Na začátku každého koncertu přistoupil Michail Borzykin k mikrofonu, a ohlásil strohým, mírně mechanickým hlasem: «С вами говорит „Телевизор“!» (Hovoří k vám Televizor!). Ta věta zněla jako parodie na hlášení z obrazovky a přesně tak byla myšlená. Přístroj, který v sovětské domácnosti stál na čestném místě a každý večer odříkával, co si má divák myslet, dostal jmenovce, který se s ničím nemazal. Z leningradské scény osmdesátých let vzešla řada kapel, které uměly být jízlivé, temné nebo šifrované. Skupina Televizor byla mezi nimi tou, která se nebála pojmenovat všechno natvrdo a adresně. A s tím, na rozdíl od skoro všech ostatních, nepřestala dodnes.
PJATIGORSK, LENINGRAD, FILOLOGIE
Kluk, který zlobil
Michail Borzykin se narodil 27. května 1962 v Pjatigorsku na severním Kavkaze, kde tehdy žili jeho rodiče. Na začátku sedmdesátých let dostal otec pracovní umístění jinde a rodina se přestěhovala do Leningradu. Chlapec z lázeňského městečka se ocitl v metropoli, jejíž estetika mu podle vlastních slov nikdy úplně nesedla. O půl století později bude v rozhovoru pro Novou gazetu Evropa vysvětlovat, že malá černohorská města mu připomínají dětství víc než Něvský prospekt.
Chodil do jazykové školy s výukou angličtiny, a právě tam se dostal k západnímu rocku. Na druhém stupni začal hrát v amatérských kapelách. Tu první založil se spolužákem Dmitrijem Rubinem, který se později prosadil v kvartetu Sekret (Секрет). V roce 1980 se na druhý pokus dostal na anglistiku filologické fakulty Leningradské univerzity. Prý tam chtěl ne kvůli tomu, aby si přečetl Shakespeara v originále, ale aby rozuměl textům desek, které tehdy kolovaly po Leningradu. Byl průměrným studentem s kázeňskými problémy a absolutním nedostatkem úcty k autoritám.
Ozero, Ikar, Televizor
Na univerzitě hrál nejdřív na klávesy v artrockové skupině Ozero (Озеро). Kvůli neshodám s uměleckým vedoucím ji v únoru 1984 opustil, a to hned se dvěma dalšími kolegy. Trio doplnili hudebníci z kapely Ikar (Икар) a vznikla nová sestava: Borzykin (klávesy, zpěv), kytaristé Alexandr Beljajev a Igor „Pet“ Petrov, basák Igor „Goga“ Kopylov a bubeník Vjačeslav Archipov.
Na jaře 1984 Televizor vstoupil do Leningradského rockového klubu a hned na II. městském rockovém festivalu v květnu téhož roku se zařadil mezi laureáty. Porota navíc Borzykina zvlášť ocenila jako nejlepšího textaře. Debutant, kterého nikdo neznal, se rázem ocitl vedle hvězd a sdílel pódium s Akváriem, Kinem a Sekretem.
Hned na to byl Borzykin vyhozen ze čtvrtého ročníku univerzity, údajně pro špatný prospěch a nesocialistické chování. Vzal to s povděkem jako vysvobození od dilematu, čemu se víc věnovat.
NEOROMANTICI S KLÁVESAMI: „ŠESTVIJE RYB“ (1984–1985)
Zvuk, který v Leningradu nikdo nečekal
První sestava Televizoru zněla úplně jinak, než jak si dnes kapelu pamatuje většina posluchačů. Žádný agitační nářez, žádná hesla. Chladná, elegantní nová vlna s ostrými hranami, postavená na klávesách a rytmu, kde kytary tvořily zvukové stěny. Basová linka často vůbec nepocházela z baskytary (ač jí v sestavě měli). Hrál ji na klávesy Igor Babanov. Borzykin tehdy vědomě odmítal instrumentálně komplikované skladby. Hudba měla nést text, ne s ním soupeřit.
Kritici pro jejich hudbu hledali nálepky celá desetiletí. Andrej Bucharin označil Televizor z doby druhého alba za futuristický postpunk na hraně industriálu. Podle mého se to míjí se skutečností. Industriál tam neuslyšíte ani v náznaku. Jinde se opakovaně objevuje srovnání s Depeche Mode. Nejblíž pravdě jsou nejspíš odkazy na Talking Heads a Blondie. Televizor kladl důraz na rytmus a členitou melodii, kytara fungovala jako zvuková barva v pozadí. Sám Borzykin se dodnes brání označení „rocková legenda“ a v roce 2024 novinářce Iryně Chalipové řekl, že by radši viděl na plakátech označení jako new nebo dark wave, protože klasický rokenrol Televizor nikdy nehrál.
Koneckonců ani jevištní prezentace kapely nestála na rockových klišé. Borzykin se u mikrofonu kroutil v křečovitých piruetách a uskakoval od něčeho, co nikdo jiný neviděl. Divadelní kritici Marina Timaševová a Alexandr Sokoljanskij ho v reportáži z koncertu k poctě Alexandra Bašlačova popsali jako vytříbeného atleta-hypochondra s výrazem znechucené úzkosti v obličeji.
