Doma jí říkali Furacão (hurikán) a Pimentinha (paprička). První přezdívku získala kvůli živelnosti a energii, se kterými neuměla pracovat. Tu druhou kvůli své povaze. Nedalo se s ní vyjít.
Díky svému talentu a štěstí na spolupracovníky se stala jednou z největších a nejmladších hvězd brazilské populární hudby. Ještě jí nebylo ani dvaadvacet, když se stala nejlépe placeným člověkem v brazilské televizi. Zemřela v šestatřiceti a za necelé tři týdny po její smrti se na stadionu Morumbi v São Paulu sešlo sto tisíc lidí, aby jí zpěvem doprovodili na poslední cestu.
V žebříčku sta nejlepších brazilských desek všech dob, který sestavila tamní redakce Rolling Stonu, skončila její desky „Elis & Tom“ na jedenáctém místě a „Falso Brilhante“ na šestatřicátém. A jako o největší zpěvačce v dějinách země o ní brazilský tisk mluví dodnes…
Stala se hvězdou něčeho, čemu se říká música popular brasileira, neboli MPb. Není to přímo žánr v evropském smyslu slova. Jedná se spíš názorový proud, který se v polovině šedesátých let zformoval kolem přesvědčení, že brazilská píseň má být zároveň chytrá, zpěvná a s domácími kořeny. Vešla se do něj samba, bossa nova, severovýchodní folklor nebo jazzové harmonie. Rock už ne. Z čehož, jak se dozvíme dál, vznikla pěkná kulturní válka…
Hvězdy brazilské hudby šedesátých let se nerodily v klubech, ani v hudebních studiích. Vznikaly, a občas rychle zanikaly v televizi. Hlavně v soutěžích, ve kterých se před nabitým divadlem hrálo o ceny, o smlouvy a o hlavně o to, který žánr se prosadí a má právo existovat v rámci MPB. Porota seděla na jevišti, sál hučel a pískal podle toho, ke které straně sporu se hlásil, a přenos sledovala celá země. Kariéra se tam dala udělat za jediný večer. A stejně rychle tam mohla zaniknout. Elis Regina si prošla obojím.
O KLAVÍRU, NA KTERÝ NAKONEC NEBYLY PENÍZE
Narodila se 17. března 1945 v Porto Alegre, hlavním městě nejjižnějšího brazilského státu Rio Grande do Sul. Od Ria i od Bahie, tedy od míst, kde brazilská populární hudba vznikala, jí dělilo tisíc kilometrů, a v roce 1945 se taková vzdálenost počítala dvojnásobně. Její otec Romeu pracoval, kde se dalo, a často nepracoval vůbec a rodina bydlela v chudé dělnické čtvrti.
Poprvé jí do rozhlasu přivedli jako malou holku. Rádio Farroupilha vysílalo dětskou soutěž Clube do Guri, a když Elis poprvé přistoupila k mikrofonu, nedokázala vydat ani hlásku. Zlomilo se to až po pár minutách přemlouvání. Když konečně zazpívala, všichni oněměli překvapením. Odvezla si první cenu. Jakási nevysvětlitelná hrůza z prvního kroku na jeviště jí ale zůstala do konce života a před každým vystoupením byla strašlivě nesnesitelná.
Nejdřív to vypadalo, že z ní bude pianistka. Dva roky chodila na klavír a šlo jí to rychle a dobře. Jenže jednoho dne přišel okamžik, kdy bylo potřeba koupit domů nástroj, nebo přestat hrát. A na klavír peníze nebyly. Zpívat se dalo zadarmo. A tak se stala zpěvačkou.
V necelých čtrnácti podepsala svojí první profesionální smlouvu s Rádiem Gaúcha, a začala vydělávat víc než její otec. Ten to nenesl příliš dobře, a rodinné vztahy od té doby už nikdy nebyly příliš vřelé.
Mezi lety 1961 a 1963 natočila tři desky: „Viva a Brotolândia“, „Poema“ a „O Bem do Amor“. Jedná se o nahrávky dětské hvězdičky z provincie a s její pozdější hvězdnou kariérou nemají nic společného.
