S Hedningarnou jsem se potkal někdy v polovině devadesátých let. V Petrohradu, v bytě na bizarním sídlišti na Vasilijevském ostrově s výhledem na Finský záliv. Šel jsem navštívit kamarády, ale hipícko-undergroundové osazenstvo bylo právě na tripu a nějak se mi nedařilo navázat kontakt. Tak jsem se z dlouhé chvíle hrabal v hromadách pirátských kazet a pouštěl si, co mě zaujalo buď obalem, nebo názvem. Kromě toho, že jsem tehdy objevil znamenité japonské nu-jazzové United Future Organization, o kterých bude řeč někdy příště, jsem strčil do kazeťáku něco, co se jmenovalo Trä. A zažil díky tomu svůj soukromý trip za střízliva.
Slovo Hedningarna znamená ve švédštině Pohané, a skupinu jím pojmenoval kamarád hlavních členů, který je slyšel zkoušet a prohlásil, že to zní pohansky. Třem švédským muzikantům se to zalíbilo a do roku 2003 pod tímhle názvem prodali kolem sto padesáti tisíc desek.
Na hudební scénu přinesli originální mix severské lidové hudby, rocku a elektroniky. V roce 1993 dostali švédskou hudební cenu Grammis a v dánském Roskilde je poslouchalo dvacet tisíc lidí.
Část svých nástrojů si postavili sami, a jeden z nich dokonce podle obrázku, který si v polovině devatenáctého století vymyslel švédský kreslíř.
ROČNÍ KURZ VE SKINNSKATTEBERGU
Anders Norudde, který se tehdy ještě jmenoval Anders Stake, pracoval v mládí v železárnách v Degerforsu a po večerech hrál na elektrickou kytaru. K severské lidové hudbě se dostal díky skupině Kebnekajse, která v sedmdesátých letech míchala švédské polsky, tedy hudební doprovod k nejrozšířenějším skandinávským lidovým tancům v tříčtvrtečním rytmu, s rockem. Zaslechl ji v rádiu a díky ní začal navštěvovat folkové festivaly ve Värmlandu. Nejvíc ho fascinovaly všechny ty podivné hudební nástroje, na které tam narazil. Začal vyrábět různé vrbové píšťaly a smyčcové lyry, nejvíc ho ovšem uchvátily nástroje, které dokázaly vytvářet bordun. Což je stálý, nepřerušovaný tónový nebo akordový doprovod, který zní po celou dobu skladby nezávisle na měnící se melodii a vytváří jakýsi hypnotický zvukový koberec, který hudbě dodává temnou, rituální a archaickou atmosféru.
V polovině osmdesátých let se přihlásil na roční kurz hry na folklorní nástroje na lidové škole umění ve Skinnskattebergu. Vedl ho multiinstrumentalista Ale Möller a Norudde tam poznal loutnistu Hållbus Totte Mattssona a perkusionistu Björna Tollina.
Mattsson tou dobou studoval muzikantskou tradici svého rodného města Mory v Dalarně, hlavně melodie, které zůstaly po houslistovi Ljuder-Andersovi. Byly to prosté a robustní bordunové skladby, většinou v dórské tónině, a výborně se hodily pro nástroj moraharpa, starší podobu nyckelharpy. Na nyckelharpě, švédském smyčcovém nástroji, se tóny nezkracují prsty, ale dřevěnými klávesami. Norudde se do hry na moraharpu zamiloval. Mattsson ho začal doprovázet na loutnu a Tollin se k nim přidal s tamburínou a dalšími perkusemi. Souzvuk těchhle tří nástrojů je nadchl. Mattsson později vzpomínal, že se jejich instrumenty do sebe zamilovaly.
Po dokončení kurzu dostala trojice angažmá v divadle Folkteatern v Gävle. Režisér Peter Oskarsson tam v letech 1988 a 1989 uváděl inscenaci „Den stora vreden“ (Velký hněv) podle románu Olofa Högberga z roku 1906, eposu ze severního Švédska, a hudbu k inscenaci aranžoval Ale Möller. Z divadla si muzikanti odnesli představu, že budou vytvářet své koncerty jako představení plná mystiky a archaického zvuku, ovšem s energií rockové kapely.
