Jak válka na Ukrajině rozdělila postsovětskou hudební scénu

Psáno pro Magazín Paměti národa

Celých třicet let od rozpadu SSSR hrála z rádií všem posluchačům od Lvova po Vladivostok stejná hudba a nikoho nezajímalo, z jaké postsovětské země pochází interpret. Pak ale přišel únor 2022. Někteří zpěváci se chopili zbraní, z některých starých písní se staly vojenské hymny a z kolegů ze stejné kapely nepřátelé.
Budeme vám vyprávět příběh scény, kterou válka rozdělila na několik částí a lidí, kteří si museli zvolit, na čí straně budou stát.

Několik dní po začátku války na Ukrajině přišel na Sofijské náměstí v Kyjevě muž v polní uniformě a začal zpíval. Byl tam skoro sám, protože válka vyhnala z města auta i lidi. Zapíval starý ukrajinský pochod z roku 1914 Ой у лузі червона калина (Červená kalina na louce). Byl to Andrij Chlyvňuk, zpěvák ukrajinské funkové a hiphopové kapely BoomBox (Бумбокс). Té, která ještě před deseti lety vyprodávala sály v Moskvě. Když 24. února 2022 začala ruská invaze, Chlyvňuk zrušil americké turné, vrátil se domů a nastoupil jako dobrovolník k oddílu územní obrany. Video si natočil 27. února mezi dvěma směnami a pověsil ho na Instagram. Za pár hodin ho znal celý svět.

Dostalo se i k Davidu Gilmourovi ze skupiny Pink Floyd. Má ukrajinskou snachu, a právě ona mu nahrávku ukázala. Video Gilmoura natolik zasáhlo, že obvolal členy kapely a 30. března 2022 natočili jako doprovod k Chlyvňukovu zpěvu skladbu „Hey, Hey, Rise Up“. Šlo o první novou nahrávku Pink Floyd po osmadvaceti letech a výtěžek byl určen na podporu napadené Ukrajiny. Když Pink Floyd chtěli požádat Chlyvňuka, aby poskytl svolení k použití svého hlasu, museli mu zavolat do nemocnice, kde se léčil ze zranění šrapnelem. Gilmour mu kousek písně pustil do telefonu…

Tahle situace ilustruje proměnu ještě nedávno úzce propojené scény. Z populárního zpěváka se stal voják, a ze sto let staré písně válečná hymna. A z člověka, který kdysi vyprodával ruské stadiony, člověk, co odmítá zpívat rusky, jak sám říká, už od roku 2014.

Jedna scéna, jeden jazyk

Po rozpadu Sovětském svazu nezůstaly jen nové hranice a staré křivdy, ale i společný kulturní prostor. V Kyjevě, Minsku, Almaty i Petrohradě se poslouchala stejná hudba, citovaly se stejné filmy, četly stejné knihy. Díky ruštině, která v SSSR fungovala jako dorozumívací řeč na šestině světa. A hudební průmysl si na ní postavil slušný obchod.

Nešlo přitom o jednosměrku z Moskvy do provincií. Spíš naopak. Kyjev byl v desátých letech jednou z hlavních líhní „ruského“ popu. Mezi velké hvězdy patřili Ukrajinci jako Ivan Dorn (Іван Дорн), Loboda (Лобода) nebo Monatik (Монатік). Zpívali rusky, cílili hlavně na ruský trh, vyhrávali tamní ceny a plnili tamní arény. Zněli moderněji, tanečněji a uvolněněji než domácí ruská produkce. Kdo je odkud, nikdo neřešil. Peníze tekly oběma směry.

A nešlo jen o mainstreamový pop. Dva kluci z Charkova, Sergej Babkin a Andrej Zaporožec, v roce 2000 dali na koleji své dvojčlenné skupině jméno 5’nizza a začali skládat krátké prosluněné písničky. Používali jen akustickou kytaru, beatbox, rap a zpěv. V létě 2002 si pro radost zahráli na festivalu Kazantip na Krymu a sklidili obrovský úspěch. Díky začínajícímu internetu ozvuky jejich vystoupení okamžitě doběhly až do Moskvy, kde už při jejich druhém koncertě praskal klub ve švech. Následně nahráli za pár dolarů debutové album, které se obrovskou rychlostí šířilo na pirátských kopiích a dva kluci z Charkova najednou plnili sály po celé zemi. V Rusku stejně jako na Ukrajině.