Dne 31. března 1964, tedy v den, kdy v Brazílii došlo k vojenskému puči, odcestovala s otcem do Ria. Bylo jí devatenáct. Její matka zůstala v Porto Alegre s mladším bratrem Rogériem a o tomhle datu později mluvila jako o dni, kdy ztratila dceru.
ARRASTÃO A O FINO DA BOSSA
Rio de Janeiro mělo v roce 1964 své hudební centrum v jedné slepé uličce v Copacabaně. Jmenovala se Beco das Garrafas, tedy Ulička lahví, a ke svému jménu přišla díky obyvatelům okolních domů, kteří po hlučících hostech házeli z oken prázdné flašky. Vedle sebe tam stálo pět klubů a hrála se v nich ta nejlepší hudba, která v zemi existovala.
Scéně tehdy vládla bossa nova, zpívaná polohlasem, s odstupem a jakoby skoro do ucha. Elis, která v Beco das Garrafas začala vystupovat, dělala přesný opak. Chodila sice špatně oblečená, na pódiu nevěděla co s rukama, ale jakmile otevřela pusu, přehlušila celý sál.
Vyhlédl si ji tam skladatel Carlos Lyra, a chtěl ji obsadit do hlavní role svého muzikálu „Pobre Menina Rica“ (Chudá bohatá dívka). Aranže měl psát Antônio Carlos Jobim, později známy jako Tom, autor celosvětového hitu Girl from Ipanema. Ten se na ni podíval a prohlásil, že je z ní cítit churrasco, tedy grilované maso a, že to v žádném případě nepřipadá v úvahu. Buď ona, nebo on. Lyra tedy radši sehnal jinou zpěvačku, protože Jobima si nemohl dovolit ztratit. Elis si to dobře zapamatovala a později mu to oplatila…
V dubnu 1965 uspořádala televize Excelsior první Festival brazilské populární hudby a se Elis do něj přihlásila se skladbou „Arrastão“ (Zátah) od dvojice autorů Edu Loba a Viníciuse de Moraes. Je to píseň o rybářích, kteří táhnou síť, ale je plná dvojsmyslů a cenzurou proklouzla jen o vlásek. Elis při televizním přenosu roztočila paže jako lopatky větrného mlýna a z obyčejného výjevu na pláži vykouzlila oslavu celé země. Vyhrála a druhý den o ní psaly všechny noviny. Gesto se zaťatou pěstí, které udělala nakonec, ještě sehraje v jejím pozdějším životě významnou roli, jenže tehdy to nikoho nenapadlo. Vysvětlovat ho musela o sedm let později vyšetřovatelům…
Sotva dva dny nato stála na jevišti divadla Paramount v São Paulu vedle zpěváka Jaira Rodriguese. Záznam koncertu vyšel na desce pod názvem „Dois na Bossa“ (Dva na bossu) a prodalo se ho tolik, jako do té doby v Brazílii žádné jiné nahrávky. Firma proto rychle nechala natočit dvě pokračování.
Devatenáctého května 1965 byl v televizi Record odvysílán první díl jejího vlastního týdenního pořadu. Jmenoval se „O Fino da Bossa“, tedy zhruba To nejlepší z bossy, natáčel se v pondělí před publikem a vysílal se do celé země. Zvala si do něj každého, kdo jí nějak zaujal. Od zasloužilých veteránů rozhlasové éry po dvacetileté skladatele, kteří ještě nikdy nic nenahráli. Bylo jí dvacet let a měla v rukou moc rozhodovat o tom, koho celá země uslyší.
TAŽENÍ PROTI ELEKTRICKÝM KYTARÁM
Zatímco hvězda Elis stoupala, začala jí za zády růst konkurence. Táž televize Record spustila v srpnu 1965 pořad Jovem Guarda, tedy Mladá garda, v jehož čele stál Roberto Carlos. Hrál se v něm brazilský rokenrol s elektrickými kytarami, zpívalo se v něm o autech a o dívkách a mladí ho zbožňovali.