Tropillo a první deska
V roce 1985 Televizor zopakoval úspěch na III. festivalu rockového klubu a materiál nashromážděný za rok a půl se rozhodl zaznamenat. Nahrávali ho u Andreje Tropilla, tedy u téhož člověka, jehož studiem v Domě mladých techniků prošlo Akvárium, Kino i Alisa. Album „Šestvije ryb“ (Шествие рыб, Průvod ryb, 1985) obsahuje třináct písní a najít v nich cokoli buřičského nejde. Sám Borzykin později přiznal, že řadu skladeb psal pod vlivem Borise Grebenščikova. Tropillo se na desce podepsal nejen jako zvukař, ale i jako muzikant. Obsluhoval bicí automat a v jedné skladbě zahrál na saxofon.
Do stejného období patří i první klip kapely k písni „S vami govorit televizor“ (С вами говорит телевизор, Hovoří k vám televizor). Skladba se stala poznávacím znamením souboru a zůstala v repertoáru dodnes. V roce 2022 s ní Borzykin zahájil koncert na benefičním festivalu v černohorské Budvě na podporu ukrajinských uprchlíků.
Noví hráči
Na podzim 1985 odešli z Televizoru Kopylov, Petrov a Archipov. První dva zamířili do skupiny Kofe (Кофе), Archipov s hudbou na dlouhá léta skončil. Na jejich místa nastoupili bubeník Alexej Racen ze skupiny Zenit a klávesista Igor Babanov, Borzykinův spolužák z filologické fakulty. Právě tahle sestava zažije nejbouřlivější dva roky v dějinách kapely.
Se sestavou se změnil i repertoár. Hudebně přitvrdil a texty se staly otevřeně kritickými a adresnými.
VYMANIT SE Z PODRUČÍ KONTROLY: ČERVEN 1986
Razítko na každý verš
K pochopení toho, co následovalo, si musíme připomenout, jak se v Sovětském svazu zacházelo s texty písní. Existovala takzvaná „litovka“, neboli povolovací řízení, jímž musela projít každá skladba určená k veřejnému provedení. Název procedury pochází ze zkratky Glavlit, což bylo pojmenování pro Hlavní správu pro literaturu a nakladatelství, tedy cenzurního úřadu. Kdo chtěl vystoupit na veřejnosti, musel přinést texty ke schválení a orazítkování. Kdo hrál bez razítka, hrál načerno se všemi důsledky.
Leningradský rockový klub tenhle mechanismus nedokázal zrušit. Vznikl ostatně pod dohledem úřadů a fungoval jako trpěný ventil rockového pnutí. Podstatné je, že hudebníci z klubových kapel nosili texty ke schválení sami a dobrovolně, protože bez souhlasu rady klubu nešlo uspořádat ani koncert, ani zájezd.
Skandál na čtvrtém festivalu
Na IV. festivalu rockového klubu na přelomu května a června 1986 chtěl Televizor zahrát dvě nové písně: „My iďom“ (Мы идём, Jdeme) a „Vyjti iz-pod kontrolja“ (Выйти из-под контроля, Vymanit se z područí kontroly). Ani jedna neprošla.
O tom, co se přesně stalo, existují dvě verze. A zajímavé je, že tu skromnější vypráví sám Borzykin. V rozhovoru pro Rádio Svoboda v roce 2024 odmítl heroickou stylizaci, s níž se ta příhoda obvykle podává. Podle jeho vyprávění kapela texty na schválení donesla jako všichni ostatní, a on se jen snažil obhájit každý verš. Písně někdo posoudil, nejspíš lidé z komsomolu nebo z KGB, a shora přišel vzkaz: nahraďte je jiným repertoárem a můžete hrát. Tyhle dvě si zazpíváte jindy, jinak budete mít potíže s dalšími koncerty. Kapela se sešla, poradila se a rozhodla se odehrát program tak, jak ho připravila.
A odehrála. Následoval trest. Televizor nebyl zařazen mezi laureáty festivalu, ačkoli tam do té doby patřil pravidelně, a dostal půlroční zákaz koncertování, který mu pak ještě o půl roku prodloužili. Skupina se ocitla na seznamech zakázaných skupin. Dva ilegální koncerty přesto stihla, jeden v prostorách leningradské observatoře.
Konec jedné instituce
Jejich vystoupení ale mělo zásadní vliv na zbytek scény. Ukázalo se totiž veřejně a nezpochybnitelně, že cenzurní razítko je orgány vymahatelné jen zpětně, a že na pódiu může kdokoli zazpívat, co chce, a řešit se to bude až potom. Během následujícího roku ztratila litovka svou moc a víceméně všichni jí přestali brát vážně.
Borzykin se tak stal prvním sovětským rockovým hudebníkem, který veřejně a záměrně vystoupil proti cenzuře. Jemu samotnému to připadalo jako přeceňovaná epizoda, historie sovětského rocku mu v tom ale nedává za pravdu. V leningradském prostředí se mu po tomhle festivalu začalo říkat „Majakovskij ruského rocku“. Přezdívku později do svých knih převzal i publicista Alexandr Kušnir.
Text, kvůli kterému se to celé strhlo, přitom není ani o politbyru ani o straně. Je o výchově dětí a mládeže:
«За нами следят, начиная с детского сада, / Добрые тёти, добрые дяди. / По больным местам в упор не глядя, / Нас бьют, как домашний скот. / И мы растём послушным стадом, / Живём как надо, поём что надо.»
(Sledují nás už od školky, hodné tety, hodní strýčkové. Bijí nás jako dobytek a trefují se schválně do bolavých míst. A my rosteme jako poslušné stádo, žijeme, jak se má, zpíváme, co se má.)
Refrén, který po něm následuje, se stal jedním z hesel druhé poloviny osmdesátých let:
«Выйти из-под контроля, / Выйти и петь о том, что видишь, / А не то, что позволят / Мы имеем право на стон!»
