Sedmdesátky nebyly v SSSR dekádou masového průlomu rocku do mainstreamu, ani dobou příliš otevřeného konfliktu s vládní mocí. Spíš dobou zrání, kdy se bigbítová subkultura v Sovětském svazu naučila přežívat a adaptovat se na vnější tlaky. Právě tehdy vznikly modely fungování, bez nichž by pozdější explozivní 80. léta nebyla myslitelná. Scéna se rozdělila na oficiální a neoficiální část, v jednotlivých regionech vznikly různé přístupy k hudbě i k textům, které budou později pro jednotlivé lokální scény charakteristické. Zrodily se kanály pro neformální distribuci hudby a vůbec celý základ kulturního ekosystému.
Oficiální popová hudba v té době nestála za nic. Zatímco o deset let dříve byl pop alespoň veselý, v 70. letech bylo všechno šedivé. Éterem znělo množství nudných a sterilních ansámblů (Самоцветы, Пламя, Поющие сердца, Голубые гитары), každý z nich horší než ten předchozí. Nebo interpreti masových písní, kteří se od poválečných let vůbec nezměnili. Nezajímaví lidé v upnutých oblecích s kamennými tvářemi, které se občas rozzářily optimistickými úsměvy jako z plakátů (obvykle během refrénu). Existovaly jen dvě výjimky: Alla Pugačeva (Алла Пугачева), bývalá zpěvačka Vesjolych rebjat, která alespoň připomínala skutečnou ženu a zpívala hlavně o útrapách lásky, a David Tuchmanov (Давид Тухманов). To nebyl zpěvák, ale profesionální skladatel ve středním věku. Na rozdíl od jiných mistrů sovětské písně se ale nebál převzít některé nové trendy a nahrál dvě konceptuální kvazi-rocková alba: Jak krásný je tento svět a Na vlně mé paměti (Как прекрасен этот мир и По волне моей памяти). Vzorec pro obě byl stejný. Rádoby moderní elektrické aranžmá a rockoví sólisté pozvaní z undergroundu.
VIA jako státem kontrolovaný rock
Na přelomu 60. a 70. let už bylo přesto zřejmé, že beatová a rocková hudba přestala být okrajovou subkulturou. Mládež o ni měla masový zájem, prvky bigbítu se objevovaly i v oficiální popové produkci. A kulturní aparát SSSR si uvědomil, že elektrické kytary už nepůjde jednoduše zakázat. A tak se je pokusil alespoň kontrolovat. Vznikl oficiální formát takzvaných VIA – vokálně-instrumentálních ansámblů, státem zaštítěných skupin fungujících při filharmoniích, domech kultury nebo televizních redakcích.
Skutečnému rocku se žádné publicity nedostávalo. V tisku se sice občas začaly objevovat první, víceméně objektivní, články o západních kapelách, ale o místních kapelách se nepsalo a šance natočit desku byla nulová. Navíc se hraní rock’n’rollu pro amatéry stávalo příliš nákladným. Mizerné sovětské nástroje nebo samodělky přestávaly stačit. A západní vybavení, prodávané pouze na černém trhu, bylo strašně drahé. Kytary a aparáty Gibson nebo Fender stály tři až pět tisíc rublů. Průměrná výplata byla v té době okolo stovky. Jedním z mála způsobů, jak se k nim dostat, byly kšefty s koncertujícími umělci ze spřátelených východních zemí. Ti často před koncem turné své nástroje prodávali, protože za ně dostali dvojnásobek až trojnásobek pořizovací ceny.
VIA tedy rockuchtivým posluchačům nabízely kompromis: moderní zvuk, profesionální muzikanty, někdy i dlouhé vlasy. Texty schvalovaly komise, musely být apolitické nebo ideologicky bezpečné, stejně jako u nás se dělaly přehrávky. Odměnou za tato ponížení byla hudebníkům státem podporovaná oficiální koncertní činnost a možnost nahrávání písniček pro hudební nakladatelství Melodija.