Elis nikdy nešla pro ostré slovo daleko. V rozhovoru pro časopis Intervalo z roku 1966 označila iê-iê-iê (jak říkala rocku) za svinstvo, které deformuje mozky mládeže. Písničky prý mají jen pár tónů, aby se daly snadno zapamatovat, a texty nenesou žádné sdělení, jen hezky znějící slovíčka o tanečních zábavách.
V červenci 1967 dokonce iniciovala pochod proti rocku. Skupina hudebníků v čele s Elis prošla ulicemi São Paula s transparenty s hesly na obranu „té pravé brazilské hudby“ a proti používání elektrických kytar. V jednom šiku s ní pochodovali třeba Gilberto Gil nebo Edu Lobo. Byla to ovšem dost podivná manifestace a stojí si za to říct proč. Caetano Veloso upozornil už tehdy na to, že pochod se konal jen pár týdnů poté, co televize Record stáhla „O Fino da Bossa“ z vysílání a nahradila ho novým pořadem, který Elis potřebovala rozjet. Obrana národního folkloru se tak šikovně sešla s jeho propagací. Gil se to sice o desítky let později pokoušel vysvětlovat tak, že jim tehdy nešlo o elektrickou kytaru jako nástroj, ale o obranu domácí hudby v době, kdy Brazílii zaplavoval import z anglosaských zemí. Nejspíš je pravda obojí.
Pro brazilskou scénu je to vlastně typické. Estetický spor, obchodní zájmy a vlastenecká gesta se od sebe nedají pořádně oddělit, a probíhají na stejném jevišti a často i ve stejné televizní budově.
O tři měsíce později se karta obrátila. Na třetím festivalu televize Record zazpíval Gilberto Gil s kapelou Os Mutantes píseň „Domingo no Parque“ a Caetano Veloso s argentinskou skupinou „Alegria, Alegria“. Tehdy se narodil nový žánr, zvaný tropicália a který byl postavený přesně na tom, co Elis odmítala, tedy na elektrických kytarách, na koláži stylů a hudební i textové ironii. Ona sama v témže roce dostala cenu jako nejlepší brazilská interpretka a v říjnu 1968 v novinách prohlásila, že tropicália je jen dočasný proud, který po umělecké stránce nepřináší vůbec nic.
Neměla pravdu, a za pár let to prohlášení vzala zpátky. S Gilem a Caetanem začala nahrávat a s Gilem se dokonce velmi spřátelila. Zdůvodňovala to tak, že přece nešlo o celoživotní zášť, ale o spor v rámci jedné sezony, vedený v době, kdy se rozhodovalo o tom, kdo bude mít v televizi hodinu vysílacího času navíc.
Do toho všeho se v prosinci 1967 vdala. Ronaldo Bôscoli byl novinář, textař bossa novy a shodou okolností jeden z těch, s nimiž se v Riu předtím nejhlasitěji hádala. Jí bylo dvaadvacet, jemu osmatřicet. Naučil ji, jak se oblékat a jak se chovat ve společnosti, a poradil jí, aby si ostříhala vlasy po vzoru Mii Farrowové. Ten účes pro ní byl typický až do její smrti. V roce 1968 vystoupila dvakrát v pařížské Olympii, podruhé v listopadu v černých šatech od Saint Laurenta, a osmkrát musela přidávat.
O GORILÁCH A HŘBITOVĚ ZOMBIES
V prosinci 1968 vydala vojenská vláda institucionální akt číslo pět, kterým rozpustila kongres, zrušila zbytky soudních záruk a zavedla předběžnou cenzuru. Caetana Velosa a Gilberta Gila zavřeli a ti po propuštění v následujícím roce raději odešli do Londýna, Chico Buarque odjel do Říma a Edu Lobo do Los Angeles.
Elis zůstala doma. Na evropském turné v roce 1969 ale novinářům řekla, že Brazílii teď vládnou gorily. Neobešlo se to bez následků. Jen na sebe nechaly chvíli čekat.