(Vymanit se z područí kontroly, vyjít a zpívat o tom, co vidíš, ne o tom, co dovolí, máme právo alespoň zasténat!)
„OTĚČESTVO ILLJUZIJ“ (1987)
Pátý festival a cena za uměleckou sevřenost
Za rok se poměry změnily k nepoznání. Když Televizor v červnu 1987 vystoupil na V. festivalu rockového klubu v Leningradském domě mládeže, přivezl program ještě ostřejší než ten původně zakázaný. Zazněly skladby „Tri-četyre gada“, „Ryba gnijot s golovy“, „Tvoj papa – fašist“. Trest tentokrát nepřišel. Porota kapele udělila zvláštní cenu za uměleckou sevřenost, píseň „Děti uchoďjat“ (Дети уходят, Děti odcházejí) vyhlásila nejlepší skladbou přehlídky a zvlášť ocenila i práci zvukaře Sergeje Jeremina. Borzykin napsal „Děti uchoďat“ pod dojmem novely bratří Strugackých Ošklivé labutě, tedy příběhu o generaci dětí, které dospělým prostě zmizí, protože s nimi nemají o čem mluvit.
Ve stejném roce se odehrály ještě dva incidenty, které se od té doby přetiskují v každém medailonu kapely. V Jaltě zakázaly úřady koncert pět minut před začátkem. Borzykin vyšel před shromážděné publikum a pak odešel vyjednávat na městský výbor strany. Sám později tvrdil, že šlo spíš o shodu okolností než o hrdinský čin. Do hotelu přišli posluchači shánět kohokoliv z účinkujících, kdo by byl ochoten s úředníky jednat a nikdo jiný z kolegů zrovna nebyl k zastižení. Argumentoval na výboru tím, že v Leningradu jsou podobné festivaly dávno běžné a že zákaz udělá funkcionářům víc problémů než povolení hrát. Zabralo to, koncerty se konaly. Obdobná situace se pak zopakovala v Leningradu, kde vedení města zakázalo vystoupení na Zimním stadionu a Borzykin odvedl dav rozvášněných diváků před Smolný institut, budovu sídla leningradského stranického a městského vedení.
Nahrávání pod schodištěm
Album „Otěčestvo illjuzij“ (Отечество иллюзий, Otčina iluzí) vzniklo v roce 1987 v čerstvě otevřeném studiu Leningradského domu mládeže. Poprvé pracovala kapela bez Tropilla, a album si nahrávala i produkovala sama. Nahrávací podmínky byly příšerné. Studio nebylo pro rockové soubory zařízeno a nahrávání bicích se proměnilo v martyrium. Alexej Racen musel nejprve nahrát kopák s virblem, pak zbytek soupravy a nakonec činely a hi-hat, každý zvuk zvlášť a podle metronomu. Zahrát to celé najednou a s takovým drajvem, jako na koncertě, prostě nešlo. Tři skladby, „Vyjti iz-pod kontrolja“, „Polufabrikaty“ a „Ryba gnijot s golovy“ , proto musely vzniknout s bicím automatem.
Podobně to vypadalo s klávesami. Babanov měl původně monofonní sovětský Estradin, na kterém nešly zahrát dvě noty současně a jehož třicetikilová masa připadala kapele archaická. Nakonec se všechny syntezátorové party nahrály na vypůjčených nástrojích Roland a Yamaha. Polovinu z nich nahrál Borzykin sám. Sehnat je pomáhali kolegové ze scény, mimo jiné Sergej Kurjochin, který si obstarával přístroje od známých z barových kapel a půjčoval je dál. Kapela přitom neměla ani výhled na koncertní plán. Aby se uživili, musel Borzykin pracovat v kotelně, kytarista v závodě Elektrosila, a zkoušelo se v klubu pro mládež výměnou za pořádání diskoték.
Borzykin album produkoval sám a měl přesnou představu o tom, jak má znít. Chtěl, aby nahrávka měla hutný, tajemný zvuk. Zpomalil tempa písní, aby prostorová atmosféra srazila proklamativní patos jeho textů. Pomáhali mu s tím zkušení zvukaři Andrej Novožilov a Alexandr Kazbekov. Výsledek měl ovšem jednu vadu. Při zpěvu Borzykin zavíral oči a řval do mikrofonu jako by ho vraždili, a právě tenhle chraplavý, hystericky vypjatý projev zvukaři při míchání uhladili. Harmonie mezi vypjatým vokálem a minimalistickými aranžemi se rozsypala a deska ve výsledku vyzněla chladně jako ledová poušť.
Přesto, nebo právě proto, sehrála klíčovou roli v dějinách skupiny. Kušnir ve své knize 100 magnetoalb sovětského rocku napsal, že díky téhle nahrávce byla zlomena představa o Televizoru, jako o skupině hudebně prvoplánové, postavené čistě na textech. Posluchači sice postrádali koncertní drajv, ale ocenili nestandardní přístup k aranžím a začali mluvit o novém a zajímavém hudebním myšlení kapely.
A ještě jeden detail stojí za zaznamenání. Album bylo oficiálně věnováno sedmdesátému výročí Říjnové revoluce. Vzhledem k obsahu nahrávky jde o gesto, jehož ironii nebylo třeba nijak zdůrazňovat.