Měli jednu píseň, ke které se ještě vrátíme. Jmenuje se „Soldat“ (Voják). Napsali ji na začátku nultých let jako jízlivou protiváhu k uřvaným vojenským odrhovačkám. Voják v ní není žádný hrdina, ale tragická, bezbranná figurka, „nedonošené dítě války“. Stala se z ní neoficiální protiválečná hymna desetiletí. Zpívalo si ji jak ruské, tak ukrajinské publikum na obou stranách hranice, kterou tehdy nikdo neřešil. Nejlepší protestsong té doby napsali dva Ukrajinci. A Moskva ho milovala.

Takhle tehdy vypadala postsovětská scéna. Propojená, výnosná a navenek bezstarostná.

První trhliny – rok 2014

K rozpadu společné hudební scéna nedošlo až v roce 2022, s přímou invazí Ruska na území Ukrajiny. Začalo to o už osm let dřív.

Když Rusko na jaře 2014 zabralo Krym a na východě Ukrajiny začala válka na Donbase, začali umělci z Ruska i Ukrajiny dostávat otázku, které se dosud vyhýbali: na čí jsi straně? Pro většinu byla dost nepříjemná. Hudba by podle spousty z nich měla spojovat, ne rozdělovat. Jenže i mlčení se začalo počítat jako odpověď. A každé jasné slovo přinášet následky.

Někteří hudebníci se ozvali hned. Andrej Makarevič, zakladatel Mašiny vremeni (Машина времени) a v podstatě praotec ruského rocku, odehrál v roce 2014 koncert pro děti uprchlíků z Donbasu. Doma se na něj spustila mediální štvanice a z velkých ruských médií, kde byl častým hostem, ho postupně vytlačili. Jurij Ševčuk, frontman DDT, považovaný léta za morální svědomí ruské scény, podepsal otevřený dopis proti okupaci Krymu. Oba v srpnu 1991 stáli na barikádách proti komunistickému puči a oba teď zjistili, že rodící se svobodný stát, který tehdy bránili, je má za zrádce.

Jiní se profilovali opačným směrem. Taky hned. Julija Čičerina (Юлия Чичерина), v devadesátkách výrazná tvář uralské kytarové scény, začala už v létě 2014 vystupovat na okupovaném Donbase pro proruské ozbrojence. Vybudovala si na tom novou kariéru. Pořádala koncerty pro vojáky samozvaných „republik“, skládala vlastenecké písně, plné otevřené proruské propagandy. Předznamenala tak vznik hudebního tábora, který o osm let později dostane přezdívku „Z-estráda“.

A pak zbyli ti, kteří uvízli mezi dvěma mlýnskými kameny. Tam skončila například 5’nizza. I po anexi Krymu hrála dál v Rusku a doma za to schytávala kritiku. Největší rozhořčení vypuklo poté, co poskytli rozhovor ruskému kanálu LifeNews, pověstnému svým vypjatým postojem k válce na Donbase. O politice sice v rozhovoru nepadlo ani slovo, ale ukrajinským posluchačům stačil už fakt, že k vystupování na takové stanici vůbec kývli. V říjnu 2015 zablokovali ukrajinští aktivisté Babkinův koncert ve Lvově. Chtěli, ať veřejně označí Rusko za agresora a slíbí, že tam přestane hrát. Koncert se nakonec vůbec nekonal. Babkin se tehdy hájil dost kostrbatě. Hlásil se otevřeně k ukrajinskému vlastenectví, ale zároveň tvrdil, že zazpívat ukrajinsky pro deset tisíc lidí v centru Moskvy je taky vítězství. Sám sebe se snažil postavit mimo politiku. Hrajeme pro lidi, ne pro politiky, tvrdil.

V roce 2015 se mu to ještě povedlo obhájit. Za dalších sedm let už tuhle větu nevysloví skoro nikdo.