V září 1972 zpívala na armádní olympiádě, tedy na vládních vojenských slavnostech ke stopadesátiletému výročí nezávislosti. Vystoupení předcházely výslechy, při kterých jí vyšetřovatelé předložili fotografii se zdviženou zaťatou pěstí a chtěli vědět, co to má znamenat. Byl to záběr ze starého televizního vystoupení k písni „Arrastão“. Zakázali jí zpívat písně „Upa, Neguinho“ a „Black Is Beautiful“, ačkoli obojí vyšlo na deskách a obojí prošlo cenzurou.
Za tohle vystoupení si navíc vysloužila kritiku svobodomyslnější části obyvatel, ke které se sama počítala. Karikaturista Henfil vedl v satirickém listu Pasquim rubriku, které se říkalo hřbitov zombies, a pohřbíval do ní veřejně známé lidi, kteří se podle něj zpronevěřili. Elis do ní uložil jako Elis Regentku, tedy s narážkou na to, že místo královny je z ní teď spoluvládkyně generálů. Kresba obletěla zemi.
Za nějakou dobu se sešli u jednoho stolu v restauraci a Elis se do něj pustila. Ptala se ho, jak ji mohl pohřbít zaživa, když vůbec neví, co všechno tomu předcházelo, a rozplakala se. Henfil krčil rameny, že to byla přece jenom kresba, a nakonec se napůl omluvil. Skončilo to překvapivě přátelstvím. Volala si s ním a vedli hovory o politice a Elis přes něj posílala peníze lidem, kteří režim otevřeně napadali a přišli kvůli tomu o všechno.
Ve stejném roce se jí rozpadlo manželství. S Bôscolim se rozvedla v květnu 1972, soud jí nepřiznal nic a jemu vyměřil na syna alimenty ve výši tří minimálních výplat. Odstěhovala se z Ria do São Paula, tedy z města zábavy do města práce.
Tam potkala pianistu a aranžéra Césara Camarga Mariana. Kolovala o tom historka, kterou později vyprávěl on sám: na jednom večírku mu prý vsunula do kapsy lísteček a poslala ho, ať si ho přečte na záchodě. Stálo na něm, že ho chce. César byl tehdy celkem šťastně ženatý, vyděsil se její přímosti a utekl oknem. Nakonec s ní žil devět let.
Za pár měsíců spolu natočili desku „Elis“ (1972). Přinesl na ni elektrické piano, které v Brazílii skoro nikdo nepoužíval, a pro Brazílii novou rytmiku. Jsou na ní písně „Águas de Março“, „Atrás da Porta“ (Za dveřmi) a „Nada Será Como Antes“ (Nic už nebude jako dřív). Od té chvíle zněla Elis úplně jinak, než dřív.
DVA TÝDNY VE STUDIU MGM
Firma Philips měla ve zvyku, že svým umělcům k desátému výročí spolupráce splnila jedno přání. Elis nevěděla, co si má vymyslet, zato to věděl její manažer Roberto de Oliveira: desku s Jobimem. A mělo to i druhý plán, protože Elis po armádní olympiádě potřebovala nějaké gesto, které by jí vrátilo na správnou stranu barikády.
Jobim v té době v Brazílii vůbec nežil. Přestěhoval se do Států, natočil desku s Frankem Sinatrou a doma mu za to spousta lidí říkala zaprodanec. Když v roce 1968 vyhrál v Riu festival s písní „Sabiá“, publikum ho vypískalo a jeho syn později vzpomínal, že to byl nejčernější den otcova života.
Sešli se tedy až v Los Angeles, ve studiích MGM, a nahrávali od dvaadvacátého února do devátého března 1974. Jobimovi bylo sedmačtyřicet, Elis osmadvacet a Césaru Camargu Marianovi devětadvacet.