Debutová deska „Hedningarna“ vyšla v roce 1989 a kapela na ní ještě hraje převážně akusticky, na moraharpy, niněry, dudy nebo housle. Převažují na ní polsky, třeba „Häxpolskan“ (Čarodějnická polska). Tollin později začal používat hlasitější bicí, a kvůli tomu přestaly malé mikrofony z divadla stačit. Všechny nástroje proto dostaly snímače, a kapela tak mohla začít hrát i v klubech i na rockových pódiích. Etnomuzikolog Gunnar Ternhag jejich zvuk později nazval výrazem „elektrifikovaná starobylost“. V roce 1990 začali při koncertech ve stanech určených pro lidovou hudbu na rockových festivalech, předvádět i vizuální show s kadidlem a světly. K většímu úspěchu jim ale pomohlo až angažmá dvou finských zpěvaček.
O LOUTNĚ PODLE OBRÁZKU Z MINULOSTI
Originál starobylého nástroje moraharpa vlastnil jako sbírkový exponát světoznámý švédský malíř Anders Zorn a dnes se nachází v jeho muzeu v Moře. Údajně pochází z roku 1526, chybí mu struny i klávesy a o tom, jak se na něj kdysi hrálo, se ví velmi málo. Nástrojař Leif Eriksson se podle něj pokusil postavit kopii, na kterou se dá hrát, a Hedningarna tento nástroj přinesla na pódia. Koncem osmdesátých let používali pět různých moraharp, protože je Norudde upravoval pro různé tóniny. Jednu prodloužil, aby dosáhl nižšího tónu, jinou dokonce osadil basovými strunami a vznikla tak basharpa, na kterou hrál Tollin. Jen Mattssonova loutna neměla s hudební tradicí Mory nic společného, a v kapele se proto vtipkovalo, že by měl hrát spíš na moragitaru, aby z nich byla opravdová kapela z regionu…
V inscenaci Velkého hněvu hrál důležitou roli skoltsko-sámský rámový buben. Kapela chtěla vlastní, a tak si ho objednala u nástrojaře ve finském Tampere. Norudde s Mattssonem si během cesty pro něj představovali, že kdo staví kouzelné nástroje, musí být sám trochu kouzelník, možná nějaký sámský šaman. V Tampere ale byli trochu zklamáni, protože tam našli moderní dílnu, ve které vedle laponských bubnů vznikaly i elektrické kytary. Nástrojař jim jako bonus k bubnu přidal kus cedrového dřeva, který byl na výrobu kytary nebo bubnu příliš tenký.
Cestou do Švédska si Norudde vzpomněl na obrázek z disertace muzikologa Jana Linga o nyckelharpě. Byla to mědirytina, kterou v roce 1850 pořídil topograf Thure Gustaf Rudbeck, když navštívil porfyrové dílny v Älvdalenu. Nástroj, který na ní zachytil, se dochoval tak neúplný, že z něj zbylo sotva tělo, a Rudbeck si zbytek domyslel. Tvar mu nejspíš připomínal kytaru, takže mu přikreslil pražce, a protože se na nyckelharpu hraje smyčcem, dokreslil i smyčec s popruhem přes rameno. Norudde si řekl, že by se mohl pokusit postavit právě tenhle nástroj z obrázku, který ale ve skutečnosti nikdy neexistoval. Vzal tělo z moraharpy, svrchní desku udělal z cedru z Tampere a přidal kytarový krk a nový nástroj pokřtil jako moragitaru.
Pražce, se kterými od začátku počítal, se na krk z různých důvodů nikdy nedostaly. Mattsson začal na bezpražcový nástroj hrát, a protože v té době hodně poslouchal desky iráckého mistra Munira Bašíra a núbijského zpěváka Hamzy El-Dína, zvuk moragitary mu čím dál víc připomínal zvuk arabského nástroje oud. Tak moragitaru přejmenovali na moraoud. Od desky „Trä“ z roku 1994 ho slyšíme na všech albech Hedningarny, ve studiu většinou jako druhý hlas k loutně.
