Punk a pogo, to je v nás
V sovětském prostoru je třeba slovo punk vnímat jinak než na Západě. Punk v SSSR nevznikl jako přímá kopie britského modelu (tří akordy, číra a vzpoura dělnické třídy proti stávajícím pravidlům a hudebním postupům), ale spíš jako označení pro všechno, co se nevešlo do stávajících kategorií. Pro hudbu, která zní špinavě, působí jako schválně odfláknutá, a navíc provokuje i samotnou představou, že by se mělo říkat nahlas něco nevhodného. Jako punk bylo často označovalo prakticky vše, co se nevešlo do existujících žánrů – od garážového rocku přes post-punk až po lo-fi experiment. Teprve ve druhé polovině dekády se z téhle mlhy začnou vyjevovat jednotlivé scény, jejich vlastní pravidla i vnitřní spory o to, co je „pravý“ punk a co už je něco jiného.
Klíčovou roli pro rozšíření punku v SSSR hrál magnitizdat – neoficiální nahrávání a šíření hudby na páscích a kazetách. Alba punkových kapel nebyla finálním artefaktem, ale stopou určité události: sešli se lidi, někdo měl magnetofon, někdo měl mikrofon, někdo znal někoho, kdo uměl udělat kopie. Výsledkem tohohle je zvláštní estetika: šum, přebuzení, přetržené pásky, občas brutální dynamika.
Jak to začalo?
Jako první punková skupina v SSSR bývají označováni Автоматические Удовлетворители, kteří vznikli v roce 1979 v Leningradu okolo zpěváka Andreje „Svina“ Panova. Současně se v Moskvě a okolí rodí projekty, které z dnešního pohledu do punkové škatulky spadají spíš sporně, ale v dobové optice fungovaly jako stejný rušivý element: ДК, Народное ополчение, Зебра, Хаос Валет atd.
První punkový festival proběhl v Zelenogradu v roce 1983. Stejně jak třeba koncerty PPU u nás, byl maskovaný jako oslava naozenin. Zahrály na něm kapely ДК, Автоматические Удовлетворители, Зебры, Красный крест a Народное ополчение.
Leningrad
Jak už bylo uvedeno výše, Leningrad je prvním městem, kde s zjevil sovětský punk. Na konci 70. let se objevují Автоматические удовлетворители. Nemají ještě ten správný zvuk, ale punkově se chovají a vystupují. AU vytvářejí v Leningradu paradoxní situaci: město má infrastrukturu Leningradského rockového klubu, ale punk je pro ni příliš výbušný. A tak scéna funguje po bytech, poloprivátních akcích a ve stavu permanentní improvizace.
Ve druhé polovině dekády vzniká okolo frontmana Alexandra „Rikošeta“ Aksjonova skupina Объект насмешек, která je hudebně i textově mnohem tvrdší.
Daší důležitou skupinou je Бригадный подряд.
Moskva
Když se řekne punková Moskva, nelze vynechat experimentální a lo-fi projekt ДК. V jeho stínu se pohybovaly další kapely jako Народное ополчение, Зебра, Хаос Валет a Красный крест.
Jedním z nejdůležitějších moskevských jmen je Чудо-юдо (1983). Pro moskevský příběh jsou cenní i tím, že na konci dekády představují okamžik, kdy se punk dostává do širšího kulturního obrazu – mimo jiné přes účast ve filmu „Авария — дочь мента“ (1989). To je typicky sovětská situace: subkultura, která stojí na odmítnutí oficiálního rámce, se najednou ocitne v produkci, která ji chce rámovat a vysvětlit „zvenku“.
Mezi důležité festivaly patřily Podolsk-87 a СыРок-88.
Sibiř
Sibiřská větev scény je klíčová, protože ukazuje punk bez evropských iluzí. Tady nejde o stylové deklarace. Hraje ten, kdo má aparát, kde má kde zkoušet, ví jak se kopíruje kazeta a umí udržet kapelu v chodu.
V Omsku vzniká v roce 1984 Гражданская оборона – kapela, která se stane symbolem sibiřského undergroundu. V punkové historii má dvojí roli: jednak jako hudební fenomén, jednak jako uzel – místo, odkud se šíří personální vazby, nahrávání a způsob práce.
V Ťumeni vzniká Кооператив Ништяк (1983) a Инструкция по выживанию (1985). Instrukcija byla zakázána hned po prvním koncertu, byly jí zabavené nahrávky a zakladatel skupiny byl vysídlen z města. Přesto se jim podařilo několikrát skupinu obnovit.
V Novosibirsku jsou nejdůležitější kapey Пищевые отходы a БОМЖ.
Ural
Klíčová skupina zdejší scény je Водопад имени Вахтанга Кикабидзе a jejich album „Молодёжный фельетон о современной любви“ (1985).
Pobaltí
Pobaltské republiky bývají v punkové historii SSSR popisované jako prostředí s napojením na britskou vlnu 1977, post-punk a art-punk. Kapely mají v 80. letech soudržnější repertoár, větší koncertní disciplínu a výrazně pracují s lokálními jazyky.
V Estonsku se objevují jména jako J.M.K.E. a Vennaskond; v tvrdší poloze pak Osakond 79. Estonský punk je v závěru 80. let důležitý i tím, že se tu rychleji prosazuje tvrdší energie, která v některých případech přechází do proto-hardcoru.
V Lotyšsku jsou důležití Inokentijs Mārpls (založení 1985; přejmenování 1987).
V Litvě jsou to Bix a jejich Rats City / Žiurkių Miestas (1982).
Ukrajina
Ukrajinská větev scény je často popisovaná jako punk bez uniformy. Vzniká z širší alternativní kultury, z komunit kolem neoficiálního trhu s audiem a z prostředí, kde se punková energie míchá s dalšími vlivy. V Kyjevě se objevují Коллежский Асессор, Раббота Хо, Иванов Даун a Воплі Відоплясова. Důležité je i to, že se kolem některých kapel formuje organizace „Рок-Артель“.
Ve Lvově vznikají Брати Гадюкіни, kteří ukazují, jak se punková energie může překlápět do širšího rockového jazyka a do práce s lokálním jazykem.
Bělorusko
V Minsku fungují zajímaví Шабаш.
Hardcore: proč přichází pozdě a jak vypadá v sovětské realitě
Hardcore se v sovětském prostoru se objevuje až na konci osmdesátých let. Není to tím, že by muzikanti nevěděli, co se děje v USA, ale provozovat tak tvrdou muziku bylo v SSSR bylo nebezpečné. Proto se hardcorové hudební prvky objevují spíš jen okrajově a projevují se v rychlejších skladbách, v důrazu na fyzickou energii koncertu, a úsečnější rytmice v repertoáru punkových kapel jako Osakond 79, Пищевые отходы a Distemper.