Celé tohle dobrodružství nezačalo šťastně. Když se Jobim dozvěděl, že aranže má psát Mariano, vybuchl vzteky. Ať prý zavolají Clause Ogermana, který mu dělal desku se Sinatrou, nebo Nelsona Riddla, nebo Johnnyho Mandela. Elis mlčela a vztekala se, Mariano si říkal, že si sbalí kufry a pojede domů. Jobim byl zvědavý a začal mu volat a vyptávat se, jaké v aranžích vlastně píše akordy. Když mu je Mariano zahrál po telefonu, začal křičet, že se zbláznil.
Nakonec mu Mariano řekl, že tohle není jeho deska, že jí aranžuje pro Elis a ne pro něj a že až ho Jobim pozve na vlastní nahrávání, bude to naopak. A Jobim nakonec couvl.
Zbytek nahrávání už probíhal docela jinak. Na půlce desky hraje Marianova kapela, na druhé půlce smyčce a čtyři flétny. Jobim zpívá na čtyřech skladbách, na osmi hraje na klavír a na jedné na kytaru. Ve „Chovendo na Roseira“ (Prší na růžový keř), která nepokrytě vykrádá Debussyho, hrají oba klavíry tak, že jeden od druhého nerozeznáte.
Po konci nahrávání se Jobim dokonce omluvil. Byť zvláštním způsobem. Řekl Marianovi, že on sám je člověk, který se koupe ve vaně, kdežto Mariano patří k těm, co se sprchují, a ať to nějak pochopí.
Desky se prodalo jen zhruba čtyřicet tisíc kusů, zatímco Clara Nunes prodala téhož roku tři sta tisíc výlisků desky „Alvorecer“. Bossa nova byla v Brazílii vyřízená a Jobim s ní. Klasika se z nahrávky „Elis & Tom“ stala až po smrti obou hlavních aktérů. V Americe vyšla o patnáct let později, Latin Grammy ji zařadila do své síně slávy v roce 2007 a v žebříčku Rolling Stonu drží jedenácté místo mezi brazilskými deskami všech dob.
Na živo a společně si zahráli jen dvakrát, v říjnu 1974 v divadle Bandeirantes. Na obalu i v programu stálo ELIS & TOM, jenže za jejich zády svítilo na plátně TOM & ELIS. Kdo to prohodil, Mariano nezjistil ani po padesáti letech.
Režiser Almodóvar později podložil skladbou „Por Toda a Minha Vida“ (Po celý můj život) scénu, ve které toreadorka jde proti krvácejícímu býkovi. O kus dál ve filmu ji ten býk nabere…
Nikdy později spolu už Elis a Jobim raději nespolupracovali.
FALEŠNÝ BRILIANT
Sedmnáctého prosince 1975 měla v divadle Bandeirantes premiéru její vlastní show. Nebyl to koncert, ale plnohodnotná inscenace s režisérkou, scénografem, kostýmy a dramaturgickým obloukem, kvůli které chodil celý soubor několik měsíců předem na hodiny jevištního pohybu.
Elis v ní hrála zpěvačku z nočního klubu, kterou zničí komerce a snaha prorazit do světa. Tedy přesně to, čemu se sama celý život bránila.
Inscenace se hrála čtrnáct měsíců, měla dvě stě padesát repríz a navštívilo jí přibližně dvě stě osmdesát tisíc diváků, což do té doby brazilský zábavní průmysl nezažil. Přesto s představením nikdy nevyjela mimo São Paulo.
Právě odtud pochází píseň „Como Nossos Pais“ (Jako naši rodiče). Napsal ji Belchior, skladatel ze severovýchodu, kterého do té chvíle nikdo neznal, a je to píseň o generaci, která zjišťuje, že navzdory všem řečem opakuje chyby svých rodičů Elis z písně udělala jeden z nejznámějších hitů brazilské hudby a Belchiora vyslala na dráhu, ze které pak dvacet let nesestoupil.