Ukrajina mezitím dělala to, co dělají státy ve válce. Sestavovala seznamy. Ministerstvo kultury vedlo černé listiny ruských umělců, kteří podpořili anexi nebo hráli na okupovaných územích, a zakazovalo jim koncerty i vstup do země. Společný trh dostal první vážnou trhlinu. Pořád ale fungoval. V Kyjevě se dál zpívalo rusky, ukrajinské hvězdy dál vydělávaly v Moskvě a většina lidí věřila, že se to zase nějak srovná.

Bělorusko 2020

Že hudba umí být ve východní Evropě roznětkou nepokojů, se ukázalo i v Bělorusku. Po zfalšovaných prezidentských volbách v srpnu 2020 vyšly do ulic statisíce lidí a jejich neoficiální hymnou se stala, jak jinak, kultovní stará píseň. Перемен! (Změny!) Viktora Coje a kapely Kino z roku 1986, kdysi hymna perestrojky, ožila o pětatřicet let později v minských ulicích. Když ji dva tamní dýdžejové, Kiril Galanov a Vladislav Sokolovskij, pustili nahlas na provládní akci, organizátoři jim vypnuli zvuk a oba poslali do vazby. Záběr dýdžeje se zdviženou pěstí se stal ikonou protestů. Spousta běloruských muzikantů zamířila do exilu a represe pokračovaly. Kapela Tor Band dostala v roce 2023 za protestní písně drakonické tresty – její lídr Dzmitryj Halavač devět let vězení. Bělorusko bylo předehrou k tomu, co teprve mělo přijít.

Bod zlomu

24. únor 2022 vtrhla ruská vojska na území Ukrajiny a všechno začalo probíhat strašně rychle.

Globální hudební průmysl utekl z Ruska během dvou týdnů. Universal Music ohlásil 8. března 2022 pozastavení veškerých akcí a zavření kanceláří. Sony a Warner ho 10. března následovaly. Západní hvězdy rušily koncerty jedna za druhou. Zahraniční festivaly a operní domy škrtaly ruská jména. Z trhu, který se budoval třicet let, zbyly během pár dní trosky.

Ruská scéna se začala rozpadat taky. Část umělců odešla téměř okamžitě do emigrace, další část po několika měsících, nebo letech. Část zůstala a mlčela. A společný rusko-ukrajinský prostor, který přežil i rok 2014, se rozpadl nadobro. Ukrajinští interpreti stáhli hudbu z ruských platforem a uzavřeli pro ně katalogy. Ruský pop tím přišel o jednu ze svých hlavních líhní talentů. Hudební novinář Denis Bojarinov z webu Meduza si kdysi pro tento proces vypůjčil úřední slovo: importozamješčenije, importní substituce. Ta teď skončila. Když odešli Ukrajinci se svým zvukem, Rusové se ho pokusili nahradit svým. Tam, kde dřív zněla kyjevská Luna, nastoupila ruská druhořadá náhrada.

Co se dělo na Ukrajině

Pro skoro všechny ukrajinské umělce znamenal počátek invaze dobrovolný a jasný odchod z ruské scény. Otázka nezněla, jestli odejít, ale jak odejít. A skoro vždycky je to něco stálo.

Třeba Maks Barskich, rodák z Chersonu, vlastním jménem Mykola Bortnyk, byl jedním z nejúspěšnějších rusky zpívajících popových zpěváků vůbec. Forbes ho označoval za nejúspěšnějšího rusky zpívajícího interpreta na světě. Po invazi zrušil ruské turné, dostal rodinu do bezpečí a vrátil se do Kyjeva. Okamžitě nastoupil k armádě do komunikační jednotky. Smlouvy s ruským labelem roztrhal a peníze z ruského turné poslal na humanitární pomoc. V rozhovoru pro časopis Rolling Stone se vyjádřil jednoznačně: „Od 24. února pro mě Rusko neexistuje.“ Pak popsal, jak se během jediného dne změnily komentáře od ruských fanoušků na jeho sociálních sítích. Místo „miluju tě, nemůžu bez tvojí hudby žít“ se začaly objevovat příspěvky jako „přeju ti smrt, smrt všem Ukrajincům“. V kasárnách nedlouho potom nahrál, přikrytý ručníkem kvůli akustice, píseň „Don’t Fuck With Ukraine“ a v refrénu použil legendární hlášku „ruská válečná lodi, jdi do prdele“.