Dva srdcovité ozvučnicové otvory a pět malých dírek do kříže převzal moraoud od moraharpy a staly se poznávacím znamením všech nástrojů, kterým kapela předřadila slovo mora. Norudde je vyučený houslař, v Leksandu studoval stavbu houslí čtyři roky a postavil jich jedenačtyřicet. Na mora-nástroje si ale nikdy nelepil papírové štítky jako na housle. Podepisoval je tužkou přímo na dřevo, třeba slovy ihopslängd av Anders Norudde, tedy: stloukl dohromady Anders Norudde.
Dlouho na moraoud hráli jen muzikanti z Hedningarny. Nakonec jich ale Norudde postavil přes deset pro hudebníky z několika zemí a vlastní moraoudy začal stavět i dánský nástrojař Søren Vinther Røgen.
KAKSI! A MELODIE Z KOSKINY
Na podzim 1990 začala kapela spolupracovat se zpěvačkami Sannou Kurki-Suonio a Tellu Paulasto. Obě studovaly na oddělení lidové hudby helsinské Sibeliovy akademie a specializovaly se na archaický karelský zpěv. Podle historky, kterou kapela ráda vyprávěla, je muzikanti poprvé zaslechli, když se jejich hlasy nesly univerzitními chodbami.
V roce 1991 podepsala Hedningarna smlouvu s vydavatelstvím Silence a v září 1992 u něj vydala desku „Kaksi!“ (finsky Dvě). Hudební novinář Lars Nylin ji ve sleevenote na obalu nazval soundtrackem ke středověku. V roce 1993 za ni kapela dostala Grammis v kategorii lidové hudby a do roku 1995 se jí prodalo pětatřicet tisíc kusů, což je na švédskou lidovou hudbu slušné číslo. Skladbu „Kruspolska“ navíc zremixoval britský DJ Sasha a jeho verze se dostala do britských žebříčků.
Na desce je i skladba „Grodan“ (Žába). Její melodii zaznamenal v roce 1906 finský muzikolog Armas Launis ve vesnici Koskina v Ingrii, kraji mezi Petrohradem a Estonskem, který dnes patří k Leningradské oblasti. Zpívala mu ji Liisa Petrontytär s malým ženským sborem a byla to ižorská svatební píseň, kterou dívky zpívaly nevěstě. Launis melodii přepsal do not a otiskl ve sbírce ingrijských nápěvů. Uvedl u ní vesnici i číslo fonografického válečku, jméno zpěvačky ale ne.
Hedningarna při tvorbě své verze vycházela z Launisova zápisu. Nepoužili původní text z Ingrie, ale vzali ho z Kanteletaru, sbírky lyrických písní, kterou v roce 1840 vydal Elias Lönnrot, sestavovatel „Kalevaly“. Na obalu pak u skladby stojí jen „trad., arr. Hedningarna/A. Stake“. Stejně naložila s touž melodií o rok dřív finská skupina Värttinä, která ji na desce „Oi Dai“ podepsala „trad., arr. Värttinä“. Finská etnomuzikoložka Heidi Haapoja-Mäkelä oběma kapelám vyčítala, že upřely ingrijské zpěvačce autorství.
TRÄ A JOJK FARÁŘOVY DĚVEČKY
Třetí deska vyšla v září 1994 a jmenovala se „Trä“ (Dřevo), což švédsky zní skoro jako „tre“, tedy tři. Kapela touto nahrávkou konečně prorazila mimo Skandinávii, a deska dostala dvě nominace na Grammis. Britský týdeník Melody Maker se o ní zmínil velmi pochvalně. Do roku 1995 vyšly desky Hedningarny ve Španělsku, Nizozemsku, Belgii, Polsku, Thajsku, Británii i ve Spojených státech. Na festivalu v Roskilde hrála kapela poprvé už v roce 1993 a na dalším ročníku ji tam na druhé největší scéně poslouchalo dvacet tisíc lidí.
