících umělců, kterým účast přinesla okamžitou popularitu.
Díky tomuto formátu se na scéně objevila nová jména, například Filip Kirkorov (Филипп Киркоров), Vladimir Presňakov (Владимир Пресняков), Olga Kormuchina (Ольга Кормухина), Žanna Aguzarova (Жанна Агузарова), skupina A-Studio (А’Студио), Kabare-Duo Akademija (Кабаре-дуэт Академия) nebo Lolita Miljavská (Лолита Милявская). Alla Pugačova zde vystupovala nejen jako zpěvačka, ale také jako producentka, čímž výrazně ovlivnila formování domácího showbyznysu.
V 80. letech se sovětská hudební televize postupně stávala otevřenější a rozmanitější. Objevovalo se stále více nových pořadů, které kombinovaly profesionální umělce s amatéry, estrádu s folklorem i populární hudbu s experimentálními formami.
Jedním z takových programů byl pořad Širší kruh (Шире круг), který se poprvé objevil v roce 1983. Jeho zvláštností bylo propojení amatérské a profesionální tvorby. V tomto pořadu se objevili interpreti jako Alexej Glyzin (Алексей Глызин), Olga Zarubina (Ольга Зарубина), Alexandr Serov (Александр Серов), Jurij Loza (Юрий Лоза), Leonid Agutin (Леонид Агутин), Dmitrij Malikov (Дмитрий Маликов) či Alexandr Malinin (Александр Малинин).
Dalším významným projektem byl televizní pořad Nová atrakce (Новая аттракция), vysílaný v letech 1982–1985. Tento program se natáčel v moskevském cirkuse (Московский цирк) a spojoval hudbu, cirkusové umění, divadlo i film. Vystupovali zde nejen populární zpěváci, jako Valerij Leontěv (Валерий Леонтьев), Sofija Rotaru (София Ротару) či Anne Veski (Анне Вески), ale také herci a umělci z oblasti filmu a divadla.
V druhé polovině 80. let se v hudební televizi projevily dvě hlavní tendence. Na jedné straně pokračovala popularizace tradiční populární hudby, na straně druhé se do vysílání začaly dostávat prvky hudebního undergroundu a rockové kultury.
Významným milníkem byl televizní pořad Muzikalnyj ring (Mузыкальный ринг), inspirovaný západními formáty, zaměřený na živé hraní bez playbacku. Vystupovali v něm rockoví hudebníci jako Andrej Makarevič a skupina Mašina vremeni, Sergej Kurjuchin, skupiny Televizor, Sekret nebo Zvuki Mu.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 došlo k zásadním změnám v hudebním průmyslu. Hudba se stala plně komerčním produktem a začala fungovat podle tržních principů. 90. léta lze charakterizovat jako období hledání, experimentů i určité primitivizace populární hudby.