Jedenáct ran
Textově patří „Otěčestvo illjuzij“ k tomu nejtvrdšímu, co v pozdním Sovětském svazu vyšlo. „Tri-četyre gada“ (Три-четыре гада, Tři, čtyři svině) formálně mluví o lidech, kteří nenávidí rock, ve skutečnosti o jakékoliv situaci, kde pár jednotlivců rozhoduje o všech:
«Три-четыре гада решают всё, / Три-четыре гада имеют власть. / Как они попали туда – я не знаю, / Но чистым туда не попасть!»
(Tři čtyři svině rozhodují o všem, tři čtyři svině mají moc. Jak se tam dostali, nevím, ale čistý se tam nedostaneš.)
Publicista Ilja Smirnov si všiml něčeho, co posluchači tehdy přeslechli. Píseň, zdánlivě protivládní variace na evangelijní příběh o démonech vehnaných do stáda vepřů, končí v první osobě množného čísla. Na dno půjdeme my všichni.
Nejznámější skladbou desky se stala „Tvoj papa – fašist“ (Твой папа – фашист, Tvůj táta je fašista), poprvé zahraná v únoru 1987:
«Не говори мне о том, что он добр, / Не говори мне о том, что он любит свободу / Я видел его глаза, их трудно любить. / А твоя любовь – это страх.»
(Neříkej mi, že je hodný, neříkej mi, že má rád svobodu – viděl jsem jeho oči, ty se milovat nedají. A tvoje láska, to je strach.)
Komu byla adresována, na to Borzykin odpovídal v každém desetiletí jinak. V dobových vyjádřeních mluvil o těch, kdo prováděli společnosti mozkovou kastraci a agresivně reagovali na jakoukoli změnu. Někteří kritici z toho vyvozují, že mířil na Gorbačova. Jiní tvrdí, že šlo o vyjádření generačního konfliktu bez konkrétního adresáta. V roce 2009 v Kyjevě řekl novinářům, že píseň věnuje Vladimiru Putinovi. V anketě pro server Lenta.ru ji adresoval těm, kdo v Rusku zbohatli na ropě. Sám dodává, že se skladba každé dva tři roky sama od sebe znovu rozezní a začne rezonovat s okolím, proto podle něj nikdy nezestárla. Smirnov přitom upozorňuje, že závěr písně nezní jako výhrůžka, ale jako prosba dítěte: můj táta je fašista, náš táta je fašista, a nedívej se na mě tak.
Jestli se něco z toho roku vrylo do kolektivní paměti nejhlouběji, je to obraz z koncertu v paláci sportu Jubilejnyj 15. listopadu 1987. Během písně „Ryba gnijot s golovy“ (Рыба гниёт с головы, Ryba smrdí od hlavy) si Borzykin natáhl na obličej gumovou masku Michaila Gorbačova. V roce, kdy byl generální tajemník na Západě médii oslavován jako reformátor, šlo o gesto, které si nikdo jiný v zemi nedovolil.
Rok uzavřel festival Podolsk-87, jedna z prvních skutečně velkých rockových přehlídek v SSSR, které se dodnes přezdívá sovětský Woodstock. Televizor tam odehrál koncert, který kritici stále řadí mezi nejlepší v dějinách ruského rocku. Smirnov, který u toho byl, vzpomíná na dění u mixážního pultu jako na výjev z obrazu na antické váze. Funkcionáři se stranickými legitimacemi vypínali během „Tvého táty“ proud a publikum ho zase zapínalo.
ZÁPAD, ZTRACENÁ DESKA A ROZPAD (1988–1991)
Dva roky na výsluní
Po „Otěčestvu illjuzij“ popularita kapely prudce vzrostla. Televizor se dostal mezi pět nejznámějších souborů v zemi a v roce 1988 už objížděl evropský kontinent. Vystoupil na Rockovém fóru ve Vilniusu, hrál v Moskvě, v Polsku i v Itálii. Následovalo turné po západní Evropě, Německo, Dánsko, Nizozemsko, Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko. Ze zájezdu do Nizozemska pochází i koncertní záznam „Koncert v Amsterdamu“, který se ovšem na kompaktu objevil až o sedmadvacet let později, v roce 2015.
Byla to zvláštní doba. Kapela, které dva roky předtím zakazovali hrát ve vlastním městě, se ocitla na západních pódiích jako doklad toho, že se v Sovětském svazu něco láme. Borzykin z toho ale nadšený nebyl. Vždycky trval na tom, že Televizor vyšel z evropské hudební školy a chce být součástí světové hudební kultury, ne exotickým exponátem z rozpadající se říše.
Šulgin a album, které zmizelo na čtvrt století
Na konci roku 1988 nabídl kapele spolupráci Alexandr Šulgin, pozdější významný popový producent. Vzniklo album „Otčužděnije“ (Отчуждение, Odcizení), nahrané v roce 1989 ve studiu moskevského kardiologického centra. Na veřejnost se nedostalo. Podle většiny pramenů muzikanti odmítli podepsat smlouvu, kterou považovali za nevýhodnou až vyděračskou, a nahrávka zůstala ležet u producenta.
Na svět se dostala až v roce 2014, kdy Šulgin poskytl původní pásku nakladatelství Geometrija. Křest se konal 20. listopadu v moskevském klubu B2, pětadvacet let po nahrání. Mezitím si Borzykin celé album v roce 2005 nahrál znovu a vydal je pod názvem „Otčužděnije-2005″. Originální verze se v mezidobí objevila na internetu, patrně přičiněním pirátů, ale nikdo přesně neví jak.