Obal desky zdobí rámový buben s kresbami, které na první pohled vypadají jako skalní rytiny nebo runy. Při bližším pohledu je na něm Saturn nebo mužíček na měsíci, který kouří dýmku. Ježek vedle nich se ptá „Va?“, švédsky „Co?“…
Ve skladbě „Tuuli“ (Vítr) použila kapela archivní nahrávku Švédského rozhlasu. Zpívá na ní Thomas Ponga, sámský zpěvák z vesnice Karesuando, který zemřel v roce 1957. Jedná se o jojk, tradiční sámský zpěv, s názvem „Prästpigans jojk“ (Jojk farářovy děvečky). Úryvky z něj Hedningarna v počítači přestříhala a transponovala a přidala k nim improvizaci finského Sáma Wimmeho Saariho, který má kořeny ve stejném kraji.
O TURCÍCH A TAMBURÍNĚ
V polovině devadesátých let začala ve Švédsku růst podpora ultranacionalistických a xenofobních skupin a projevilo se to i v hudbě. Vznikly kapely jako Ultima Thule a dokonce žánr, kterému se začalo říkat vikingarock. Americký etnomuzikolog Benjamin Teitelbaum, autor knihy o hudbě severských nacionalistů, upozorňuje, že o skutečnou lidovou hudbu se tihle lidé zajímali jen málo. Malý průnik ale existoval, a to právě v oblasti bordunrocku, ve kterém Hedningarna udávala tón. Mattias Karlsson, hlavní ideolog strany Sverigedemokraterna (Švédští demokraté), v Teitelbaumově knize vzpomíná, že k tradiční hudbě se dostal přes Hedningarnu a příbuzné kapely Garmarna a Nordman.
Norudde s Mattssonem si všimli, že kolem roku 1994 začali mezi fanoušky přibývat lidé s krajně pravicovými názory. „Hnědnutí“ publika jim vadilo, a po vypjatém koncertě v norském Bergenu přišli se zajímavou strategií, jak se takových posluchačů zbavovat. Začali z pódia vyprávět, kolik tureckých hráčů učilo Björna Tollina hrát na tamburínu a jak jsou za to vděční…
HIPPJOKK A KARELIA VISA
V roce 1996 začaly obě finské zpěvačky kvůli mateřství a studiu vynechávat koncerty. Paulasto se nakonec rozhodla z kapely definitivně odejít a místo ní přišla Anita Lehtola, její spolužačka ze Sibeliovy akademie. Zvuk se měnil i jinak. Mattsson postavil basovou mandoru, loutnu s dlouhým krkem a velkým tenkostěnným tělem, a jako hráče na ni přizval rockového baskytaristu Ulfa „Rockise“ Ivarssona.
Na desce „Hippjokk“ hostoval znovu Wimme Saari a také norský kytarista Knut Reiersrud. Johan Liljemark na ni nahrál didgeridoo, na které se naučil hrát během pobytu mezi australskými Aboriginci. Kapela na ní chtěla i obyčejnou klasickou kytaru přeladěnou do otevřeného ladění, jenže ta jim mezi starobylé nástroje nezapadala. Norudde si poradil po svém. Tuší na ni domaloval povinné otvory ve tvaru srdce a pět dírek a kytara se změnila v morahummel, pojmenovaný po hummelu, švédské bordunové citeře. Deska vyšla v únoru 1997 a recenzent serveru AllMusic Kurt Keefner o ní napsal, že sice není jejich nejsilnější, zato je ale nejvíc hravá. Jedna ze skladeb se dokonce jmenuje „Vals i fel dur“ (Valčík ve špatné tónině). Téhož roku se Norudde oženil a přijal příjmení podle rodinné chalupy, kterou s manželkou Ingrid opravili. Na starších deskách se ještě podepisuje jako Anders Stake.
V zimě 1998 odjela kapela do ruské Karélie sbírat materiál pro další desku a na jaře a v létě ji natočila. Ivarsson po nahrávání odešel. „Karelia Visa“ (Karelská píseň) vyšla v roce 1999 a kapela s ní objela Skandinávii a uspořádala třítýdenní turné ve Spojených státech. V Minneapolis pak taneční soubor Flying Foot Forum připravil na její hudbu představení a Hedningarna ho doprovázela naživo. Ke kapele se tou dobou přidal Magnus Stinnerbom, který hraje na oktávové housle.