Andrij Chlyvňuk, o kterém jsme se zmiňovali v úvodu našeho příběhu, patří do stejné kategorie. A i další ukrajinští umělci se rozhodli vykašlat na kariéru a vzali do ruky zbraň. Taras Topolja, frontman populární pop-rockové kapely Antytila (Антитіла), narukoval jako zdravotník. V březnu 2022 chtěla jeho kapela na dálku vystoupit na charitativním koncertě pro Ukrajinu, který v Británii pořádal Ed Sheeran. Organizátoři je ale odmítli. Podle nich měla akce zůstat humanitární a nesměla být spojená s armádou, a Antytila se v tom období prezentovala na fotografiích v uniformách a se zbraněmi. Samotnému Sheeranovi se toto gesto organizátorů nelíbilo a později s kapelou natočil remix své písně „2step“. Klip vznikl v Kyjevě a v Irpini.

Válka se promítla i do Eurovize 2022. Soutěž vyhrála ukrajinská kapela Kalush Orchestra s písní „Stefania“ (Стефанія). Frontman Oleh Psjuk ji původně napsal jako poctu své matce, během války si z ní ale lidé udělali bojovou hymnu. Nový klip k písni se natáčel v rozstřílené Buči a Irpini, mezi ženami v polní výstroji. Ve finále skupina eurovizní trofej, křišťálový mikrofon, vydražila. Koupila si ji kryptoburza WhiteBit za 900 tisíc dolarů a celá akce přes nadaci Serhije Prytuly vynesla přes 1,2 milionu. Peníze šly na tři dronové systémy PD-2 pro armádu. Psjuk přihodil do dražby i svůj růžový klobouk. Vydražil ho někdo z Česka.

Příběhy některých umělců se začaly měnit dávno před rokem 2022. Džamala (Джамала), vlastním jménem Susana Džamaladinova, je ukrajinská zpěvačka krymskotatarského původu. Eurovizi vyhrála už v roce 2016 s písní „1944″, pojednávající o stalinské deportaci krymských Tatarů. Mimi jiné i o osudu, který potkal její vlastní prababičku. Rusko tehdy píseň vzalo jako políček za anexi Krymu. V únoru 2022 utekla Džamala z Kyjeva se dvěma malými syny do Rumunska, zatímco její muž zůstal doma jako dobrovolník. V exilu pak pořádala charitativní koncerty po celé Evropě.

Zpěvák Ivan Dorn, hvězda, na které stál v podstatě celý společný pop byznys desátých let, se ještě v roce 2017 snažil dělat smířlivého prostředníka. Válku na Donbase tehdy zlehčoval jako „hádku“ a o Rusku a Ukrajině mluvil jako o starším a mladším bratrovi. Po únoru 2022 bylo po mostech. Invazi odsoudil, jeho label uzavřel katalog pro Rusko a Bělorusko a skoro hotové ruskojazyčné album Dorn vůbec nevydal. V rozhovoru pro New York Times později popsal, jak se jeho léta budovaný „most mezi zeměmi“ zhroutil ze dne na den.

Začaly se rodit i nové válečné písně. Některé vznikaly doslova na koleně. „Bayraktar“, odrhovačka pojmenovaná po tureckém bojovém dronu, je učebnicový příklad. Napsal a nahrál ji ukrajinský voják Taras Borovok, podle vlastních slov za nějakých patnáct minut, na žádost velení. Zesměšňuje v ní ruskou armádu a během pár dnů se z ní stal hit s desítkami coververzí.