Zdaleka nebyl jediný a Elisin seznam objevených talentů je možná to nejcennější, co po sobě zanechala. Už v roce 1966 nahrála „Canção do Sal“ (Píseň o soli), a byla to vůbec první nahrávka písně Miltona Nascimenta, tehdy neznámého kluka z Minas Gerais. V roce 1970 si vzala od jistého Ivana Linse „Madalenu“ a udělala z ní hit. Zpívala skladby Joãa Bosca a Aldira Blanka dřív, než je někdo začal brát vážně, a Renata Teixeirovi proslavila jeho „Romarií“ (Pouť), která se dnes zpívá po celé zemi. K tomu všemu je potřeba připočíst další autory, jako Sueli Costu, Fátimu Guedes, Fagnera, Joyce nebo Tima Maiu.
Celá jedna generace brazilských autorů se tedy do povědomí země dostala díky jejímu hlasu dřív, než ji mohli lidé uslyšet z jejich vlastních úst.
V roce 1977 nastudovala další program, „Transversal do Tempo“ (Napříč časem), a odjela s ním do Evropy. V římském divadle Sistina řekla publiku, že Brazílie není jenom karneval. Že mají taky svůj smutek a že ona nepřijela naplňovat stereotypy. Pak zazpívala repertoár, který v Itálii nikdo neznal, a své největší hity nechala doma…
O OPILCI, PROVAZOCHODKYNI A AMNESTII
Na jaře 1979 podepsala smlouvu s firmou WEA a vydala u ní singl, který překonal všechno, co do té doby nazpívala. Napsali ho João Bosco a Aldir Blanc a jmenuje se „O Bêbado e a Equilibrista“ (Opilec a provazochodkyně).
Text je obrazem noční ulice, kterou vrávorá opilec v černém a nad ním se po laně potácí naděje. Obsahuje prosbu, ať se domů vrátí Henfilův bratr Betinho, vlastním jménem Herbert de Souza, který byl tehdy v exilu a lidé si jeho jméno v písni vykládali tak, že se v ní mluví o všech ostatních politických exulantech.
V Brazílii se tehdy bojovalo o amnestii pro politické vyhnance a píseň se stala její hymnou. V srpnu 1979 zákon prošel a exulanti se začali vracet. Na jednom z pozdějších koncertů Elis seděl Henfil v sále vedle bratra, který právě přiletěl, a oba jí mávali.
Devatenáctého července 1979 vystoupila na brazilském večeru v rámci montreuxského jazzového festivalu. V sále seděli například Rick Wakeman a Chick Corea a celá její skupina byla strašně nervózní. Publikum začalo Elis tleskat vestoje ještě dřív, než došla k mikrofonu. Ta se rozbrečela, rozpila se jí řasenka, a přestala vidět. První polovinu koncertu odehrála úplně mimo. Ve druhé se dala dohromady a na závěr si zahrála s Hermetem Pascoalem. Nahrávka z toho večera vyšla až po její smrti, protože ji ani ona, ani firma tehdy neschválily.
V roce 1980 vytvořila nový program „Saudade do Brasil“ (Stesk po Brazílii) a nechala si k němu ušít tričko s brazilskou vlajkou. Uprostřed, kde na vlajce stojí heslo Ordem e Progresso, tedy Pořádek a pokrok, mělo být její jméno. Na jeviště v něm vystupovat nesměla. Oblékli jí ho nakonec do rakve.
MODRÝ VLAK, KTERÝ UŽ NIKAM NEDOJEL
Na začátku roku 1981 odjela s manželem do Los Angeles chystat desku s Waynem Shorterem. Saxofonista Weather Report předtím natočil s Miltonem Nascimentem desku „Native Dancer“ a otevřel mu tím americký trh, takže Elis doufala v totéž. Shorter bydlel u nich v bytě, Elis mu vařila snídaně a César kolem něj chodil po špičkách. Ve studiu se pak ukázalo, že jí nabízí místo v doprovodných vokálech. Když to César zjistil, vybuchl, saxofonistu seřval a Shorter si sbalil kufry a odletěl domů.