HODINA VLKA
V roce 2000 vystřídal zakládajícího člena Björna Tollina perkusionista Christian Svensson. Zpěvačky Kurki-Suonio i Lehtola se s kapelou rozloučily a vrátila se Tellu Paulasto, teď už pod jménem Tellu Virkkala, a přivedla s sebou další Finku, Liisu Matveinen. V téhle sestavě kapela natočila několik nových skladeb a dvě z nich vyšly v roce 2003 na výběru „1989–2003“. Ještě téhož roku zpěvačky odešly a Hedningarna na několik let z pódií skoro zmizela.
V roce 2009 oznámila kapela na svých stránkách, že chystá novou desku, tentokrát jako trio. K Noruddemu a Mattssonovi se přidal zpěvák a houslista Samuel Andersson. O dva roky později se remix skladby „Vargtimmen“ (Hodina vlka) z desky „Trä“ objevil v upoutávce na videohru Zaklínač 2: Vrahové králů, kterou podle knih Andrzeje Sapkowského vyrobilo polské studio CD Projekt. V dubnu 2012, v roce pětadvacátého výročí založení skupiny, vyšla deska „&“ s výrazným politickým podtextem a s hostováním švédského kultovního dua Philemon Arthur and the Dung. Následoval už jen výběr dosud nevydaných nahrávek z let 1992 až 2003 nazvaný „Kult“ (2016). Novou desku od té doby kapela nevydala, naživo ale výjimečně hraje dál. V roce 2023 vystoupila ve Visby na Gotlandu.
Norudde rád vysvětluje, proč kapela vždycky hledala drsné melodie a různě pokroucené rytmy, které by mohla použít. Polska byla podle něj kdysi hudbou, při které lidé tančili až do úplného vytržení. Probuzenecká náboženská hnutí ve Skandinávii devatenáctého století takové tancování neměla ráda. Housle považovala za ďáblův nástroj a pálila je, a to, co z původní lidové hudby přežilo i industrializaci, bylo už příliš uhlazené a slušné. Se švédskými dudami a dalšími lidovými nástroji to dopadlo ještě hůř, protože jejich tradice v devatenáctém století vymřela úplně. Muzikanti, kteří tradici v osmdesátých letech oživovali, neměli podle čeho hrát a museli si původní hudbu do velké míry vymyslet. Hedningarna v tom došla trochu dál než ostatní. Vymyslela si vlastní nástroje i celou pohanskou minulost a publikum tu hru hrálo s ní, protože vědělo, že je to hra. „Je to jenom zatracená fantazie,“ řekl o tvorbě Hedningarny Norudde, ale zní to přitom, jako by to tu bylo odjakživa…
VYBRANÁ DISKOGRAFIE
Hedningarna (1989) — Debut, na kterém kapela hraje ještě bez zpěvaček a převážně akusticky. Převažují na něm polsky a vedle moraharpy zní niněry, dudy a housle. Klíčové skladby: „Häxpolskan“ (Čarodějnická polska), „Särna gamla brudmarsch“ (Starý svatební pochod ze Särny).
Kaksi! (Dvě, 1992) — První deska se zpěvačkami Sannou Kurki-Suonio a Tellu Paulasto a první velký prodejní úspěch. Kapela za ni v roce 1993 dostala Grammis. Klíčové skladby: „Kruspolska“, „Grodan“ (Žába), „Chicago“.
Trä (Dřevo, 1994) — Deska, se kterou kapela prorazila mimo Skandinávii a na které poprvé zní moraoud. Klíčové skladby: „Vargtimmen“ (Hodina vlka), „Tuuli“ (Vítr), „Täss’on nainen“ (Tady je žena).
Hippjokk (1997) — Deska natočená bez finských zpěvaček, zato se sámským zpěvákem Wimmem Saarim a s didgeridoo Johana Liljemarka. Podle recenzenta AllMusic nejhravější v jejich diskografii. Klíčové skladby: „Höglorfen“, „Vals i fel dur“ (Valčík ve špatné tónině).
& (2012) — Návrat po třinácti letech od poslední studiové desky, tentokrát v triu se Samuelem Anderssonem. Deska s výrazným politickým podtextem, na které hostuje kultovní duo Philemon Arthur and the Dung.