Vedle toho začal probíhat tišší, ale důležitější proces – ukrajinizace. Spousta zpěváků, kteří postavili svojí kariéru na ruštině, přešla do ukrajinštiny. Například v Rusku neobyčejně populární kyjevská zpěvačka Luna (Луна), vlastním jménem Kristina Bardaš, vydala v roce 2023 své první ukrajinskojazyčné album

Na závěr této kapitoly se vrátíme zpátky k té písni, o které jsme psali na začátku. Pamatujete na „Soldata“ od charkovské 5’nizzy? Na toho tragického antihrdinu z nultých let, o kterém si zpívala i Moskva? V březnu 2022 ho Sergej Babkin přepsal. Z bezbranné figurky se stal ukrajinský voják, který brání svou zem, a refrén nově zesměšňoval ruskou válečnou mašinérii. Vojáci na frontě si pak vyžádali studiovou verzi, aby si ji mohli pouštět v zákopech. Píseň napsaná před dvaceti lety jako nadčasový obraz nesmyslnosti války dostala náhle úplně nový, konkrétní a krvavý smysl. Skoro tentýž text, stejná melodie. Jen svět kolem se rozpadl.

Ruská strana – tři tábory

V Rusku měli umělci volbu mnohem těžší. Tady se za nevhodné slovo neplatilo jen ztrátou ruského trhu, ale i pokutou, ocejchováním, zrušenými koncerty a často i exilem. Scéna se rozpadla zhruba na tři skupiny. Na ty, kteří řekli invazi ne, na ty, kteří jí začali otevřeně podporovat, a na ty, co mlčeli.

Ti, co řekli ne

Začněme u člověka, ze kterým jsme se v našem příběhu potkali už v roce 2014. Jurij Ševčuk byl morálním svědomím ruského rocku dávno před touhle válkou a zůstal jím i teď. Na koncertě v rodné Ufě v květnu 2022 řekl ze scény publiku větu, kterou by si zasloužila vytesat do kamene: „Vlast, přátelé, není prezidentův zadek, který se musí pořád lízat a líbat. Vlast, to je chudá babička na nádraží, co prodává brambory. To je vlast.“ (Родина, друзья, это не жопа президента, которую надо все время мусолить, целовать. Родина — это бабушка нищая на вокзале, продающая картошку. Вот это родина.)

Sál mu bouřlivě tleskal. Soud ne. 16. srpna 2022 dostal Ševčuk za „diskreditaci“ ruské armády pokutu padesát tisíc rublů. Pak začalo systematické rušení koncertů DDT po celém Rusku. Na Arbatu se objevily billboardy s jeho portrétem a nápisy jako „Zrádce národa“. Ševčuk přesto zůstal v zemi. Neutekl, neztichl, jen už doma nemá kde hrát, a koncertuje výhradně v zahraničí.

Jiní odešli. Někteří dobrovolně, další byli vyštváni. Zemfira (Земфира), jedna z největších ruských rockových zpěvaček, vydala v březnu 2022 protiválečný klip ke své starší písni Не стреляйте,(Nestřílejte) a proložila ho záběry z ruského útoku i z protestů v Moskvě. V únoru 2023 ji ruské úřady označily za „zahraničního agenta“. Nyní žije v Paříži. Stejnou nálepku dostala spousta dalších. Raper Oxxxymiron (Оксимирон), vlastním jménem Miron Fjodorov, který hned po invazi zrušil šest vyprodaných koncertů se slovy, že nemůže bavit lidi, když na Ukrajinu padají ruské rakety, a uspořádal sérii charitativních koncertů „Russians Against War“ pro ukrajinské uprchlíky. Rapeři Noize MC (Иван Алексеев) a Face (Иван Дрёмин). Zpěvačka Monetočka (Монеточка). Všichni emigrovali, poté, co se všichni ocitli na seznamu „zahraničních agentů“.

Pak je tu další příběh, který stojí za zmínku. Rocková kapela Bi-2 (Би-2) odmítla v dubnu 2022 vystoupit pod symbolem „Z“. Hned na to jim koncerty v Rusku zakázali a kapela odešla do exilu. V lednu 2024 je ale zadrželi v thajském Phuketu a kvůli vystupování bez pracovního povolení jim reálně hrozila deportace zpátky do Ruska. Jeden ruský poslanec jim veřejně vyhrožoval kriminálem. Až po mezinárodním tlaku skončili členové kapely v Izraeli. Exil, jak vidno, není vždycky bezpečný přístav.