V listopadu 1989 opustil kapelu Alexandr Beljajev a přešel do Nautilu Pompilia. Jeho romantická, minimalistická kytara dodávala Televizoru neonový lesk, který se pak už nikdy úplně nevrátil. Nahradil ho Maxim Kuzněcov ze skupiny Prisutstvije.
„Mečta samoubijcy“ a konec první éry
Deska „Mečta samoubijcy“ (Мечта самоубийцы, Sen sebevraha), nahraná v roce 1990 a vydaná v roce 1991, znamenala další posun ve zvuku. Kapela si mezitím vybudovala vlastní studio a plánovala budoucnost. V dubnu 1991 se ovšem rozpadla.
Bezprostředním důvodem rozpadu bylo napětí mezi hudebníky, které se hromadila několik let. Borzykin ale nabízí i jiný výklad, sahající hlouběji, a ten stojí za připomenutí, protože předjímá celý jeho další osud. Novinářce Iryně Chalipové v roce 2024 vysvětlil, že když se kapela pustila do nahrávání nového alba a rozhlédla se po scéně kolem sebe, měla pocit, že hudba některých kolegů začíná znít příliš podbízivě, lidově, stadiónově a napůl jako vězeňský šanson. Rozhodli se do téhle vlny nezaplétat. Nešlo o odpor k velkým koncertům jako takovým, Televizor hrál i na stadionech, ale o odmítnutí gesta, které celou scénu začalo spojovat. Byly jim protivné jednoduché melodie a nekonečné bratříčkování s celým národem. Prostoduché hity typu „Oj-jo“ uváděl jako typický příklad. Pro tenhle způsob psaní a hraní se v ruské kritice později vžil termín „govnorok“ (mimochodem pochází z názvu písně skupiny Noľ, o níž jsme psali v jednom z předchozích dílů).
Borzykin k tomu dodal, že v písních Televizoru bylo příliš mnoho individualismu a mizantropie, což jsou pro sjednocování lidu i pro vydělávání peněz věci vyloženě škodlivé. Následky tohoto rozhodnutí se projevily téměř okamžitě. Ubylo koncertů a uvnitř kapely začaly vznikat třenice. Muzikanti se nakonec rozešli, část z nich přešla k Nautilu a ke Grebenščikovovi.
Možná to bylo dobře. Za pár měsíců po tomhle rozhodnutí přestal existovat stát, proti kterému se Televizor deset let vymezoval, a otevřel se nový trh, do kterého se kapela odmítala vejít.
DEVADESÁTÁ LÉTA: MIMO TRH
Nová sestava, nová situace
Televizor se na scénu vrátil na jaře 1992 v obměněném složení. Byl v něm klávesista Konstantin „Kot“ Šumajlov, bubeník Igor Fjodorov a kytarista Sergej Bogdanov. Vznikla alba „Dym-tuman“ (Дым-туман, Kouř a mlha, 1992) a koncertní „Živoj“ (Живой, Živý, 1994), natočil se klip k písni „Koža apeľsinja“. Z „Dyma-tumana“ dodnes obstojí skladby „Na Željabova 13″ a „Uchodi odin“.
Titulní píseň desky prozrazuje o Borzykinovi víc, než se na první pohled zdá. Sám ji později popsal jako výpověď o umění obecně. Umění je kouř a mlha, boj se strachem ze smrti, a my všichni jsme součástí toho oparu. Zakrýváme tu propast před lidstvem a při tom zakrýváme i sebe. Kultura je podle něj nános, který se při jakémkoli nebezpečí okamžitě setře a lidstvo se rázem promění ve snadno ovladatelné stádo. Od člověka, kterého okolí považovalo za nesmiřitelného politického bojovníka, jde o pozoruhodně skeptické stanovisko, a vysvětluje, proč se nikdy nestal guruem svých posluchačů.
Bogdanov a Fjodorov z kapely brzy odešli. Borzykin se Šumajlovem pokračovali ve dvou a v roce 1995 natočili „Dvoje“ (Двое, Dva) – poslední album Televizoru ve dvacátém století. Pak Šumajlov přešel k DDT a Borzykin zůstal sám.
„Nět deněg“
Na desce „Dvoje“ a v koncertním repertoáru té doby vyniká skladba „Nět deněg“ (Нет денег, Nejsou peníze), jeden z nejpřesnějších portrétů devadesátých let, jaký ruský rock vytvořil. Možná proto, že si na tu dobu nestěžuje:
«Нет денег на чистую любовь, / На цветы, на романтику, на увлеченья, / На ласку, на мир с тобой, / Да и на грязь-то нет денег. […] / Это факты, это не жалоба – / Мир всегда принадлежал жлобам.»
(Nejsou peníze na čistou lásku, na květiny, na romantiku, na záliby, na něhu, na smíření s tebou a ono nezbývá ani na špínu. […] Jsou to fakta, ne stížnost – svět odjakživa patřil hulvátům.)
Zatímco kolegové ze scény dokázali zobchodovat disidentskou minulost na tvrdou měnu, Borzykin živořil kdesi stranou. Smirnov o něm řekl, že se odmítl zúčastnit krysích závodů a zůstal mezi obyčejnými lidmi, místo aby se cpal mezi smetánku. Ze svého dobrovolného vnitřního exilu občas posílal jízlivé pozdravy i svému někdejšímu vzoru Grebenščikovovi. Třeba v písni s dvojím názvem „Povezlo“ a „Proneslo“:
«А мне повезло, я недобрый, / И, слава Богу, не гуру, / И героический образ / Не сожрал мою злую натуру.»