Přesto by bylo chybou VIA považovat jen za estrádu. Z tohoto prostředí vzešly technicky nejzdatnější soubory dekády. Typickým příkladem byli Pjesňary (Песняры), kteří spojili rock s běloruským folklorem, nebo Ariel (Ариэль), jejichž alba patřila k prvním oficiálně vydaným rockově orientovaným nahrávkám v SSSR. Výraznou stopu zanechaly také Cvěty (Цветы), které dokázaly proniknout k masovému publiku a zároveň si zachovat rockový étos.
VIA sehrály ještě jednu důležitou roli: byly líhní hudebníků, kteří později přesunuli do neoficiální scény nebo se stali klíčovými osobnostmi rocku 80. let. Hudebně VIA často převyšovaly západní amatérské kapely. Mnozí členové měli konzervatorní vzdělání, výbornou techniku a zkušenosti z jazzu či klasické hudby.
Klíčové VIA s rockovým přesahem
Песняры
Založeni 1969 v Minsku vůdčí osobností Vladimirem Muljavinem. Skupina vytvořila syntézu rocku, beatové estetiky a běloruského folkloru.
Ариэль
Jedna z prvních VIA, která systematicky pracovala s artrockovými aranžemi a konceptem alba. Русские картинки (1977) je často označováno za jedno z prvních „legálních“ rockových alb v SSSR.
Цветы
Moskevská skupina vedená Stasem Naminem. Kombinovala jednoduché melodie s rockovým zvukem, dosáhla masové popularity, ale opakovaně narážela na zákazy a administrativní zásahy.
Magnitizdat: skutečná distribuční síť rocku
Zatímco VIA hrály v televizi, skutečný rock se šířil na magnetofonových páskách. Fenomén magnitizdatu, domácího nahrávání koncertů a jejich nekonečného kopírování, vytvořil paralelní distribuční síť. Kapela nemusela mít desku, aby byla slavná. Stačilo několik povedených koncertů a dobrý magnetofon. Kvalita nahrávek byla často nízká, ale autenticita vysoká.
Pásky, a později kazety putovaly mezi městy, republikami i sociálními bublinami. Publikum často znalo texty nazpaměť dávno předtím, než kapelu vidělo naživo. Rock se tak stal orální kulturou, sdílenou a přepisovanou, podobně jako dřívější bardovská tradice.
Moskevská scéna: kličkování mezi profesionálními ambicemi a cenzurou
Moskva byla největším a nejrozmanitějším centrem sovětského rocku. Její scéna 70. let byla největší, nejtvrdší – a zároveň nejrozporuplnější. Fungovala zde hustá síť kulturních domů, univerzitních klubů a pololegálních koncertních prostor. Nejznámějším z nich bylo kulturní centrum MEI „Energetik“, kde se konaly velké koncerty s tisícovým publikem.
Skupiny měly neformální management, organizovaly neoficiální distribuci vstupenek, dokázaly si pronajímat sály. Akce víceméně fungovaly, a pokud se o ně začal někdo z orgánů příliš zajímat, přesunuly se jinam.
Skupinou, která dlouho představovala nejznámější ikonu ruského rocku byla Mašina Vremeni (Машина времени). Její lídr Andrej Makarevič (Андрей Макаревич) spojil rock s tradicí ruských bardů. Jeho texty nebyly protestní v přímém smyslu slova, ale plné metafor, morálních otázek a pocitu stagnace.
Vedle Mašiny působily v Moskvě i tvrdší a progresivnější kapely. Vyskokosnoje Leto (Високосное лето) představovalo vrchol sovětského art rocku – s ambicí, instrumentální virtuozitou a scénickými prvky, které neměly v domácím prostředí obdoby. Jejich členové (včetně Chrise Kelmeho či Alexandra Kutikova) později zásadně ovlivnili podobu mainstreamového rocku 80. let.
Nejdůležitější moskevské kapely 70. let:
Машина времени
Byla založena v roce 1969 a postupně se stala nejvlivnější rockovou skupinou dekády. Lídr Andrej Makarevič vytvořil model tzv. „bard-rocku“: jednoduché hudební struktury, důraz na text, metaforický jazyk. Mašina Vremeni definovala sociálně-etickou tematiku ruského rocku: konformismus, osobní odpovědnost, pasivitu, vnitřní svobodu.