A do třetice příběh, který ilustruje názorové rozštěpení uvnitř jedné kapely. Petrohradská skupina Tequilajazzz (Текила-джаз) platila celé roky za politicky neutrální. Texty neměly politický nádech. Šlo spíš o obrazy. Válka ale ukázala, že vyhraněné lidské postoje v ní existovaly celou dobu její existence, jen dobře schované. Lídr a baskytarista skupiny Jevgenij Fjodorov byl přinucen emigrovat. Následoval ho kytarista. Bubeník Alexandr Voronov, který v kapele hrál od začátku skoro třicet let, zůstal v Rusku a podpořil oficiální linii o „našich klucích“ na frontě. „Nedokážu vystupovat v zemích, které projevují agresi vůči mé vlasti,“ napsal.

Kapela se kvůli válce fakticky rozpadla a obnovila se v nové sestavě až v exilu. A z jejího loga, kde byla odjakživa tři svislá „Z“, ta písmena zmizela. Symbol, který kdysi vznikl jako nevinná vizuální hříčka, dostal po únoru 2022 úplně jiný smysl.

Některé muzikanti skončili ještě hůř. Avantgardní petrohradská kapela Shortparis (Шортпарис), jedna z nejoriginálnějších, co kdy z postsovětského prostoru vzešla, se postavila proti válce. Dva týdny po invazi vydala protiválečný klip a přišla o možnost hrát doma. Její frontman a tvůrčí tahoun Nikolaj Komjagin zemřel 20. února 2026 ve věku devětatřiceti let. Oficiálně mu po boxerském tréninku selhalo srdce. Neoficiálně se mluví o smrti po napadení „neznámými“ útočníky…

Ti, co řekli ano

Na opačné straně vyrostl celý nový žánr. Říká se mu „Z-estráda“ a jeho tváří se stal zpěvák SHAMAN (vlastním jménem Jaroslav Dronov). Do roku 2022 ho skoro nikdo neznal. Pak vydal, symbolicky den před invazí, song Встанем (Povstaneme) a po ní píseň Я русский (Jsem Rus), která se stala hymnou ruského nacionalismu s desítkami milionů zhlédnutí. Vystupoval na státních akcích včetně koncertu k anexi čtyř ukrajinských oblastí na Rudém náměstí. Evropská unie ho v roce 2024 sankcionovala kvůli koncertům na okupovaných územích. Putin mu udělil titul Zasloužilý umělec.

Vedle nového idolu tu byli staří mazáci. Oleg Gazmanov, Grigorij Leps, kapela Ljube (Любэ) s Nikolajem Rastorgujevem. Všichni dlouholeté pilíře vlasteneckého popu, všichni pravidelní hosté provládních akcí. A pak naše stará známá Julija Čičerina, která už od roku 2014 jezdila na Donbas. Pro ni válka v roce 2022 nebyla ničím novým.

Jeden z nejodpornějších songů U-estrády se zrodil v Mariupolu. Raper a válečný korespondent Akim Apačev, rodák z toho města, nahrál v roce 2022 v duetu se zpěvačkou Darjou Frej píseň „Plyve kača“ (Пливе кача). Klip natáčeli přímo v troskách rozstříleného závodu Azovstal. Původně byla píseň „Plyve kača“ zakarpatská pohřební lidová píseň, která se po Majdanu 2014 stala pro mnohé Ukrajince jakýmsi rekviem za zabité demonstranty. Apačev ji vzal a obrátil její vyznění ve prospěch ruského dobytí Mariupolu. Sám to okomentoval slovy, ze kterých mrazí: „Ukrajinština je naší trofejí. Zabíráme si ten jazyk pro sebe.“ (Украинский — наш трофей. Мы забираем этот язык себе.)

Tahle věta vystihuje celou logiku ruského válečného popu líp než cokoli jiného. Nejde jen o porážku nepřítele. Jde o přivlastnění si jeho kultury.

Ti, co mlčeli

A pak je tu šedá zóna. Nejpočetnější a nejhůř uchopitelná skupina. Umělci, kteří se ke konfliktu nevyjádřili, neemigrovali, jen tiše pokračovali v kariéře. V Rusku ovšem platí, že i mlčení je odpověď.