(Já měl kliku, nejsem hodný a bohudík nejsem guru, a hrdinská póza mi nesežrala mou zlou povahu.)
Nejslabší deska
Sedmé studiové album Borzykin nahrál sám doma, s počítačem a bez kapely. Původně se mělo jmenovat „7B“ podle psychiatrické diagnózy, s níž se v Rusku dalo vyhnout vojně. Když se ale objevila stejnojmenná skupina, změnil název na „Puť k uspěchu“ (Путь к успеху, Cesta k úspěchu) a vyšlo až v roce 2001.
Není to dobrá deska. Ani hudebně, ani textově. Změna názvu posunula těžiště desky od psychických odchylek k tématu ženské zákeřnosti a výsledek je problematický. Kritik Alexej Mažajev v recenzi reedice z roku 2016 upozornil, že Borzykin v titulní skladbě daleko překročil hranice misogynie, a totéž platí o dalších písních alba včetně útoku na Allu Pugačovovou. Mažajev k tomu dodal, že i s odstupem patnácti let ulepený patos textů vyznívá přinejmenším rozpačitě, a vzhledem k tomu, že téma z Borzykinovy tvorby později zmizelo, autor sám nejspíš uznal, že to přehnal. K tomu si připočtěme domácky pořízený, laciný elektronický zvuk, který působil kutilsky už v době vydání a vyjde nám nejslabší deska v katalogu kapely. Smutný doklad toho, jak vypadá tvorba člověka, který ztratil kapelu, publikum i téma najednou.
NÁVRAT DO ULIC (2004–2014)
Zlý, ale nepolitický
Novou sestavu skládal Borzykin postupně. Nejdřív přišel bubeník Sergej Rusanov, o něco později kytarista Sergej Sivickij. Tahle trojice plus počítač vydržela pohromadě patnáct let a stala se tím, co Borzykin dnes s odstupem považuje za ideální podobu své kapely.
V roce 2004 získal Televizor cenu časopisu FUZZ za přínos pro ruskou hudbu a vydal album „MegaMizantrop“ (МегаМизантроп). Deska byla zlá a jedovatá jako za starých časů, ale o politice v ní nepadlo ani slovo. Rok nato následovala nová verze staré ztracené nahrávky pod názvem „Otčužděnije-2005″. Vypadalo to, že Borzykin a spol. se vydají na kariéru stárnoucí legendy, která si vystačí s klubovým publikem a archivními reedicemi.
Pochody nesouhlasných
Od roku 2007 se situace začala měnit. Borzykin se začal pravidelně účastnit Pochodů nesouhlasících, akcí opoziční koalice Jiné Rusko, a později i Strategie 31, která vznikla na obranu shromažďovacího práva a protestů takzvané bílé stužky. Na jednom z těch shromáždění poprvé zazpíval novou píseň „Zakolotitě podval“ (Заколотите подвал, Zatlučte sklep), v níž bez obalu popsal poměry v Rusku i způsob vládnutí Vladimira Putina.
Vystupoval také proti výstavbě mrakodrapu Gazpromu v centru Petrohradu (nejprve projektu Ochta-centr, později Lachta-centru), čemuž věnoval skladbu „Gazprombajter“. V roce 2010 patřil k prvním signatářům výzvy Putin musí odejít.
Borzykinův návrat k politickým tématům měl dvojí dopad. Na jedné straně obnovil zájem o kapelu, na kterou si do té doby vzpomínali už jen znalci ruského rocku. Na druhé straně okamžitě skončila možnost prezentovat se v televizi a rozhlasu, kde se Televizor opět začal objevovat.
Spor se stanicí 100TV
Nejznámější epizodou zůstává skandál z dubna 2008. Televizor měl vystoupit v pořadu „Stoprocentní zvuk“ na petrohradské stanici 100TV. Vystoupení se na konec nekonalo a existují dvě verze proč tomu tak bylo.
Podle vedení stanice šlo o vulgarismy v textech. Moderátor Alexandr Malič uvedl, že nikoho nikdy neodmítli z politických důvodů a že v pořadu vystupovaly skupiny, které lze z loajality k moci jen těžko podezírat. V zaslaných textech písní se prý ale objevila nespisovná slova, a když kapela odmítla dotyčné skladby vypustit, vystoupení bylo zrušeno. Zástupce generálního ředitele Andrej Radin k tomu dodal, že hudební pořad není tribuna pro politické názory a že si Borzykin skandál rozdmýchává schválně.
Borzykin to označil za lež. Tvrdil, že o vulgarismech nepadlo ani slovo a že skutečným důvodem je jeho účast v Pochodech nesouhlasících a soustavná kritika moci. Připustil, že v textech jsou dvě neslušná slova, za skutečně nepřijatelná pro televizi ale považoval jiná – Courchevel (francouzské letovisko, přezdívané Courchevelski, kde utráceli peníze ruští oligarchové) a „kremľaď“. To druhé je Borzykinův novotvar spojující Kreml s hrubou nadávkou a stalo se z něj cosi jako značka. V roce 2011 novinářům v Kyjevě řekl, že právě kvůli dvěma slovům, z nichž jedno je „kremľaď“, nemůže do vysílání žádné ruské televize.