Krátce nato se César a Elis rozešli. Devět let spolu žili a devět let byl on tím, kdo psal aranže na všechno, co zpívala, takže nový program „Trem Azul“ (Modrý vlak) v červenci 1981 dělala poprvé bez něj. Devatenáctého září ho odehrála v Porto Alegre, ve sportovní hale Gigantinho. Doma tehdy zpívala naposledy.
Kokain začala brát někdy po rozpadu jejich vztahu a tajila to i před nejbližšími přáteli, ani nikdo z rodiny o tom nevěděl. Braní koksu se ukázalo jako osudová chyba. Přitom to v té době vůbec nevypadalo na nějaký konec. Chystala svatbu s advokátem Samuelem MacDowellem, nastěhovala se do nového domu, měla novou desku u nové firmy i novou kapelu. Do zápisníku, který nosila v kabelce, si zapisovala plány do budoucna ještě večer předtím, než odešla.
Zemřela devatenáctého ledna 1982 v São Paulu a bylo jí šestatřicet let. Toxikologický rozbor našel v její krvi kokain a alkohol. Spekulovalo se o sebevraždě, ale v únoru bylo vyšetřování zastaveno se závěrem, že není co stíhat a že o dobrovolném odchodu nelze mluvit s jistotou.
Rozloučení s Elis se konalo v divadle Bandeirantes, kde odehrála slavné představení „Falso Brilhante“, a bylo plné lidí celou noc i celé ráno. Sedmého února 1982 se na stadionu Morumbi sešlo sto tisíc lidí. Nad pódiem visel panel s její tváří, slavní brazilští zpěváci předvedli písně Chico Buarque, Milton Nascimento, Djavan, Nara Leão, Clara Nunes, João Bosco a další, a na konci zpívali všichni najednou, umělci i publikum, slavnou „O Bêbado e a Equilibrista“.
VYBRANÁ DISKOGRAFIE
Desek natočila tolik, že se jich hned několik jmenuje prostě Elis a rozlišují se pouze rokem vydání. Následující výběr proto přináší jen ty zásadní.
Dois na Bossa (Dva na bossu, 1965) — Živý záznam tří večerů v paulistánském divadle Paramount, kde zpívala s Jairem Rodriguesem. Prodejní rekord, po kterém následovala dvě pokračování. Dvacetiletá zpěvačka v nejsyrovější podobě, ještě bez košatých pozdějších aranží.
Elis (1966) — Druhá deska pro Philips, na které je „Canção do Sal“ (Píseň o soli). Právě touhle nahrávkou začínají dějiny Miltona Nascimenta.
Ela (Ona, 1971) —deska z doby, kdy se z festivalové hvězdy stala zralou zpěvačkou. „Madalenu“ převzala od tehdy neznámého Ivana Linse a udělala z ní hit, vedle toho je tu „Black Is Beautiful“, píseň o rasovém protestu, jejíž text museli autoři upravit, aby vůbec prošel cenzurou. Právě ji jí pak vyšetřovatelé doporučili vyřadit z repertoáru.
Elis (1972) — První společná práce s Césarem Camargem Marianem a začátek její nejlepší dekády. Elektrické piano, nová rytmika, nový přístup. Klíčové skladby: „Águas de Março“, „Atrás da Porta“, „Nada Será Como Antes“, „Casa no Campo“ (Dům na venkově).
Elis & Tom (1974) — Deska, která se prodávala mizerně a stala se klasikou až po smrti obou svých protagonistů. Klíčové skladby: „Águas de Março“, „Chovendo na Roseira“, „Soneto da Separação“, „Por Toda a Minha Vida“.
Falso Brilhante (Falešný briliant, 1976) — Studiová verze repertoáru z její divadelní podívané. Poprvé tu na desce zazněly Belchiorovy „Como Nossos Pais“ a „Velha Roupa Colorida“ (Staré barevné šaty). Šestatřicáté místo v žebříčku Rolling Stonu.
Essa Mulher (Tahle žena, 1979) — První deska u WEA a poslední velký úspěch. Kromě „O Bêbado e a Equilibrista“ je na ní i nová píseň od Cartoly a titulní skladba od Joyce a Any Terra.