Високосное лето
Vznikla roku 1972. Asi nejambicióznější artrockový projekt SSSR 70. let, často přirovnávaný k Pink Floyd či Genesis. Kapela pracovala s dlouhými kompozicemi, světelnými efekty a koncepčními programy.
Mezi další významné kapely patřil Araks (Аракс), který spojoval rock s divadelní a filmovou hudbou, Voskresenije (Воскресение) nebo Rubinovaja Ataka (Рубиновая Атака) a Udačnoje Priobretenije (Удачное приобретение), představující bluesrockový a hardrockový proud.
Leningrad: poezie, ironie a bytová kultura
Zatímco Moskva hledala rovnováhu mezi sovětským systémem a undergroundem, Leningrad šel vlastní cestou. Město s bohatou literární tradicí dalo sovětskému rocku jiný odstín, méně hardrockový, více existenciální, ironický a poetický. Zdejší bytové koncerty se staly zárodkem pozdějšího leningradského modelu fungování scény osmdesátých let.
Klíčovým hybatelem scény se stalo Akvarium (Аквариум) a jeho frontman Boris Grebenščikov (Борис Гребенщиков). Akvárium v 70. letech fungovalo téměř výhradně mimo oficiální struktury. Bytové koncerty, improvizované sestavy, texty plné aluzí, mystiky a humoru – to vše vytvořilo estetiku, která později definovala „leningradský rock“.
Vedle Akvária působily kapely jako Rossijane (Россияне) nebo Mify (Мифы), reprezentující tvrdší proud. Leningradská scéna však byla především laboratoří stylů a postojů, z níž vzešel výbuch invenční hudby 80. let a iniciovala vznik legendárního Rockového klubu.
Klíčové kapely:
Аквариум
Založeno 1972. Ústřední postavou byl Boris Grebenščikov – autor, zpěvák, ideolog scény. Akvárium kombinovalo rock, folk, reggae, artrock i absurditu. Texty byly plné literárních aluzí, mystiky a skrytých významů.
Россияне
Tvrdší proud leningradského rocku, založený 1969. Lídrem byl Georgij Ordanovskij, jehož zmizení v roce 1984 je dodnes opředeno množstvím temných legend (věnuji mu samostatný článek).
Мифы
Jedna z nejstarších rockových kapel Leningradu, aktivní už od poloviny 60. let, významná zejména koncertní činností.
Estonsko a další periferie
Zvláštní kapitolu hudebního dění tvořily pobaltské republiky, především Estonsko. Díky blízkosti Finska, dostupnosti západních médií a odlišné kulturní politice zde rock fungoval otevřeněji a pestřeji. Festivaly, žánrová rozmanitost a relativní tolerance kontrastovaly s ruskými centry. Zatímco v Moskvě se řešilo, zda je text „ideologicky přijatelný“, v Tallinnu se hrálo country, jazz-rock, experimentální hudba i elektronika. I když v sousedním, stejně „západním“ Lotyšsku byla situace přesně opačná: tvrdá politika kulturních úřadů snížila kdysi živou rockovou scénu do extrémně žalostného stavu.
Ve zbytku SSSR to ovšem nestálo za moc. Za zmínku stojí snad jen sverdlovská studentská avantgardní skupina Sonans (Сонанс), vedená Alexandrem Pantykinem, která hrála zcela neortodoxní instrumentální rock, spíše připomínající Šostakoviče nebo Prokofjeva.
Sedmdesátá léta rozhodně nebyla vrcholem sovětského rocku, ale byla důležitou přípravnou fází pro jeho další rozkvět. Vznikly nové kapely, publikum se je naučilo poslouchat a díky neoficiálním distribučním sítím se jí dařilo šířit. Na povrchu panoval klid, institucionalizace a kulturní normalizace, pod ním však vznikala houstnoucí síť klubů, muzikantských bytů a neoficiálních nahrávek. Na rozdíl od Západu nebyl sovětský rock jen hudebním stylem. Byl především způsobem existence v systému, který hudbu chápal jako ideologický nástroj.