„Děžavju“ a Krym
Dne 25. dubna 2009 oslavil Televizor pětadvacetiny velkým koncertem v petrohradském Domě kultury Lensovětu. Zůčastnili se ho i hudebníci z předchozích sestav – Beljajev, Racen a Šumajlov. Téhož dne se do prodeje dostalo album „Děžavju“ (Дежавю). Po čtyřech letech od poslední nahrávky a nabité protestními písněmi. Vedle „Zakolotitě podval“ tam jsou „Očki“, „Kvadraty“, „Gazprombajter“ nebo „Sidi doma“. Název alba Borzykin vysvětlil prostě – cítí prý na sobě i na společnosti návrat do osmdesátých let. Ze záznamu koncertu vzniklo v roce 2010 první DVD v historii kapely, „XXV let v odnoj lodke“.
V dubnu 2014 kapela oslavila třicetiny v petrohradském klubu Kosmonavt, opět za účasti bývalých členů. Ve stejném měsíci vydal Borzykin druhou verzi klipu k písni „Teplo“ na protest proti anexi Krymu Ruskou federací. Napsal také skladbu „Ty prosti nas, Ukraina“ (Ты прости нас, Украина, Odpusť nám, Ukrajino), kterou 14. května 2015 zahrál na koncertě v Kyjevě:
«Этому нет оправданий – увидеть в брате врага, / Это годы страданий и позор на века. / Мы с тобой виноваты, недостойные свободы сыны, / В головах наших – вата, и сердца в плену у войны.»
(Pro tohle není omluva – vidět v bratrovi nepřítele. Jsou to léta utrpení a hanba na věky. Můžeme za to my dva, synové nehodní svobody, v hlavách máme vatu a srdce v zajetí války.)
„ICHTIOZAVR“ A ODCHOD Z RUSKA (2015–2022)
Deska díky crowdfundingu
Na nové album kapela neměla peníze. V listopadu 2015 proto spustila na portálu Planeta.ru sbírku, která se v lednu 2016 úspěšně uzavřela. Deska „Ichtiozavr“ (Ихтиозавр) vyšla 15. září 2016 a zůstává zatím posledním studiovým albem Televizoru. Je rozkročená mezi lyrikou a politikou, což jí někteří vyčítali. Vrchol nahrávky představuje skladba „Krasnyj sněg“ (Красный снег, Rudý sníh) – vize toho, co nastane, když mírná cesta selže:
«Будет по-плохому. Тогда / Ураганы погромов в слепых городах, / Пьяные дозоры, Рублёвки в огне, / Трупы на Дворцовой и красный снег.»
(Bude to po zlém. Pak přijdou vichřice pogromů ve slepých městech, opilé hlídky, hořící Rubljovka, mrtvoly na Palácovém náměstí a rudý sníh.)
Novinářka Chalipová si u téhle písně všimla podstatné dvojznačnosti textu: Borzykin zpívá střídavě o džungli a o lidech, což jsou dva zcela odlišné scénáře. Když si vezme své džungle, přijde krvavá lázeň, v níž na rudém sněhu neskončí jen viníci, ale všichni, protože živel nerozlišuje dobro a zlo. Když si vezmou své lidé, dá se ještě zpívat dál.
Sever a pocit marnosti
Po vydání desky odjel Borzykin do Švédska v rámci programu pro hostující spisovatele, a zůstal tam dva roky. Psal málo. Zajímavější, než vlastní tvorba mu připadalo pozorovat novou společnost, která ho podle jeho slov o pěkných pár let předběhla.
Ve Švédsku u něj došlo k vnitřnímu obratu. V rozhovoru pro Novyj prospekt v listopadu 2020 popsal své pocity, který ho naplňovaly ještě před odjezdem. Gesta občanské poezie postrádají smysl, protože drtivá většina lidí o ně nestojí. Vysílač může vysílat kolik chce, ale přijímač není připraven a den ode dne se situace dál zhoršuje. Do té doby si myslel, že vina za situaci v Rusku leží na mocných lidech a na Putinovi. Pak ale pochopil, že všechno vězí hluboko ve vědomí národa a že pokusy o změnu jsou práce na dlouhá desetiletí.
Ve stejném rozhovoru mluvil i o názorovém a lidském rozchodu s Konstantinem Kinčevem, kdysi blízkým přítelem, s nímž už sedm let nepromluvil ani slovo. Oba prý po sledování toho druhého dospěli k závěru, že si v téhle fázi života nemají co sdělit. Na Borzykina těžce dolehly zejména Kinčevovy rozhovory o Putinovi jako božím služebníku.
Na otázku, jestli uvažuje o vystěhování, tehdy odpověděl, že takovou myšlenku si připouští. Procházet se každý měsíc po Něvském ho podle jeho slov vůbec neláká, a pobyt daleko od vlasti prospívá provětrání vlastní hlavy. Dodal, že možnost odjet zatím má, ale uvidí se, jak dlouho.
Odpověď dostal v únoru 2022. Po nátlaku ze strany úřadů si ze dne na den koupil letenku a odletěl.
BUDVA: DIVADLO A NOVÝ TELEVIZOR (2022–2026)
„Viťa vykřikl: Maestro!“
Borzykin se usadil v přímořské Budvě a po Petrohradu se mu prý vůbec nestýská. Malá černohorská města mu připomínají dětství v Pjatigorsku víc než metropole, jejíž estetika ho tísní.