Patří mezi ně třeba Anna Asti (Анна Асти), rodačka z ukrajinských Čerkas a jedna z největších ruských popových hvězd let 2022 a 2023. První dny války strávila na Ukrajině, pak se vrátila do Ruska, k válce se veřejně nevyjádřila a v roce 2023 přijala ruské občanství. Doma na Ukrajině ji za to mají za zrádkyni, v Rusku ji milují, a její písně se kupodivu poslouchají na obou stranách. Její příběh ukazuje, jak úzká je hranice mezi pragmatismem a kolaborací — a jak málo prostoru pro neutralitu v téhle válce zbylo.

O čem se zpívá

Když vedle sebe položíte texty písní, které po roce 2022 vznikly na obou stranách, uvidíte dva úplně jiné obrazy války.

Ukrajinské písně mluví o obraně a přežití. O domově, který hoří. O dronu, který sestřelil ruský tank. Jsou konkrétní, často sarkastické, vznikají rychle a mnohdy zdola. Nějaký voják si v kasárnách natočí píseň na telefon a do týdne ji zpívá celá země. „Bayraktar“, přetextovaný „Soldat“, „Don’t Fuck With Ukraine“. Humor a vztek v jednom. A skoro vždycky v ukrajinštině, i u lidí, kteří celý život zpívali rusky.

Ruský válečný pop zpívá o něčem jiném. O velikosti, o identitě, o tom, kdo je „skutečný Rus“. „Ja russkij“ není píseň o konkrétní bitvě, ale o pocitu příslušnosti k něčemu velkému a věčnému.  Písně často vznikají na objednávku shora. Jsou podporovány státní mašinerií, hrají se na Rudém náměstí a v Lužnikách.

V obou těchto přístupech je hluboká asymetrie. Jedna strana zpívá, protože brání svůj domov. Druhá zpívá, protože dobývá cizí domov. Jedněm hudba pomáhá přežít. Druhým slouží jako obklad na imperiální sebevědomí. A obojí se odehrává v jazycích, které si byly ještě před deseti lety tak blízké, že se míchaly v jedné písničce.

Dva světy místo jednoho

Je rok 2026 a místo jednoho propojeného hudebního prostoru zbyly dva oddělené ekosystémy, které se skoro se nedotýkají.

Na ukrajinské straně dál pokračuje válka a s ní se rodí i hudba, která ji doprovází. Spousta umělců je stále v uniformě nebo ji nedávno odložila. Ruština z ukrajinské scény skoro zmizela, protože jazyk se stal otázkou národní identity. Na ruské straně se trh uzavřel do sebe. Pokračuje bez globálních labelů, bez ukrajinských hvězd a bez koncertů západních umělců. Část nově vzniklého prázdného prostoru zaplnil domácí hudební průmysl, část scény ale odešla do exilu a hraje pro emigranty po celém světě. Mezi oběma břehy se prakticky nekomunikuje.

Nejhůř jsou na tom momentálně ti, co nepatří nikam. Hudebníci z ruského exilu, kteří válku odsoudili, ale na Ukrajině je stejně berou jako Rusy. Ukrajinci, kteří kdysi udělali velkou kariéru s ruskojazyčným repertoárem a teď musí začínat od nuly.  A lidé jako Anna Asti, kteří se snažili sedět na dvou židlích, a nakonec spadli mezi ně.

A teď naposled k té písni z Charkova.

Písničku „Soldat“ napsali dva kluci na začátku nultých let jako nadčasový povzdech nad tím, jak je válka nesmyslná. Zpíval si jí Kyjev i Moskva, Lvov i Petrohrad. Zpívali jí lidé, kteří v ní cítili pravdu o jakékoli válce kdekoli na světě. V roce 2022 dostala stejná píseň úplně konkrétní cíl, konkrétní frontu a konkrétního nepřítele. Z obecného protestu se stal výkřik země, která válku cítí na vlastní kůži.

V písničce se změnilo jen pár slov. Melodie zůstala stejná. Hudba se nezměnila. Změnil se svět kolem ní. A tuhle jednu píseň, kterou kdysi zpívali všichni společně, teď zpívá jen jedna strana. A míří s ní té druhé přímo doprostřed čela.