V létě 2022 uspořádala nadace Pristanište v Budvě hudební festival na podporu ukrajinských uprchlíků a Borzykin patřil k účinkujícím. Nazkoušel s místními muzikanty dvě písně, „Ty prosti nas, Ukraina“ a „S vami govorit televizor“. Vystupoval na závěr festivalu, po setmění. Kvůli poruše vypadl na chvíli proud, a když opět naskočil, rozblikala se nad pódiem diskotéková světla a majitele osvětlení, který mezitím odjel na Bali, nešlo sehnat. Ve zmatku barevných zášlehů světla, při kterých se nešlo pořádně trefit na klávesy, odzpíval Borzykin své dvě skladby…
Mezi diváky stáli ukrajinští herci Katarina Synčyllo a Viktor Košel. Oba do února 2022 vedli v Kyjevě KCHAT, Klasické umělecké alternativní divadlo, jedno z největších nezávislých repertoárových divadel na Ukrajině se třinácti tituly na programu. Po začátku rozsáhlé invaze divadla zavřeli, Košel držel noční hlídky v budově, kde zůstalo jen několik mužů středního věku, a natáčeli s Katarinou večerní minikoncerty pro lidi působící v teritoriální obraně. Po padesáti dnech odjeli pryč ze země, a odváželi si těžké psychické trauma. Psychologové jim radili, ať se pokusí vyplakat, ale plakat nešlo.
Přestože od invaze nemohli poslouchat ruštinu, při Borzykinově rusky zpívané písni na festivalu v Budvě se poprvé rozplakali. Katarina to popsala tak, že tak silné spojení hudby a textu v životě neslyšela. Ještě týž večer zahlédli na tmavé křižovatce siluetu, v níž Košel poznal Borzykina, a vykřikl na něj „Maestro!“. Přišli k němu a řekli mu, že s ním chtějí pracovat.
Z této spolupráce vzniklo za tři měsíce divadlo European Art Community Theater, zkráceně EuroACT. Prostor pro zkoušky i hraní jim poskytl galerista Marat Gelman, který sál v Budvě původně koupil jako sklad obrazů. V repertoáru má Čechovova Racka, Medvěda a monodrama Tři roky, dále Johanna podle Lesji Ukrajinky, Židovské hodiny ukrajinských dramatiků Serhije Kyseljova a Andrije Ruškovského, Pitomce Alexandra Karabčijevského a Almar podle hry Alexandra Gelmana o vztahu Alberta Einsteina a Margarity Koňonkovové. Právě v Almaru sedí Borzykin v rohu za klávesami a jeho písně vytvářejí druhou vrstvu inscenace. Katarina je vybírala sama. Košel žertoval, že ji za to málem začal nenávidět, protože několik týdnů musel poslouchat Televizor od rána do večera.
Borzykin nazval svou účast v divadle jako činné pokání. Celý život si byl sám sobě šéfem, režisérem i divadlem, a najednou mu někdo krátil písně a určoval, kde se zahrají dvě sloky a kde tři. Podřídil se. Na plakátu Almaru stojí „za účasti rockové legendy Michaila Borzykina“, což je označení, které nesnáší.
Televizor v novém složení
Kapela mezitím existuje dál v obměněné podobě. Borzykin dlouho hledal muzikanty a stěžoval si, že se hlásí většinou ti, kteří se už vidí na plakátech a dopředu počítají výši honorářů. V roce 2024 s ním hrál jen kytarista Dmitrij Prokofjev, s nímž nazkoušel program uvedený v Berlíně. V červnu 2025 vystoupil Televizor v Bělehradu v sestavě Borzykin (zpěv, klávesy), Dmitrij Prokofjev (kytara) a Oleg Šibajev (bicí), s hosty Katarinou Synčyllo a Viktorem Košelem. Program spojoval staré písně, které v současnosti dostaly nové významy, „Tvoj papa – fašist“, „Gazprombajter“, „Syt po gorlo“, „S vami govorit televizor“, „Zakolotitě podval“ s novými kousky, psanými už na Balkáně.
Nové studiové album zatím nevyšlo. V rozhovoru Borzykin v roce 2024 přiznal, že se mu píše špatně. Slova sice přicházejí, ale hned za nimi přichází otázka, k čemu je to všechno dobré. Mluvil o obecném pocitu zbytečnosti umění, které nedokáže ovlivnit dějiny, a o mizantropickém rozčarování, jež mu v psaní překáží.
Srpen 2026
V polovině srpna 2026 se ukázalo, že Rusko na Borzykina nezapomnělo. Úřady mu zakázaly nakládat s petrohradským bytem, který si koupil v roce 1999, a zablokovaly mu účet u Sberbanky. Informoval o tom producent Michail Jelisejev. Ve výpisu z katastru stojí jako důvod rozhodnutí mezirezortní komise pro potírání financování terorismu a extremistické činnosti – orgánu, který může majetek zmrazit i bez soudu, pokud podle vlastního uvážení shledá dostatečné důvody k podezření z účasti na teroristické, extremistické či záškodnické činnosti. Žádné trestní ani správní řízení proti Borzykinovi podle jeho vlastních slov neběží a o zákazu se dozvěděl až tak, že si stáhl dokument z portálu státních služeb.
Důvod je ale jasný. Během léta 2026 se s blokací účtů a majetkových operací setkalo několik desítek lidí z kultury, kteří vystoupili na festivalu SlovoNovo v Černé Hoře. Gelman, který přehlídku založil, mluví zhruba o stovce postižených. Borzykin na festivalu vystupoval opakovaně. Ruský stát ho přitom nikdy neoznačil za takzvaného zahraničního agenta ani nezařadil na seznam extremistů.
Čtyřicet let po zákazech svých koncertů se tak ocitl v situaci, která má jinou právní formu, ale povědomě známou logiku. Rozhodnutí bez soudu, bez obvinění a bez odůvodnění, o němž se postižený dozví náhodou.